Palubovka pražské UNYP arény již po superfinálové smršti nohejbalu vychladla a s ní i částečně emoce jednotlivých účastníků. Naši sérii rozhovorů uzavírají přímí aktéři mužského utkání obou týmů.
Honzo, předně gratuluji k obhajobě titulu tobě i celému modřickému týmu. Už od Supefinále uběhlo pár dní. Tak jak by jsi to s drobným odstupem celé zhodnotil?
Děkujeme. S odstupem času určitě můžu říct, že to byl zejména krásný zážitek. Každé finále je úplně odlišný zápas oproti zápasům v základní části. Zejména pak co se týče atmosféry. Jako hráč vlastně celý rok makáte a připravujete se na ten poslední jeden zápas a když to dobře dopadne, je to úžasný pocit.
Z dorostenecké kategorie jsi přešel do té mužské rovnou do A týmu momentálního nohejbalového hegemona. Jaký to byl tlak na mladého kluka, zapáleného do nohejbalu, být najednou mezi nohejbalovou elitou a vlastně mezi reprezentanty? Je mi jasné, že jste se znali z tréninků a spoluhráči ti nebyli cizí. Ale najednou jsi tam byl. S nimi a na stejné úrovni.
Můžu říct, že vlastně mým největším nohejbalovým úspěchem bylo dostat se právě do A týmu, mezi kluky, na které jsem se chodil dívat jako žák a dorostenec. S mužskou soutěží jsem již nějaké zkušenosti měl, jelikož jsem hrál za B tým druhou a první ligu. Ten rozdíl mezi první ligou a extraligou je ale opravdu obrovský. Co se týče tlaku na mou osobu, tak tlak byl velký. Samozřejmě hned první sezónu se mi příliš nedařilo, chvíli trvalo než jsem se přizpůsobil kvalitě extraligy a já chtěl samozřejmě vyhrávat. Musím ale říct, že v tomto ohledu máme úžasný tým. Nikdo mi nikdy nevynadal za to, že jsem prohrál nějaký zápas, naopak se mě kluci snažili podporovat a i díky tomu jsem dnes tam kde jsem.
Jak jsme již zmínili, ocitl si se mezi spoluhráči věhlasných jmen. Přesto sis po nějaké době vybudoval pozici nejvytíženějšího hráče týmu. Neboť pravidelně zasahuješ do všech tří disciplín. Jak tento fakt vnímáš a čím myslíš, že to je?
Do A týmu jsem se dostal díky tomu, že odešel singlista a já ho měl nahradit. Postupně se k tomu přidávala role polaře ve trojicích a později i hra dvojic. Nejvíce mou hru zvedl fakt, že jsem najednou trénoval s klukama, kteří byli herně mnohem výš než já a já se snažil se jim vyrovnat. Můj výkon šel nahoru a mezi tím odešli někteří spoluhráči a já je nahrazoval právě v některých disciplínách. Šlo to zkrátka ruku v ruce. Dřív jsem dával největší důraz na singl a ty ostatní disciplíny se k tomu časem připojili.
Která z disciplín ti vlastně sedí nejvíce?
Na tuto otázku bych před dvěma roky jednoznačně odpověděl, že singl. V dnešní době se cítím dobře ve všech disciplínách které hraju.
Vaše singlové zápasy s Jirkou Kalousem začínají být pověstné. Zdá se mi to, nebo na republikovém šampionátu jste více uvolnění a v ligovém utkání, zvláště pak v Superfinále, se tak nějak zdravě a vyhecovaně (slušně řečeno) rozčilujete?
Všichni kluci co semnou nebo proti mně hráli nohejbal tak vědí, že jsem dost emotivní hráč. Rád si po vítězném balónu zařvu a celý zápas sebe i tým hecuju. Podle mě to k tomu sportu patří a já to potřebuju abych podal stoprocentní výkon. Ve finále je to pak samozřejmě všechno umocněno atmosférou a důležitostí utkání.
