Už jsem dinosaurus, říká Stehlík

Pro některé aktéry z řad hráčů to byl poslední mezinárodní šampionát. Ale na 5. UNIF MS mužů v pražské hale O2 universum se derniéry nedočkali jen hráči. Své loučení s kariérou zažili i další, včetně funkcionářského matadora VLASTIMILA STEHLÍKA, který mezinárodnímu nohejbalu slouží od jeho počátků.

---

Vlastimile, co pro vás znamenala účast na dosud největší nohejbalové akci planety?

U mezinárodního nohejbalu, či fotbaltenisu či futnetu jsem od založení mezinárodní federace IFTA, tedy od roku 1987. Už jsem takový dinosaurus. Mistrovství světa v Praze bylo vyvrcholením mé dlouhé kariéry. Byla to krásná tečka.

Čím se pražský šampionát lišil od těch předchozích v Prostějově, Nymburce a Brně?

Určitě množstvím účastnických zemí. I když v Brně 2016 to bylo podobné, tady jsem cítil větší strukturu. Některé původně nahlášené země ale nepřijely. Klasicky nepřijeli Afričané, tam je to vždy specifické, hlavně s penězi. Evropské země, to je standard, který se stále vylepšuje. Těší mě, že z Asie kromě Korejců dorazili i Iráčané, kteří opět prokázali pokrok. Nadějí je i Střední a Jižní Amerika, na tomto šampionátu zastoupená Mexikem.

Letos v červnu čeští reprezentanti odjeli na rozvojovou misi do Kolumbie. Na šampionátu však zástupci této krajiny chyběli. Proč?

Všechno je teď ve světě zkomplikované s covidem. Myslím si, že potenciál v Kolumbii je velký.

Mistrovství světa v Praze mělo nakonec přes odklady skvělé načasování. Nohejbal letos oslavil 100 let své existence. Dárek v podobě největší akce světa, konané v mateřském městě, co více si přát…

Je skvělé, že to takhle vyšlo. Ale všichni už jsme byli natěšeni o dva roky dříve. Určitě už v roce 2020 by to byla velká sláva.

Skvěle už ale nevyšly výsledky českého národního týmu. Jedno stříbro, dva bronzy, to náročná česká nohejbalová obec dlouho nerozdýchá.

Co se týká obecně šampionátu, veřejnost ocenila, že se nohejbal tak velkou akcí může pochlubit. Odborná nohejbalová část hnutí to ale bude hodnotit jinak. Herně i sportovně bylo vystoupení českého týmu totiž katastrofa. Prohrávat třeba 0:5 ve dvojkách, to jsem snad na tak vysoké úrovni nezažil. Není to jen výsledek, ale hlavně předvedená hra v klíčových zápasech. Nedokáži si takové výpadky vůbec odborně zdůvodnit. A nebyli to jen zkušení hráči. Mám velmi rád osobnost a uznávám zásluhy trenéra Petra Guldy, ale i on selhal. Jeho styl koučingu byl špatný.

Jednopadová hra má stále hodně odpůrců. Když zprůměrujeme šampionát, stále hodně bodů jde na konto nevynucených chyb než na konto úspěšné útočné aktivity. Z některých střetnutí doslova bolí oči. Kdy se toto změní?

Jedině masovostí. Když nohejbal nebo futnet, je jedno, jak tomu budeme říkat, se bude hrát ve větším měřítku než dosud. Z masovosti vyrostou talentovaní hráči, kteří se budou zlepšovat, získávat zkušenosti a půjdou nahoru. Není to ani otázka samotného tréninku. Možná je to otázka peněz, ale ani to není koncepční řešení, spíš nárazové.

Získá si ale oblibu mas jednodopadová hra? Nebo je stále aktuální pásmová pyramida, kdy se začíná na nízké úrovni na tři dopady a končí na vrcholné úrovni na jeden dopad.

Každý trenér snad ví, že u začátečníků nemůže začínat s nejtěžšími věcmi. Nohejbal má tři kvalitativní stupně podle počtu dopadů. Je logické, že pokud chceme masovost, musí se dole hrát na tři dopady. Z masové fáze to jde do výkonnostní, kde už je okruh hráčů užší. Na vrcholu pyramidy je jeden dopad, kde špička se profiluje na akcích typu mistrovství světa nebo Evropy.

