Hledání pravdy o vzniku nohejbalu

Tak nějak se všeobecně ví, jak, kde a kdy vznikl nohejbal. Jenže pokud budeme důslední a budeme se chtít opřít o hmatatelné podklady, či alespoň zaznamenaná svědectví, žádnou průlomovou díru do světa neuděláme. Nohejbal si svá tajemství (zatím) drží a s postupem času bude stále těžší dobrat se skutečnosti. „Nekazme si příběh pravdou,“ říká jeden z bývalých prezidentů ČNS. Ale kdo by nechtěl znát pravdu – a dá se vůbec odhalit?

V současné době nohejbal pracuje s dvojicí základních principů, jak v českých zemích vznikl nohejbal. Oba navíc mají ještě více než jednu variantu.

První princip je nahodilý vznik, daný experimenty s existujícími hracími potřebami z jiných sportů. První varianta tohoto principu se váže k místům, kde se sportovci věnovali rekreačnímu vyžití. Nejvíce zmiňovaným místem je pražská Letenská pláň, která byla počátkem 20. let minulého století doslova poseta stadiony a hřišti všech druhů sportů, včetně stadionů fotbalových klubů Slavia, Sparta a DFC Prag. Právě dorostenci různých odborů SK Slavia mezi řádnými tréninky na tréninkových hřištích v okolí stadionu zkoušeli různé hry. Inspirace měli dost, v těsné blízkosti se na hřištích kromě fotbalu (tehdy kopané) hrál volejbal (odbíjená) a tenis (lawn-tennis). Z této kombinace surovin měli mladí slávisté v roce 1922 namíchat koktejl nového sportu. Tenisovou síť nahradili lavicemi rozestavěnými kolem hřiště na kopanou. Později lavice nahradil provaz a vznikla hra s názvem „fotbal přes provaz“. Snahou tvůrců bylo, aby hra byla kolektivní a uplatnily se v ní prvky z kopané, zejména míčová technika. Mezi zakladatele patřili Josef Čapek, Josef Čtyřoký, Zdeněk Borkovec, Antonín Razesberger, syn skotského trenéra Maddena Jindřich, atleti Otto Vydra, Žák, Slabý, plavci Novotný, bratři Jesenští. Jiné prameny uvádí stejný rok ve vztahu k vršovickému fotbalovému klubu AFK, kde tuto hru měli předvádět bratři Otto a Jaroslav Bohatové.

V roce 1922 se nohejbal objevil i v Českých Budějovicích. Místní rekreační sportovci začali u železničního mostu přes řeku Malši nad Malým jezem hrát tzv. Bosou ligu – malý fotbal bez obuvi. Podle plácku pod mostem, který upravili ke hře, si začali říkat Mosťáci. I tady se začalo experimentovat s kopáním přes překážku. Zde jí byly nejprve natažené záclony, později provaz a nakonec volejbalová síť. Mezi zakladatele patřili Karel Hlaváč, Eduard Šlais, Karel Moravec, Zasadil, Václav Kučera, Bezpalec, Adolf Malík, Adolf a František Struskové, Jan Erhart, František a Karel Koubové, Gustav Syrový, Miloslav Marek, Bohuslav Krška, Švejda, Liebl, J. Cahák, K. Prokop. Zajímavostí byla odlišná pravidla hry, zejména síť ve výšce 140 cm. Původní hřiště (po rekonstrukci mostu o pár metrů přesunuté) je do dneška v provozu.

Tato „městská“ teorie, bez ohledu na místo, je zatím nejvíce uznávanou. A na základě vyprávění pamětníků (v Praze např. Břetislav Pták, v Českých Budějovicích Pavel Charypar) se dostala i do publikací. Zatím však hmatatelné dobové podklady (texty, články z novin, fotografie, filmové záznamy) nejsou k dispozici – ty nejstarší jsou z počátků 40. let minulého století, zatím nejstarší dochovaná fotografie nohejbalu nese datum 1936.