Přál sis do finále jiného soupeře, aby se tak neopakovala repríza toho loňského?
Já jsem to osobně zas tak moc neřešil a myslím, že kluci v týmu taky ne. Snažili jsme se soustředit zejména na sebe.
Jsi už ostřílený extraligový harcovník. Přesto – jak na tebe váha jednoho jediného superfinálového utkání v ten danný okamžik doléhá?
Je to strašně o tom, jak se člověk ten den vyspí. Jakou momentální formu má v ten daný moment. Nicméně moc se mi nestává, že by mi vyhrocená atmosféra a důležité utkání přivodilo velkou nervozitu, naopak. Mám rád, když je bouřlivá atmosféra, hodně fanoušků. Pomáhá mi to k mému výkonu.
Pokud to vůbec jde, dokázal by jsi porovnat vaše loňské a letošní měření sil s týmem Čakovic?
Čakovice letos do finále vstoupili v odlišně sestavě než v loňském roce. Tuto sezónu s nimi nehrál Milan Kučera, což podle mého názoru bylo poměrně velké oslabení. Oproti tomu náš tým zůstal ve stejné sestavě. Myslím, že díky tomuto faktu jsme měli větší sílu ve trojicích oproti Čakovicím, což se v zápase i projevilo. Na druhou stranu jsme ze začátku utkání prohrávali 2:0 a Čakovice byli na koni. Myslím, že zápas to byl pro náš tým náročnější než v loňském roce.
Vybavíš si nějaký okamžik, situaci, zápas, set, balón, který ti z letošního celého extraligového ročníku utkvěl v paměti?
Asi během singlu několik momentů, když jsme se s Jirkou Kalousem trošku hecovali a občas k sobě u sítě prohodili i nějakou větu. Po zápase jsme si ale samozřejmě plácli rukou a zůstali kamarády. I to je jedno z velkých kouzel nohejbalu.
Děkujeme Honzo
Lukáši, gratuluji ke stříbrné medaili v oddílové mužské soutěži. Od superfinále již uběhlo pár dní. Tak jak by jsi to s drobným odstupem celé zhodnotil?
Velice děkuji. Ačkoliv jsme odcházeli ze hřiště se skloněnou hlavou, tak si myslím, že pro oko diváka to mohla být hezká podívaná s vynikající diváckou kulisou. Zklamání z finálové prohry však již opadlo a nás čeká zasloužená chvilka odpočinku pro nabrání sil do následující sezóny.
Z dorostenecké kategorie jsi přešel do té mužské rovnou do nejvyšší soutěže. Po čelákovické štaci si zakořenil v mladém týmu Čakovic. Jak se zde cítíš a jak ti vyhovuje tvá týmová role trojkového blokařského lídra?
Do Čakovic jsem přišel před pár lety kvůli klukům, se kterýma jsem chtěl hrát, protože se velmi dobře známe již od žákovských let, kdy jsme hráli buď proti sobě anebo spolu. Já jsem již přišel do Čakovic doplnit pouze chybějící část mozaiky. Nevím, jestli bych se nazval blokařským lídrem, protože zde máme výborného blokaře Ondru Cibulku anebo také Ondru Pachmana, každopádně na bloku se cítím nejlépe a vyhovuje mi to.
Ve třetím semifinálovém utkání proti Karlovým Varům jsi společně s Tomášem Chadimem dostal důvěru do zápasu tzv. ostrých dvojic. Tu jste si úspěšnou, pohlednou a především účelnou hrou přenesli i do superfinálového střetnutí. Což tě muselo těšit a především bavit. Jak k tomu vlastně došlo?
