(Praha) Mezinárodní turnaj Poslední smeč nejen zakončuje soutěžní ročník, ale je i akcí, na kterou se během roku těší řada už nehrajících nohejbalistů, včetně nejstarší generace. V předvánoční atmosféře jsme měli možnost v Praze pohovořit o nedávném mistrovství světa mužů s trojicí známých nohejbalových matadorů, kteří mají v rodném listě uveden ročník 1940. Byli jimi FRANTIŠEK HOLÍK, VÁCLAV HANTON a PŘEMYSL PROFOUS. Jak tedy hodnotili světový šampionát?
Jak se vám obecně líbilo mistrovství světa?
HOLÍK: Bylo to celkově parádní. Opět jsme jako Češi ukázali světu, co dokážeme. Klobouk dolů.
HANTON: Vynikající šampionát, určitě. Tak velkou nohejbalovou akci jsem v životě nezažil.
PROFOUS: Bohužel jsem se šampionátu nezúčastnil, protože jsem byl na dovolené. Takže jsem musel vzít zavděk jen televizí.
Co jste říkal výsledkům českého národního týmu? Přinese úspěch dalších zemí větší motivaci pro světový rozvoj?
HOLÍK: Na jednu stranu je to dobře, že naši hráči nevyhráli. Protože se mi zdálo, že už mají hřebínek moc vysoko, že jsou namachrovaní. Pak mi také přišlo, že máme hodně starý tým a že by měli více hrát mladí, kteří jsou hlavně více pohybliví. Je možné, že výsledky z Prahy některé země mohou ve zvýšené míře motivovat.
HANTON: To bylo pro mě zklamání. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale čekal jsem od našeho týmu tři tituly. Těžko říci, co z naší strany bylo špatně, soupeř byl prostě v něčem vždy lepší. I když někdo říká, že pro ostatní země budou výsledky z Prahy větší motivací, já si to nemyslím. Nic nového to nepřinese.
PROFOUS: Nepředvedl to, co umí. Věřil jsem, že doma vyhrajeme všechny tři zlaté. Proto mě mrzí, že mistrovství skončilo, zavřely se brány a od odpovědných nikde ani slovíčko, žádný komentář, nic. Kdybychom ty zlaté udělali, tak všude zněly chvalozpěvy. Když to vezmu, jaké úsilí stálo uspořádání, organizace, průběh, byl zájem diváků, bylo o čem mluvit. A když se nepovedly výsledky, na všechno se zapomnělo. Mistrovství něco mezinárodnímu nohejbalu dalo v každém případě. Jsem ale skeptický a jsem zvědav, která jiná země uspořádá takové mistrovství jako my.
Jak se vám líbí hra na jednodopadová mezinárodní pravidla?
HOLÍK: Moc ne. Je to jen rána za ranou, veškerá technika na síti je v čudu. To se mi nelíbí. Klidně bych se vrátil ke hře na více dopadů. Úžasné je, co ti kluci dokáží pochytat v poli. Nepřijde mi však, že by se hra zrychlila. Všechno to jsou hodně vysoké míče, které dlouho letí. Za nás byly nahrávky kratší a rychlejší. A pro dobro věci bych klidně zvedl síť o 10 centimetrů, byl by to hned jiný nohejbal. Větší hráči mají navrch nad menšími. My jsme kdysi přes zimu na síť 120 centimetrů trénovali a když jsme pak zjara přišli na hřiště, bylo to znát. Celkově se úroveň hry ve světě zvyšuje, to je beze sporu.
HANTON: Jednopadovou hru neodsuzuji, ale ani v mé plné formě bych to hrát nemohl. Hodně oceňuji fantastické zákroky hráčů v poli. Je jasné, že hráči se musí hodně na takový druh hry připravovat.
PROFOUS: Jeden dopad není nohejbal, je to futnet. Jediná disciplína, která se mi na jeden dopad líbí, je singl. Ten zaznamenal strašný vzestup a má dnes vynikající úroveň. Hráči hrají levou, pravou, mají skvělé pole, je to atletické. Dvojky a trojky se mi nelíbí, je to stereotyp. Samá nahrávka zezadu, komíny kolmo na síť – to nemá s nohejbalem nic společného. Je i menší pestrost na síti. Není to tak líbivé jako klasický nohejbal.
