Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na základní metu, která znamená první krok k dosažení nejvyšších hráčských cílů, mezinárodních titulů. Je to účast v reprezentačním výběru.
Touha poměřit síly ve vzájemné konfrontaci stála za zrodem soutěží. I na tuzemské půdě ale toužili přední nohejbalisté po něčem, co by přesahovalo rámec běžných meziklubových soutěží. Prvním impulzem k pozdějšímu reprezentačnímu výběru se stala meziměstská utkání, do kterých oddíly nominovaly své hráče.
Se vznikem republikové sekce svazu se nohejbal sjednotil, vytvořil republikové soutěže a stal se poměrně preferovaným sportem v rámci ČSTV i dalších organizací. Na celostátních mistrovstvích se špičkové sestavy z ČSR a SSR utkávaly od roku 1969, ale stále cosi chybělo. Byla to možnost utkat se skutečně zahraničním soupeřem, bez ohledu na jeho (nižší) kvalitu. Už jen mít státní znak na dresu bylo pro hráče motivací. Dočkali se v roce 1972, kdy byl v Nymburce poprvé vytvořen reprezentační výběr ČSR mužů. Trenér Václav Kovanda do výběru zařadil Žaluda, Diviše, Jakoubka, Löfflera, Mašáta, Ticháčka, Hochmana, Smíška, V. a J. Kopeckých, Charypara, Höniga, Poláka, Machačného, Opravila, Hálka a Ekrta.
Na „stará kolena“ se nominace do dalšího reprezentačního celku dočkal českobudějovický MILAN HÖNIG (*1932). „Vašek Kovanda každým rokem svolával reprezentační výcvikový tábor. Byl jsem v Nymburce, Klánovicích a v Praze na Folimance. Hlavní náplní byla fyzička a fyzické testy, prostě nás zkoušel, jak jsme na tom. Ač jsem byl nejstarší, byl jsem na tom v testech nejlépe. Další dva výcvikové tábory byly podobné. Bohužel jako reprezentace jsme neměli proti komu hrát. Jezdili jsme jen na exhibiční utkání při jiných akcích, ale to byly takové pouťovky. V reprezentaci jsem byl tři roky, pak náš tým v lize skončil a byl konec. Že jsem se ve čtyřiceti letech dostal do reprezentace jsem si dost vážil. Sice mě zvali také do reprezentací tenisu, pingpongu nebo hokeje, ale to mi bylo kolem dvaceti. Navíc byla jiná doba. Táta byl zavřený a sloužil u PTP, takže stejně mi dříve reprezentaci vždy zatrhli.“
Národní tým, každoročně svolávaný a obměňovaný, zatím musel počátkem 70. let vzít zavděk jen exhibičními vystoupeními v rámci jiných soutěží, např. republikového finále Poháru ÚV SSM. S výjimkou nesvazových aktivit typu přátelského utkání ve východoněmeckém Altenbergu se jediným pseudozahraničním soupeřem stal slovenský výběr.
Až v roce 1987 se vznikem asociace IFTA zažehla naděje, že si Češi (resp. tehdy Čechoslováci) zahrají opravdový mezinárodní mač. Dočkali se v roce 1989 na turnaji ve Švýcarsku, další turnaje následovaly o rok později. Za přelomový lze brát start československé mužské reprezentace na evropském šampionátu v Kaposvaru, Szolnoku a Meiringenu v roce 1991.
Bohaté trenérské zkušenosti na klubové úrovni uplatnil VÍT KOPECKÝ (*1953) i na úrovni reprezentační, a to v roli trenéra českého mužského i ženského výběru.
Pane Kopecký, jako trenér jste podepsán pod první českým titulem mistra světa, získaným na MS 1994 mužů v Košicích. To se asi nezapomíná?
To by opravdu byla dlouhá story. Pro dvojky jsem si v průběhu roku vytipoval Mirka Fritze a Davida Perutku. Šel jsem za Mirkem a řekl mu, že s Davidem by byly skvělá dvojka. O měl proti Davidovi velké výhrady, jaké – to taktně pomlčím. Prakticky naprosto stejně to dopadlo u Davida. Jenže repre je repre a jak se říká, museli držet hubu a krok. Na doplnění jsem k nim dal Honzu Hoška pro jeho velké zkušenosti. Rozuzlení po titulu bylo také, že jsme jeli rychlíkem domů a na podlaze seděl Mirek s Davidem jako nejlepší přátelé od nepaměti a zapíjeli titul šampaňským. Pak se z nich stali nerozluční přátelé.
Zážitkem asi také byla vaše trenérská účast na světovém poháru v Brazílii a na následném MS v této zemi?