Jak k tomu došlo opravdu nevím a trenérova volba mě velice překvapila. Asi nejspíš tím, že poslední semifinálový zápas chyběl Ondra Pachman a museli jsme dvojice přeskládat. První byla jasná, kam nastoupili bombardéři Kuba se Zdendou a do té druhé jsme zbyli já s Tomem a Jirkou. Ačkoliv je Jirka vynikající dvojkař, tak trenér vsadil na blok a jezdítko v poli v podobě Tomáše Chadima. Tom je vynikající zadák, který chytne spoustu balónů a zároveň měl výbornou formu, kterou předvedl již v prvním semifinále. S Tomem se velice dobře známe a i přesto, že jsme toho spolu moc v sezoně nenahráli, tak nám dvojka klapala výborně. Naštěstí nám to vyšlo a jsem rád, že jsme Míru nezklamali.
Vaši výhru hned v absolutním úvodu celého střetnutí proti soupeřovu elitnímu deblu asi v hale málokdo čekal. Tohle vás muselo s Tomášem nahecovat a doslova vystřelit do utkání, je to tak?
Určitě. Dle mého názoru by si na nás moc lidí nevsadilo. My jsme šli do utkání s faktem, že nemáme co ztratit a hráli i tak trochu na risk, který i s trochou štěstí vyšel. Po vyhraných úvodních dvojicích nás to nakoplo, ale bohužel jsme na to ve trojicích nedokázali navázat.
Jak sis na Modřice věřil? Zajímá mě tvůj osobní pohled a poté i pohled z hlediska týmu. Přeci jen nerozhodná bilance ze základní části se na žádnou misku vah nepřiklání.
Věděl jsem, že to bude velice těžké utkání, kde budou rozhodovat detaily, ale věřil jsem, že je dokážeme porazit. Troufám si říci, že jsme jako tým komplexnější a věřil jsem, že to bude rozhodující faktor. Modřice mají vynikající kádr, který se opírá o tři pilíře – Pospíšil, Rosenberk, Kop a hra proti nim je velice obtížná a to převážně ve trojicích. Jejich palebná síla je vetší než naše a proto musíme kolikrát daleko více kombinovat, což nese i vetší riziko chyb. Bohužel se to projevilo a my nevyhráli jedinou trojici, což beru jako zásadní neúspěch. Jako tým jsme si říkali, že pokud bude stav po singlu 3:2 pro nás, tak vyhrajeme. Bohužel…
Přál sis do finále jiného soupeře, aby se tak neopakovala repríza toho loňského?
Určitě bych bral jakýkoliv jiný tým než Modřice, protože jim hala svědčí a ve finále jsou velice ostřílení.
Jsi už zkušený extraligový harcovník. Přesto – jak na tebe váha jednoho jediného superfinálového utkání v ten daný okamžik doléhá?
Já tyto vypjaté situace mám rád, když burácí celá hala a není se slyšet ani na tři metry. Samozřejmě, že před utkáním je člověk zdravě nervózní, ale jakmile zazní zvuk píšťalky a míč se uvede do pohybu, tak jde vše stranou a člověk se musí soustředit jen na to jedno.
Pokud to vůbec jde, dokázal by jsi porovnat vaše loňské a letošní měření sil s týmem Modřic?
Co se týká průběhu sezony, tak bych to porovnal celkem totožně. V zimě odešel Milan Kučera, ale díky tomu, že máme široký kádr, tak na jeho místo nastupovali Ondra Cibulka nebo Ondra Pachman a ztráta nebyla tolik znát, i když jsme prvních pár zápasů nemohli najít ty správné sestavy a hra byla často divoká. Kdybych měl porovnat pouze finálový zápas, tak letos jsme podali lepší výkon než minulý rok, kdy se daleko více bojovalo a rozhodovaly detaily.
Vybavíš si nějaký okamžik, situaci, zápas, set, balón, který ti z letošního celého extraligového ročníku utkvěl v paměti?
S klukama je každý okamžik nezapomenutelný, protože jsme super patra. Vzhledem k tomu, že máme výborné přátelské vztahy s některými soupeři, tak nezapomenutelné jsou určitě pozápasová setkání se soupeřem v kantýně domácího klubu, kde vždy řádně doplníme chybějící ionty a zhodnotíme utkání.
Děkujeme Lukáši
Jedna odpověď
líbý se mi to