Vy sám jste byl velkým aktivistou v oblasti změn pravidel, zažil jste i různé změny, vyvolané spory v mezinárodní federaci IFTA. Jste ale opravdu přesvědčen, že jednodopadová hra opravdu tím, co prodá nohejbal? Třeba zápasy trojic na šampionátu dost připomínaly dobu, kdy si Bican stoupnul k síti a Kožmín s Habáskem jej obsluhovali, tedy dost daleko k nějaké moderně.

Hrát na dva nebo dokonce tři dopady by byla cesta zpět. Většina, nebo skoro všechny země dnes nechtějí hrát na nic jiného než jeden dopad.

Většina z nich ale má s jedním dopadem obrovské problémy. Co je vede k tomu, že o další dopad míče nemají zájem?

Vede je k tomu kvalita finálových zápasů, kde hrají ti nejlepší. Futnet je pořád chudý příbuzný ostatních sportů. Většina hráčů sportuje ve svém volnu zadarmo. Přesto semifinálové nebo finálové zápasy na šampionátech mají úroveň a gradaci. Jednomu dopadu nechybí dramatické momenty. Ano, je tam ochuzení řekněme o takovou tu českou vyčůranost. Vezmu jako analogii volejbal. Před šedesáti lety se říkalo česká škola, byly to různé ulejvky. A dnes nic takové neexistuje.

Trendem je tedy silovost, rychlost?

Určitě. Faktem je, že kdyby se hrálo na dva dopady, o třech ani nemluvím, tak dynamika a pohyb na hřišti by byly poloviční. Na jeden dopad se na hřišti pořád něco děje. Je to náročný sport. Pokud jej hrají fyzicky i technicky vyspělí hráči, hra má nespornou kvalitu i pro diváky.

Češi zejména ve dvojkách a trojkách těží dlouhodobě z masovosti?

Těží. U nás je velká masovost, ze které roste špička. A špička hraje hodně náročných zápasů, získává zkušenosti a taktiku má v krvi.

Byť teď šampionát rozdal karty jinak, nebyla dosud vážným problémem česko-slovenská dominance?

To je logické. Když je větší konkurence, je více dramatických zápasů, je více šťastných rozuzlení.

Na vlastní oči jste viděl mnoho světových či kontinentálních šampionátů. Vzpomenete, čím vám v paměti utkvěly ty, konané na české půdě? Prvním byl Prostějov 2000.

Tady se čekalo hodně a nakonec to byl případ, kdy jsme odešli s pláčem. Byl to ale i důsledek věcí, které se mi v reprezentaci i vedení svazu nelíbily a které se v Prostějově naplno projevily. Pořád to ve mně je.

V roce 2004 přišlo další MS v Prostějově.

Tam jsme zase neuspěli. Tam začínala taková frustrace, že my jako kolébka nohejbalu musíme odevzdávat zlaté medaile Slovákům. Už tehdy se položily základy budoucí nejslavnější slovenské generace.

Nymburk přivítal nejlepší světové hráče v roce 2008.

Tam jsme uspěli v klasických i křížových dvojkách. Ani mi ale akce nějak zvlášť neutkvěla v paměti. Spíše si vzpomenu, že se zde naposledy hrála křížová, tzv. maďarská dvojka, což byl podle mě nesmysl.

Proč?

Této disciplíně chyběl duch nohejbalu, pro který náš sport máme rádi. Byly tam našroubované různé prvky, byl to vlastně singl ve dvou. Když hrají dva hráči spolu, měla by tam být nějaká kombinace a ne to jen odpálit přes.

Za čtyři roky se MS znovu konalo v Nymburce. V této době už náš výběr přihlížel slovenským trojkorunám.

Faktem je, že v té době na Slovensku uzrála kvalitní generace, zkušená generace hráčů, kteří byli adepty na zlato ve všech třech disciplínách.

Další světový šampionát mužů se v ČR konal v Brně v roce 2016…

Brno už bylo něco jiného.

