(Nymburk) Jeho výkon sice české fandy moc nepotěšil, ale rozhodně patřil k příjemným překvapením nymburského světového klání. Je smělé tvrdit, že se nečekal zrovna od PATRIKA PERUNA, univerzála a služebně nejstaršího hráče slovenské reprezentace. Jenže „Paťo“ letos v dresu Vsetína v české extralize moc nezářil a na jednorázovkách sice urval dvě medaile, ale jen bramborové. Ty, kdo tedy od něj moc na šampionátu nečekali, zklamal. Hrál jak z partesu a zaslouženě si v Nymburce došel hned pro dva zlaté kovy.
Patriku, nelze se nezeptat. Ty jsi letos v české extralize patřil k tomu lepšímu, ale od hráče tvého formátu se čekají mimořádné výkony. Najednou přijde světový šampionát a je to zase ten starý dobrý kapitán. Jak si tu proměnu máme vysvětlit?
V průběhu sezóny bylo problémem, že v Košicích, kde bydlím, se moc netrénovalo a tréninky ani neměly kvalitu. K tomu jsem na každý zápas musel do Čech cestovat, a to se také podepsalo na mé výkonnosti, která asi nebyla taková, jaká se ode mě očekává. Na šampionát jsme se dali dohromady, řekli si přesně, co chceme, rozvrhli si tréninky. Zvládli jsme to.
Začněme tedy dvojicemi. Do finále jste vy i Češi propluli s menšími výkyvy, ale vlastně pohodově.
Neříkám, že to bylo v našem případě úplně jednoduché, byly tam náročné zápasy. Ale do finále jsme prošli bez ztráty setu. A finále? Ani Češi nás, ani my jsme je nemohli ničím překvapit. Je to vždy o tom, kdo udělá méně chyb. Rozhodují maličkosti. Dvojka před finále byla padesát na padesát.
Mnohé diváky asi překvapilo, že ve finále se podání provádělo jako smečované. Přece jen třeba v české extralize to moc k vidění není.
Je třeba poznamenat, že na rozdíl od českých soutěží se v těch mezinárodních dvojky hrají na kratší hřiště. Smečovaný servis není ještě úplně zvládnutý, hráči ho nemají tak nakopaný. Ale do budoucna se s ním budeme setkávat stále více, na krátké hřiště smečovaný servis platí.
Jak jsi viděl průběh finále ze svého pohledu?
Nám pomohlo to, že když jsem třeba zkazil servis já, tak ho poté zkazil i Kuba Mrákava. Tím jsme se nedostali pod žádný tlak, drželi jsme se o míč nahoře a hrálo se nám v pohodě. Na servisu jsme se střídali s Jánem Brutovským, aby tam byla určitá změna. Rozhodl asi fakt, že se nám soupeře podařilo dostat pod větší tlak, než jsme byli my. Přiznám se, že jsem ani nevnímal stav. Hrálo se nám výborně v obraně, Jano chodil na bloky a já věděl, kde stát.
Váš výběr měl dvě zlaté, ten český jen stříbro a bronz. Za této situace se šlo do finále trojic. Pro vás to za této konstalace bylo asi snažší?
Nedá se to takto říci, někdy to bývá zrádné. Už s tím také máme zkušenosti. Trojice pro nás byly před šampionátem nejdůležitější. Na mistrovství světa v nich držíme vítěznou sérii dvanáct let, teď už čtrnáct. Mým hlavním cílem bylo v Nymburce vyhrát právě trojice. I kdybychom měli zlato ze singlu a z dvojic a prohráli trojice, tak by mě to mrzelo. Navíc brácha mi oznámil, že se chystá končit.
Trojky ovšem ve vašem podání byly jednoznačnou záležitostí. Češi moc nadějí neměli. Působili jste hrozně agresivně, jak hladoví lvi.
Výborně nám vyšly začátky setů, v obou jsme vedli tuším 4:1 a dost si věřili. Nebyl žádný stres, vedení nás uklidnilo a hráli už tak, jak jsme potřebovali.
Je nepochybné, že generace kolem tebe, bratra Martina, Jána Brutovského, Richarda Makary a Milana Ižola je nejlepší hráčskou generací, kterou kdy Slovensko mělo. Jenže brzy dva nebo možná i tři hráči ze jmenovaných skončí. Co pak?
Uvidíme, chce to čas. Osobně si myslím, že nějaký větší propad Slovensko nečeká. Jednoduché to ale nebude, není snadné přijít do takto rozjetého vlaku. Určitě to bude chvilku trvat, než se mladí otrkají a začnou vyhrávat. My jim to musíme usnadnit.
Ty už jsi zažil několik zlatých hattricků. To je pocit, který zřejmě neomrzí?
Je to krásný pocit. Ríša Makara vtipkoval, že si připadá jako zloděj. Že jsme zase sebrali, co se dalo. U nás v týmu je výborná atmosféra. S českými hráči jsme dobří kamarádi. Ale tak jako my, i oni udělají všechno proto, aby nás porazili. Vyšlo to teď znovu nám a je to krásné.
Jsi služebně nejstarší hráč slovenského výběru. Vnímáš nějaký rozdíl mezi těmi prvními tituly a těmi posledními?
První titul byl prostě první. Bylo to v roce 1996 v Maceiu v Brazílii, ve dvojkách. To jsem ani nečekal, že zasáhnu do bojů na hřišti. Potom důležité a možná nejkrásnější byly zlaté medaile v roce 2000 v Prostějově, kde se nám tpodařilo zlomit předchozí sérii neúspěchů. Ale krásné a příjemné jsou všechny tituly.
