(Žatec) Nohejbal by každému sportovci měl přinášet jen ty radostné chvilky a ty méně radostné by se měly vztahovat jen maximálně k porážkám na hřišti. Jenže někdy tělěsná schránka hráče z různých příčin nezvládne herní zátěž a vypoví službu. A tak se rodí sportovní úrazy. Pochopitelně naštěstí nohejbal je ušetřen těžkým, či dokonce smrtelným úrazům. Přibližme si nyní takové ty typické nohejbalové.
Každý výkonnostní sport sebou nese riziko úrazů z nejrůznějších příčin. Ani nohejbal není v tomto případě vyjímkou. Je to sport ve kterém se jednotlivci pohybují jak v otevřených, tak uzavřených kinematických řetězcích. Z logiky podstaty těchto dvou druhů pohybů vyplývá, že větší nebezpečí pochopitelně hrozí ve chvíli, kdy jednotlivé končetiny (respektive dolní končetiny) vykonávají uzavřený kinematický řetězec. Z toho plyne, že velkou roli zde hraje schopnost stabilizace jednotlivých segmentů při pohybu. V průběhu fylogeneze došlo k postupnému vývoji lokomoce z plazení přes pohyb po čtyřech až k dnešní fylogeneticky nejmladší bipedální chůzi. Bipedální pohyb jakožto fylogeneticky „nejméně propracovaný“ pohyb má nejvíce předpokladů ke vzniku drobných i vážnějších traumat pro daného jednotlivce (pro srovnání se zvířaty, pohybujícími se kvadrupedálně nedochází tak často, díky lepší stabilizaci a centraci všech kloubů, k úrazům). Člověk je od počátku uzpůsoben k pohybu – běhu, ať už akcelerovanému, či pouze s konstantním tempem a rychlostí. To s čím se v přírodě přirozeně nesetkáváme, je pohyb zakončený kopnutím, ať už do čehokoliv. Proto je většina míčových sportů ohrožena zvýšeným rizikem úrazů.
Mechanismus úrazu při nohejbale lze definovat takto: střižné síly při rotacích v jednotlivých kloubech dolních končetin působí v danou chvíli na decentrované klouby, což při opakovaném přetěžování vede pochopitelně jak mikrotraumatizaci měkkých tkání, tak „makrotraumatizaci“ (ruptury svalů, šlach či chrupavek). Tímto způsobem dochází k akutnímu poškození převážně měkkých struktur kloubů, jako jsou vazy, chrupavky, kloubní pouzdra a samozřejmě také svalů. Na rozdíl od akutních traumat (např. ruptura vazu či svalu) má chronické přetěžování spojené s mikrotraumatizací za následek degenerativní postižení kloubů – arthrosis deformans. Výše jsem se zmiňoval o střižných silách. Střižné síly v jednotlivých kloubech vznikají rotací jednotlivých segmentů vůči sobě nejčastěji při smeči, kdy stojná noha rotuje vůči podlaze (uzavřený kinematický řetězec). Díky tomuto jsou pro těla jednotlivců nejlepší povrchy, kde vzniká co nejmenší smykové tření, které eliminuje sílu střižných sil.
A teď už k nejčastějším typům úrazů. Protože nemám k dispozici statistiky úrazů, tak dle mé zkušenosti mezi nejčastější úrazy patří poškození koleního kloubu. Kolenní kloub, jakožto nejsložitější kloub v těle, je vystaven nejvyššímu působení střižných sil. Nejčastějším poškozením tohoto kloubu bývá distenze postranních vazů a klubního pouzdra a traumatizace mediálního menisku (laterální meniskus je fixován pouze v area intercondylaris a má tím pádem možnost posunu, kdežto mediální meniskus je kromě této fixace i zavzat do kloubního pouzdra). Distenze postranních vazů a kloubního pouzdra vyžaduje pouze konzervativní terapii s imobilizací segmentu po dobu cca 4-6 týdnů. Co se týče poranění menisku, jedná se vesměs o nutnost invazivního zákroku pomocí artroskopie (s následným odstraněním utržených částí menisku, či zbroušením destruované chrupavky). Následná doba rekonvalescence závisí na tom, zda byla či nebyla upravována i chrupavka. Při pouhé úpravě menisku se udává doba rekonvalescence na cca 3-4 týdny, při broušení chrupavky se doba prodlužuje o 4 týdny, bez plného došlapu na poškozené koleno. Nejtěžším postižením kolene jsou parciální anebo hůře totální ruptury ligament. Nejčastěji postiženým ligamentem v tomto ohledu bývá ligamentum cruciatum anterior, následovaný postraními vazy. V obou těchto případech následuje nutný invazivní zákrok v podobě laparoskopické plastiky přetržených vazů, s relativně dlouhodobou rekonvalescencí v podobě cca 6-8 měsíců. Za druhý často postižený kloub můžeme považovat kloub hlezení. I zde je situace podobná jako u kolene. Nejčastějším typem poranění bývá distenze vazů kotníku či distorze hlezenního kloubu. Obě tyto postižení vyžadují pouze imobilizaci segmentu a konzervativní přístup v podobě od 2 do 10 týdnů, dle závažnosti traumatu. Stejně jako u kolene i zde se situace značněji komplikuje při ruptuře vazů, kterých je v této lokalitě hojnější počet a proto je i jejich plastika či dodatečná sutura komplikovanějším operačním zákrokem s celkovou dobou rekonvalescence po dobu cca 4 měsíců. K akutním poraněním kyčelního kloubu u nohejbalu prakticky nedochází, ovšem vzhledem k pákovému mechanismu smečující nohy bývá kyčelní kloub postižen „chronicky“ a to ve smyslu artrózy.
Velkou a širokou skupinou poranění zůstává problematika svalů a šlach. Prakticky neexistuje na dolní končetině sval, jež by nemohl být postižen. Protože ale při smeči i ostatních herních činostech jsou zapojeny svaly celého těla, neboť se nejedná jen o izolovaný pohyb dolních končetin, ale svaly celého těla jsou zapojeny v kontralaterálním vzoru, dochází často k distenzím i svalů břišní stěny. U svalů se nejčastěji jedná o natažení, natržení nebo totální rupturu svalu. Délka regenerace se odvíjí od druhu postižení. U nohejbalu jsem se za 20 let hry nesetkal se zlomeninou, vyjma problematiky únavových zlomenin kostí metatarsů.
Jako o úrazech v každém sportu i zde rozhoduje jednak stránka jednotlivce a jednak stránka vnějších podmínek. Individuální tělesná konstituce, schopnost stabilizace a centrace jednotlivých kloubů, ideální orientace v prostoru, psychická připravenost, tréninková průprava a v neposlední řadě schopnost regenerace rozhodují o minimalizaci počtu traumat. Z vnějších podmínek můžeme uvést klima, povrchy na kterých se utkání hrají, jež také výkony sportovců značně ovlivňují. Psychologické hledisko značně ovlivňuje výkony sportovců, ale já bych rád tento pohled vztáhnul na hráče, kteří se vrátili po nějakém vážnějším zranění opět na vrcholnou úroveň. Znám mnoho vrcholových sportovců, kteří po traumatu nedosahovali výkonů jako před úrazem, hlavně z důvodu podvědomého strachu z minulého úrazu. Pokud to někdo dokázal zlomit, tak vesměs jen s pomocí psychologa (hovořil jsem na toto téma i s atletickým exreprezentantem Janem Železným). Proto je i tato rekonvalescence nedílnou součástí každého vrcholového sportu.