Na světovém poháru v Garanhusu jsme se dostali do finále, ale tam podlehli Slovákům. Na mistrovství světa v Maceiu byl Hošek v singlu třetí, vyhrál Rumun. Ve dvojkách vyhráli Slováci a trojky my. To už se hrálo na dva dopady. Zabezpečení celé akce bylo na nejvyšší úrovni. Švýcar Meyer, který byl tehdy prezidentem IFTA, byl velmi vzdělaný člověk, schopný organizačně i společensky. Měl všude konexe. Objednal u letecké společnosti sto letenek a dostal slevu. To samé v hotelovém rezortu. Vše bylo opravdu luxusní – včetně místní dopravy nebo stravování. Na mistrovství nenastal žádný organizační problém. Pro nás Evropany to byl druhý konec světa. Docházelo tam k různým věcem, na které se dodnes vzpomíná. Prostě jsme si to užili se vším všudy.
Který z vašich trenérských zásahů na mezinárodním poli považujete za vyložený majstrštyk?
Spíše než nějaký výkon v zápase vzpomínám právě na věci, kde trenér musí být i schopný manažer. Tím prvním majstrštykem bylo již zmíněné sestavení dvojky, která nám vyhrála vůbec první titul mistra světa. Tím druhým by bylo právě MS 1996 v Brazílii. Tehdy mi výkonný výbor ČNS schválil určitý počet hráčů, kteří pojedou reprezentovat. Když se před šampionátem udělal v Nymburce soustředění, výborně se ukázal Karel Bláha. Večer tam bylo večer zasedání VV ČNS a já jim řekl, že chci ještě jednoho hráče navíc. Dost se o tom diskutovalo a pozdě v noci VV revokoval své předchozí rozhodnutí. Karel se ukázal jako klíčový hráč a na šampionátu prokázal oprávněnost. Pak mi dokonce děkoval za šanci.
Protože jste byl trenérem u mužů i žen, můžete porovnávat. Čím se odlišuje trénování mužů a žen?
Řeknu příklad. Když jsem trénoval holky z Vršovic, chodili jsme v zimě trénovat do malé haly. Protože za lajnami byl výběh tak půl metru, řekl jsem holkám, že abychom předešli zranění, budeme jen trénovat herní činnosti. Začali jsme servisem a Inka Vrtišková nechtěla servis brát hlavou. Když jsem se jí zeptal, proč nedá příjem hlavou, řekla mi, že zrovna dala osm stovek za holiče. Takovou věc od chlapa nikdy neuslyšíte. Ženy celkově mají jinou životní filozofii, jiné emoce. Chlap si prostě jen vezme tašku a jde na trénink. Nic kolem neřeší. Ženské si na trénink berou starosti ze soukromého života. Měl jsem obrovskou výhodu, že když jsem vedl ženy, byly to svobodné holky. Po tréninku nikdo neběžel domů a šlo se na pivo, na víno. Dnes už mají rodiny. Na ženské se také nedá křičet jako na chlapa. Chlap to vezme a druhý den je to pryč.
Pokud byste měl vybrat nejlepšího českého singlistu, dvojku a trojku na mezinárodní úrovni, jaká jména nám řeknete?
U trojek je to jasné – Bláha, Ungermann, Hošek. Každý z nich byl legendou na svém postu. Jejich souhra neměla chybu. V singlu bych uvedl Bubniaka. Ve dvojkách jer v nabídce hodně skvělých deblistů – Josef Tirpák, Bláha, Hošek, Novotný, Ungermann… Pokud mám vybrat jedinou, tak bych volil Pepíka Tirpáka s Ríšou Novotným, leváka s pravákem. Ale jak říkám, tady by kandidátů bylo více.
Češi na světové scéně vládnou ve všech kategoriích více než dříve. Je to ale pro nohejbal dobře?
Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Vím, že když se na mezinárodním poli začínalo, hráli proti nám Němci, Italové, Řekové a další. My si z nich v zápasech dělali srandu. Výsledný efekt byl, že když se v IFTA hlasovalo o pravidlech, všichni hlasovali proti nám. A to pak i Slováci. Prostě reakce zemí na nás byla taková. My měli a máme obrovskou základnu. Vezměte si třeba, kolik znáte slovenských reprezentantů – leváků? Žádný mě nenapadá. A kolik jich máme na výběr my. Těžili jsme z toho a těžíme dál. Teď se to zase blíží tomu počátečnímu stavu a mám obavy, aby znovu nedošlo k negativní odezvě a aby nám to ostatní země nechtěli nějak ztížit.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Hlavně, aby personálně byli na svazu do funkcí obsazováni mladí, vzdělaní a jazykově vybavení lidé.
