(Turecko, Istanbul) Dvě stříbra, jeden bronz. Slabší bilance českého reprezentačního družstva na 9. ME mužů v Turecku jistě vzedme vlnu diskusí na téma, proč se nepodařilo získat jediný titul. A nepochybně je dobře o tom diskutovat. Existuje totiž řada důvodů, které souvisí s připraveností českého výběru na vrcholné mezinárodní akce. Jsou to důvody jak přímé, v kompetenci realizačního týmu družstva, tak i důvody nepřímé, které utváří podmínky.
Co způsobilo český neúspěch? Vždyť forma Šmejkalových svěřenců se zdála být dobrá, k tomu nejen odborníci, ale i laici nezpochybňovali jeho dobrou volbu při nominaci. Hovořilo se dost hlasitě o tom, že by Češi mohli po světovém dobýt i evropský trůn. K přímým důvodům, které ovlivnily kvalitu a výsledky české reprezentace, patří např. menší počet nominovaných hráčů, který neumožnil rozložit zatížení české sestavy na více hráčů. Zatímco třeba slovenská nebo rumunská esa byla zvyklá startovat ve třech, dokonce i ve čtyřech disciplinách najednou, Češi nikdy takové zatížení nepodstoupili, snad s výjimkou Bubniaka, na kterém se ale vyšší zátěž také projevila. Všeobecně se ví, že vytrvalostní dispozice některých zahraničních hráčů jsou na jiné úrovni, než na české straně. Dalším důvodem je určitě absence ofenzivní opory posledních let Jana Vankeho, který si vybojoval post české jedničky na smečařském a blokařském postu. I Slovákům by se třeba bez Brutovského hrálo hůře. Dlouhodobým problémem českého týmu je absence odborného asistenta trenéra, který by pracoval na teoretické přípravě včetně rozborů a analýz videozáznamů. Přečíst hru soupeře je v dnešním světě sportu alfou a omegou úspěchu. Mezi přímé důvody lze zařadit i šibeniční termín, ve kterém se o konání ČNS dozvěděl. Byť lze oponovat, že pro všechny to bylo stejné, přece jen případné změny v nabité termínové listině ČNS se dělají podstatně hůře, než v jiných zemích. Diskusi se asi nevyhne i otázka nalezení kvalitního singlisty, resp. důvod nenasazení nejlepšího českého singlisty posledního desetiletí Petra Bubniaka právě do této disciplíny, kde zatím jako jediný český hráč s výjimkou Ungermanna (stříbro na ME 1997) dokázal sbírat vyšší, než bronzové úspěchy.
Mezi nepřímé důvody patří zejména absence kvalitní dlouhodobé přípravy hráčů, reprezentantů. Při vší úctě, krátkodobá soustředění bez tíhy obav o výsledek nemohou plnohodnotné soutěžní zápolení nahradit. Řada zemí sice také jednodopadový druh hry ve svých soutěžích nemá, nebo ho má zařazen jen částečně (např. Slovensko), ale proč se této výhody zbavovat dopředu, že? Momentálně však není v širším vedení ČNS, reprezentovaným delegáty Valné hromady či Konference, vůle po zapojení jednodopadového nohejbalu (chcete-li mezinárodní formy nohejbalu, fotbaltenisu) do struktury soutěží ČNS. Tzn. pokud zde je jen zatím malá naděje na návrat dvou dopadů (tedy shodného druhu hry se soutěžemi ČNS) a teprve ve stádiu řekněme příprav řešení typu nové mezinárodní federace a soutěžemi jí řízenou (kde ovšem také jen s menší pravděpodobností lze počítat s návratem dvou dopadů), existuje prakticky pět možností, jak zlepšit výchozí českou pozici. 1. Ponechat stávající stav se všemi důsledky. 2. Soustředit reprezentanty do jediného extraligového družstva. 3. Vložit před konání MS (ME) seriál min. tří turnajů, hraných dle mezinárodních pravidel. 4. Vytvořit v rámci ČNS samostatnou složku se samostatnými soutěžemi v mezinárodním nohejbalu, které nezasáhnou do soutěži domácího nohejbalu. 5. Vytvořit samostatný svaz tohoto sportu (prakticky jít cestou házené).
Bod 1. popisuje současný stav a tedy i na výsledky na MS (ME) musí být pohlíženo z nadhledu. Bod 2. je případ např. Slovenska. Je to cesta, ale se všemi negativními důsledky pro tuzemskou soutěž (vítěz soutěže je předem znám, soutěž je nezajímavá pro diváky i média) i reprezentaci (případný úspěch reprezentace je vztažen pouze k jednomu oddílu, demotivace hráčů z jiných oddílů i diváků). Bod 3. je řešením, které však může narazit na problém s nedostatkem vhodných termínů v termínové listině. Odpor některých oddílů (bez reprezentantů) ke dřívějšímu začátku soutěže může být silný. Snaha o posun termínu konání MS (ME) na březnový termín a tím i logické navázání na halovou zimní sezónu českým zástupcům ve FIFTA nevyšla. Bod 4. by nemusel být špatným řešením, vyžádal by však vyšší nároky v některých oblastech (zejména personální a ekonomické). Tedy řešením, které tady už před cca 8-10 roky zaznívalo. Bod 5. reprezentuje krajní řešení, zejména vztažené k mladší generaci, toužící po mezinárodním prosazení. Nároky by byly výrazně vyšší, než v případě předchozího bodu. Je to ovšem přesně jedna z těch nezodpovězených základních otázek nohejbalu. Kde není odpovědi, není ani řešení.
Dalším nepřímým důvodem je mizerný stav trenérů v ČR. Není tím myšlena jejich kvalita, ale kvantita. Vždyť současný trenér Šmejkal ani nemá svého asistenta, navíc při panujícím nezájmu musí zaskakovat i u ženského výběru. Tlak na trenéry je tak nulový, stejně tak i tlak na hráče plnit trenérské pokyny. Pro ověření stačí nahlédnout do mužské extraligy, kde více než polovina družstev je vedena trenérem, rekrutujícím se z hráčů utkání. A jiní trenérští veteráni už ani nemají přehled o nejnovějších mezinárodních trendech.
Existuje jistě řada dalších faktorů, které mohly výsledek českého týmu na evropském šampionátu ovlivnit. Každopádně je ale třeba jasně istanbulské výsledky na oficiální úrovni pojmenovat buď úspěchem, nebo neúspěchem. Přešlapování někde na pomezí, přílišné zdůrazňování ovlivňujících okolností či vzrůstající kvality soupeřů, by vývoji do budoucna jistě neprospělo. Ano, největší český konkurent Slovensko disponuje několika mimořádnými hráči, obdařenými jak dostatkem talentu, tak potřebné píle na sobě pracovat. K tomu má trenéra neoddiskutovatelných kvalit. Tento stav již trvá déle než sedm let a s vysokou pravděpodobností ještě pár let trvat bude. Základní premisou výkonnostního (vrcholového) sportu je vítězství, prvenství v soutěži. To platí pochopitelně i pro nohejbalovu reprezentaci. Český nohejbal, reprezentovaný ČNS, si tak musí ujasnit, zda mu na výsledcích národního týmu záleží. A pokud ano, je třeba konat. A to více, než dosud.