Čím?

Jednak bych řekl, že v Brně byla výrazně větší účast zemí. Povedlo se to i výsledkově, to vždy potěší. Když se před domácími diváky překlopí stříbro ve zlato. Také hala mi přišla sevřenější, hodně to dýchalo, skvělá atmosféra.

Sledujete vůbec vývoj nohejbalu ve druhé mezinárodní federaci FIFTA?

V podstatě nesleduji. Ale co mám informace, je to pro mě spíše privátní záležitost pár lidí, kteří z toho profitují buď finančně, nebo mají pocit vlastní důležitosti. Pro mě je to federace, která jde do zániku.

A je v rámci FIFTA nějaký členský stát, který by řady federace UNIF výrazněji obohatil?

Jsou tam určitě státy, které bychom v UNIF rádi přivítali. Ale ne proto, že by nějak zvedly herní kvalitu. Byly to některé balkánské státy, Rusko. Také bych řekl, že UNIF i FIFTA uškodilo rozdělení v Rumunsku. Kdyby se Rumuni dali dohromady, byla by jejich kvalita vyšší.

Když jste zmínil Rusko, které se dříve šampionátů účastnilo, proč chybělo v Praze?

Nevím, zda to má souvislost s nějakým vyšším rozhodnutím ve sportovním prostředí. Mám třeba konkrétní informace, že v Moldávii chtěli u nás hrát a vedení svazu jim to zakázalo.

Před 35 lety jste byl jedním z propagátorů myšlenky na propojení příbuzných sportů do jedné střešní federace. Zatím se ale úspěch nedostavil a jak se zdá, ani avizované propojení dvou nejbližších – nohejbalu a jokgu, na nějaký sjednocený sport nevypadá.

Nepodařilo se to. Trošku se opravdu pomýšlelo na spojení nohejbalu s korejským jokgu. Teď jsme měli v Praze kongres, kde jihokorejská delegace představila pro příští rok mistrovství světa v jokgu. Myslím si, že to není dobrá cesta pro nějaké spojení. Je to podobné, jako by Maďaři udělali mistrovství světa v křížových dvojkách. Pokud chceme něco spojovat, mělo by se vycházet z unifikovaných pravidel, které jsou v konsenzu většiny zemí.

Přemýšlí vůbec někdo z hlavních činovníků UNIF ještě tímto směrem? Kdo do toho řeže a chtěl by původní záměr rozvíjet?

Pravidla futnetu jsou většinou zemí akceptována.

To je ale stále, pomineme-li počty dopadů, jeden sport. Ale jde o to, aby se sladilo několik sportů najednou. Aby se utvořilo univerzální schéma, obsahující třeba dvě základní disciplíny.

Dnes už o tom pochybuji. Protože většinou země, kde se hraje osobitý druh kopání míče přes síť, se snaží prosadit právě svůj druh hry. Byla doba, kdy jsem si myslel, že by k nějakému sjednocení několika sportů pod jednu federaci mohlo dojít. Ale není vůle. Je to otázka funkcionářů a peněz. Dnes je to spíše sen než blízká realita.

Co si budeme říkat, obecně ČR není v pozici, kdy by mohla tlačit ekonomicky i diplomaticky na pilu. A navíc příbuzné sporty jako sepaktakraw, footvolley nebo nově teqball už jsou o nějaký krok před nohejbalem.

Některé z nich ale nemusí mít dlouhého trvání. Přirovnal bych to k naší fotbalové lize. Někdo má hodně peněz, tak si vytvoří mančaft, hraje s ním dva tři roky první ligu. Pak najednou peníze skončí a konec. A zase takový sepaktakraw má za sebou obrovskou tradici, v Asii se hrál už ve středověku.

Končíte jako funkcionář mezinárodního nohejbalu v roce, kdy nohejbal slaví 100 let. Co za těch 100 let považujete za nejpřevratnější věc nohejbalu?

Je to samotný princip nohejbalu. Možnost pro lidi, kteří se chtějí pohybovat a přitom si zahrát tvořivě. Možnost zahrát si podle libosti různé disciplíny, různé herní posty, různá pravidla od tří do jednoho dopadu.