(Praha) Poslední roky se vítězství v elitní kategorii svazové ankety Nohejbalista roku ČR přelévá mezi modřickou dvojicí Pospíšil – Rosenberk. Nerozluční parťáci jen málokdy naleznou přemožitele, na hřišti i v anketě. I v letošní sezóně bylo na jejím konci zřejmé, že jen mimořádný úspěch českého singlisty na mistrovství světa (s vysokou pravděpodobností by jím ale musel být Jiří Kalous) může touto dominancí otřást. Nestalo se a pouhá 4 % bodového rozdílu nakonec podruhé v kariéře vyslala na pomyslný český trůn levonohého univerzála LUKÁŠE ROSENBERKA.
Lukáši, pouhá čtyři procenta rozdílu v bodovém zisku rozhodla o tvé anketní výhře. Čemu to přikládáš?
Netuším, co mezi námi rozhodlo. Jsme s Kubou taková nerozlučná dvojice, na hřišti si hrozně vyhovujeme. Není to jen herně, ale i lidsky. Ve trojkách jsme doplněni Davidem Višvaderem, který nahradil Martina Müllera a dobře se nám přizpůsobil.
Jako vždy byl základním stavebním kamenem anketního úspěchu výkon v dlouhodobé soutěže. Letošní statistika byla opět parádní, 88 % vyhraných zápasů je opravdu skvělé číslo. Téměř stejně na tom byl tvůj parťák.
Ano, o něco malinko se naše bilance liší, protože Kuba byl nějakou část sezóny zraněný. Na druhou stranu já taky. Procenta jsou to hezká, ale není to jen o nás dvou. Když se podíváte na procenta dalších hráčů týmu, mají také vysoká čísla. Jak se říká, úspěch, to je týmová práce.
Pravdou je, že v dobře složeném týmu se dobrá čísla sbírají lépe. Jak vůbec hodnotíš letošní ligový ročník?
Srovnal bych ho s ostatními ročníky. Řekl bych, že kvalita některých našich soupeřů šla nahoru. Na druhou stranu, jak jsme byli zvyklí, že špičku hraje pět nebo šest týmů, tak letos to bylo osekanější. Byli jsme tam s Čakovicemi a Vary víceméně sami. Ale boje v play-off jsou nevyzpytatelné, což se potvrdilo třeba v utkání s Čelákovicemi, kde jsme většinu tahali za kratší konec. Nakonec to vyšlo podle představ.
V posledních letech se během roku hrají jen dva tuzemské šampionáty. Protože singlový neobsazuješ, týkal se tě tedy jen ten dvojkový, hraný na tvé domácí půdě.
Celý den nám to s Kubou svědčilo, hráli jsme dobře. Jenže pak přišel v semifinále zápas s Čelákovicemi, které nás překvapily. Jejich hra byla nevyzpytatelná. My jsme to věděli, ale oni nás přehráli takticky. Proto z toho byl jen bronz.
Singlové akce vynecháváš, přitom jsi považován za brilantního technika. Jak to jde spolu?
Singlu se cíleně nevěnuji. Občas si ho kopnu na tréninku s Davidem Višvaderem, občas ho i porazím, ale to je tak všechno.
V listopadu se lámal chleba na světovém šampionátu. Jenže mohutná oslava nohejbalu nedopadla podle představ hostitele, alespoň co se týká sportovní části.
Nás to hrozně mrzí. Protože šampionát byl obrovskou akcí, na které se podílela spousta lidí, včetně našich kamarádů. Chtěli jsme vyhrát jak pro celý reprezentační tým, tak pro všechny, kteří se na šampionátu podíleli a také pro skvělé diváky. Bohužel se to nepovedlo, hrozně nás to mrzí a ještě dlouho mrzet bude.
Kde bylo ve tvém případě ke zlatu blíže – ve dvojicích nebo trojicích?
Obecně se říkalo, že ve trojkách bychom měli mít větší převahu než ve dvojkách. Já si pořád stojím za tím, co už jsem říkal před šampionátem. Že naše kvalita je velká a šli jsme do toho s tím, že získáme všechny tři zlaté medaile. Myslím si to i teď. Nebylo to tak, že bychom k soupeřům nepřistupovali s patřičným respektem. Ale dopadlo to tak, jak dopadlo.
České reprezentaci se ale na domácí půdě nikdy nijak oslnivě nevedlo. Je tlak diváků, médií, funkcionářů a dalších opravdu tak svazující?
Myslím si, že to hraje velkou roli. Na druhou stranu třeba teď na šampionátu nebyli žádní nováčci, ale jen zkušení hráči, kteří by tlak měli zvládat. Nikdo z nás ale nic takového ještě nezažil. Zažili jsme něco podobného na šampionátu v Brně, ale v Praze to bylo ještě větší. Byl to zážitek na celý život. Myslím, že jen málo nohejbalistů v budoucnosti může zažít něco podobného. Je tedy jasné, že nějakým způsobem na nás tlak působil, to určitě. A i když někdo může tvrdit, že si tlak nepřipouštěl, tak si myslím, že to není pravda. Přesto jsme tak zkušení, že jsme tlak mohli a měli ustát. V tomto konkrétním případě jde o to, zda to ale byla příčina porážky. To by bylo na delší debatu.
Oficiální soutěže jsou za námi. Vedlo se ti ale i na nesvazových turnajích. MJ. jsi letos vítězem dvou nejprestižnějších domácích mezinárodních halových turnajů, Poslední smeče a Austin Cupu.
Vychází to z toho, jak se nám povedla celá sezóna. Kam jsme přijeli, se nám podařilo umístit. Celé to zapadá to skvělé formy, která nás tuto sezónu potkala.
Od loňské sezóny kromě hry také zasedáš ve statutárním orgánu svazu, výkonném výboru. Jak se ti daří obojí kombinovat?
Není to extra složité. To, že jsem hráč a mám blízko k soutěžím, je devízou. Je dobré, když o soutěžích mohou rozhodovat i aktivní hráči.
Na závěr roku jako korunovaný vládce ročníku máš právo sdělit nohejbalovému lidu své poselství. Jak zní?
Chtěl bych všem popřát hlavně hodně zdraví. Protože když není zdraví, je to hned složitější. A aby každý byl hrdý na to, že je fanouškem nebo aktivním hráčem nohejbalu.