Druhá varianta nahodilého vzniku směruje vznik nohejbalu k tehdejším trampským osadám, které vznikaly od roku 1918 v okolí velkých měst. Členy trampských osad byli i významní sportovci, včetně mistrů světa a olympijských vítězů. Nejvíce provozovaným sportem na osadních hřištích v té době byl volejbal, který do Československa pronikl v roce 1919. A říká se, že když se „volejbalistů“ z řad zejména fotbalistů sešlo méně a sundali síť o něco níže, nohejbal byl na světě. Jedním z takových míst byla osada Utah a zejména Montana na Berounce. Právě na Montaně totiž mělo chatu několik členů fotbalového odboru pražské SK Slavia (mj. Antonín Razesberger) a pocházeli odsud i nohejbaloví metodici (Zdeněk Borkovec a Karel Kulhánek), kteří stáli u zrodu prvních vydaných pravidel hry v letech 1940 a 1944.

Třetí varianta opět cílí do Prahy na Letenskou pláň. V těsném sousedství fotbalového stadionu a hřišť dalších odborů SK Slavia byla i hřiště Spolku ku pěstování her české mládeže (založen 1892, analogie dnešní Asociace školních sportovní klubů), ve kterém měl velké slovo školní inspektor, sportovní metodik a experimentátor Josef Klenka. Ten stál u zrodu a propagace různých nových her pro školní mládež, včetně ve školách poměrně hojně rozšířené podbíjené (v českých zemích předchůdce „americké“ odbíjené, kde míč mohl dopadnout mezi odbitími na zem). Není vyloučeno, že právě zde se při jednom z experimentů zrodil i nohejbal nebo se inspirovali mladí slávisté.

Druhý základní princip vzniku pracuje s verzí, že nohejbal je prostě upravenou kopií již existujícího vzoru. V době „přednohejbalové“ totiž ve světě už existovala minimálně jedna nebo dvě příbuzné formy kopání míče mezi sebou a také přes provaz či síť. Těmito sporty jsou asijské Jianzi a Sepaktakraw a jejich lokální formy. Sportovní nadšenci se mohli dostat k filmovým záznamům takového sportu a vyzkoušet hru v praxi. Tak se také kolem roku 1930 inspirovali třeba bratři Mančalové, jinak házenkáři pražského Sokola Vinohrady, kteří hru zkoušeli u místní sokolovny nebo na Žlutých lázních.

Druhá varianta této teorie je vázána na nikoli příbuzný, ale nohejbalu velmi blízký sport – faustbal, též fistball. Tento sport provozovala v českých zemích už od konce 19. století zejména německá menšina. Je to vlastně modifikovaný třídopadový nohejbal, kde je však míč odbíjen úderem ruky (pěstí). Když si vezmeme, že hned vedle letenského SK Slavia měl svůj stadion fotbalový DFC Prag s německou komunitou, nebo že se na trampské osadě Montana sport podobný faustbalu hrál, můžeme jen spekulovat i tomto vlivu na vznik nohejbalu.

Aby toho nebylo málo, ke druhému principu vzniku se objevila další varianta. V roce 1944 totiž multisportovní činovník, novinář a publicista Milan Švagrovský (syn Maxmiliana Švagrovského, jednoho ze sportovních průkopníků) publikoval článek o tom, že český nohejbal je kopií anglického „lawn-footballu,“ tedy kopané na tenisovém dvorci. Tato hra měla být vynalezena již před rokem 1890 sportovci z univerzity ve Winchesteru a v roce 1895 dokonce disponovat svým vlastním svazem. Švagrovský i nabídl pravidla této hry. Soudě podle dalšího vývoje se článek nesetkal mezi průkopníky českého nohejbalu s odezvou.

Druhý základní princip („okopírování“) vzniku, ale obecně neohrožuje statut nohejbalu, jako svébytného sportovního odvětví. Alespoň v očích většiny české společnosti. Příbuzné sporty, podle kterých mohlo dojít k okopírování, jsou poměrně rozdílné a mají své samostatné svazy. Shodný základní footnetballový princip – kopání do míče přes síť – dle současného metodického členění tak neznamená jen odlišné varianty jednoho sportu. Praktické vnímání však může u některé části sportovní populace být jiné, jako příklad berme diskuze metodiků na téma varianty jednoho sportu versus dva různé sporty v případě tuzemského troj nebo dvoudopadového nohejbalu a jeho mezinárodních jednodopadových odnoží (futnet/footballtennis).

Pro nohejbalové fajnšmekry a badatele je nejpodstatnější, že ještě všem dnům není konec a že šance na získání dalších vyjasňujících podkladů o vzniku našeho národního sportu stále žije.