(Nymburk) Muž malý postavou, ale velký svými sportovními činy. Muž, jenž se stal žijící legendou dostihového a vůbec českého sportu. „Když se mě budete chtít zbavit, budete mě asi muset zastřelit,“ větu, která asi nejlépe charakterizuje jeho lásku ke sportu, pronesl kdysi JOSEF VÁŇA. Mnohonásobný vítěz Velké pardubické steeplechase. Na nymburském mistrovství světa si slavný žokej vyzkoušel roli patrona šampionátu. „Zatím jsem viděl pohledné utkání Korejců, ti se mi moc líbili. A pak jsem byl svědkem toho, jak naši hráči po urputném boji porazili Maďary. Zatím se mi tu moc líbí a jsem rád, že jsem tady,“ hlásil hned na začátku rozhovoru pro Nohec magazín. Ten vznikal v sobotu odpoledne, těsně po slavnostním zahájení akce. O tom, že Josef Váňa není žádný „nudný patron“, se můžete přesvědčit sami.
Pane Váňo, dovolte první, trochu odlehčenou otázku. Přijel jste do Nymburka na koni nebo autem?
Byl jsem předtím na schůzi koňařů, ale přijel jsem samozřejmě autem. (smích)
Na koně už je zima?
No to asi jo, ale my musíme samozřejmě jezdit i v zimě. Trénovat se musí.
Dobře, tak se pojďme věnovat tomu, proč jste vlastně tady. Vy jste patronem světového šampionátu. Jak se vyhlášený žokej k takové „funkci“ vůbec dostane? Kdo vás oslovil?
Nevím, jestli to ten pán přímo vymyslel, ale byl to Honza Buddeus. Pohybuje se v nohejbalovém prostředí, ale spolu se známe od koní, protože Honza je současně i koňař. Zároveň je to jeden z nejlepších hráčů našeho fotbalového mančaftu žokejů. Nebýt jeho, tak bychom v našich tradičních zápasech proti „parkurákům“ těžko vítězili. Musím se mimochodem pochlubit, že zatím jsme vyhráli prakticky všechny ročníky, s výjimkou loňského, který jsme teda „prosr…“. Letos jsme ale trofej zase získali zpátky. No a právě Honza přišel s myšlenkou, zda bych nechtěl být patronem tohoto mistrovství. Já jsem to chvíli zvažoval, to se musím přiznat, protože jsem výrazně časově zaneprázdněn. Ale nakonec jsem si řekl, že když odmítnu, tak podobnou akci už třeba nikdy nemusím vidět.
Zaujalo nás, že žokejové mají vlastní fotbalový tým. Nohejbalové družstvo jste zatím nesestavili?
O tom nevím, ale je tam pár dobrých fotbalistů, a kdybychom navíc nominovali Buddeuse, tak bychom slušný nohejbalový mančaft určitě dohromady dali! (smích)
Můžete nám přiblížit svůj vztah k nohejbalu?
Asi takhle – vím, o co jde. Jako mladý kluk jsem nohejbal občas kopal. I když samozřejmě nikoliv na špičkové úrovni. Když se nás sešlo málo na fotbal, tak jsme kopali třeba singl – jeden proti druhému. Pokud nás bylo víc, tak jsme hráli i trojky. Akorát to nebyl takový fofr, protože balon mohl spadnout na zem. Tady dneska vidím, že je to fofr jako „prase“!
Dají se vůbec podle Vás najít nějaké styčné body mezi na první pohled tak odlišnými sporty jako jsou dostihy a nohejbal?
Určitě. Třeba cit pro zvíře můžeme v tomto případě nahradit citem pro míč. Obdivuji, co tady ti kluci s balonem dokážou. Umím si představit, co toho třeba podávající hráč musel natrénovat, aby to měl takhle v noze a servis nekazil. A podobně to máme my mezi koňmi. Pokud zvíře znáš, můžeš mu nabídnout svoji vůli a kůň se podvolí podobně jako u nohejbalistů balon. Obojí je o umění a nejspíš i lásce ke svému sportu.
Za nejtěžší překážku v dostihovém světě bývá označován Taxisův příkop. Co může být o tomto víkendu pro české reprezentanty tím v uvozovkách Taxisem, který bude stát v cestě za vítězstvím?
Je pravda, že pro nohejbalové reprezentanty je mistrovství světa něco podobného jako pro nás Velká pardubická. Některým hráčům může nervozita svazovat nohy, takže udělají chyby, jež by třeba při tréninku neudělali. Je to stejná nervozita, jako když žokej najíždí na Taxis. Musím ale podotknout, že já to měl skoro vždy jednodušší. S jedinou výjimkou jsem pokaždé seděl na koni, o kterém jsem věděl, že to přeskočí jako „h…o“. To je výhoda.
Pokud jsme se dobře pochopili, tak největší překážkou nejsou podle Vás soupeři, ale spíše vlastní psychika a tlak okolí…
Ano. A vím, o čem mluvím. Jel jsem Velkou pardubickou asi pětadvacetkrát a z toho třiadvacetkrát jako favorit. Na tlak veřejnosti jsem si tudíž musel zvyknout. Navíc jsem kdysi provozoval adrenalinové sporty, takže jezdit na koni je proti tomu sranda. (úsměv)
Jaké dojmy máte zatím z pobytu v Nymburce?
Přijel jsem od Poděbrad a první, na co jsem narazil, byl tenhle areál. Ačkoliv jsem byl sportovec jako hrom, nikdy jsem se do Nymburka na žádné soustředění nedostal. Mrzí mě to. Vím, že tohle středisko hojně využívají lyžaři nebo atleti.
A dojmy ze samotného nohejbalu?
Jak jsem zmínil, viděl jsem v akci hráče Jižní Koreje a myslím, že budou mít vysoké ambice, když už přijeli z takové dálky… Doufám, že se bude dařit i našim klukům. A přidám ještě jedno trochu omleté heslo: Ať vyhraje ten nejlepší.
Vy žijete tuším někde na Karlovarsku?
Jsem původem Moravák, ale už 20 let žiju v Chyši. Tedy na hranicích Karlovarského a Plzeňského kraje. Jen bych podotknul, že tam máme krásný zámek a vaří tam v současné době nejlepší pivo v České republice.
Neříkejte, že lepší než v Plzni…
Stoprocentně! O tom se vůbec nebudeme bavit. Na několika soutěžích zůstalo „plzeňské“ hodně daleko za naším. (úsměv)
Ptali jsme se ale hlavně proto, že v Karlových Varech působí jeden z nejlepších nohejbalových klubů u nás, tak jestli o tom máte nějaké povědomí…
S kolegy z karlovarského oddílu nohejbalu se potkávám na regionálním vyhlašování sportovce roku. Vím, že nohejbal se v Karlových Varech hraje na vysoké úrovni. Dost možná nejlepší v republice.
Předtím, než Vás „propustíme“ zpátky do hlediště, máme poslední otázku. Můžete exkluzivně pro Nohec magazín prozradit, jestli pojede Velkou pardubickou i příští rok?
Pokud mě nebude nic bolet a kůň bude v pořádku, tak ano.
A můžete nám exkluzivně říci, jestli vyhrajete? (smích)
Tak to vám tedy říci nemůžu. Ale můžu vám prozradit, že bych rád! (smích)
