(Turecko, Istanbul) Bez jediné zlaté a se ziskem dvou stříbrných medailí ze dvojic a trojic a bronzové medaile z jednotlivců se vrátila česká reprezentační výprava domů. Byl to návrat bez fanfár. Přitom nechybělo tolik a Češi mohli dvakrát slavit. Jenže takový je už zkrátka sport. Pro českého fanouška je to rána, navíc podpořená tím, že největší český rival si ve všech hraných disciplinách mohl vyslechnout tóny slovenské hymny a jako první země dobyl dosud nepokořený svatý grál – nohejbalovou trojkorunu.
Doposud byl v nohejbalové obci nelichotivým přívlastkem neblaze proslulého belgického města titulován Prostějov v roce 2000, kde Češi v roli světových (dvě zlaté na MS 1998 v Szolnóku) i evropských vládců (dvě zlaté na ME 1999 v Istanbulu) na domácí půdě padli se Slováky. Byť padnutí znamenalo zisk jedné zlaté a dvou stříbrných medailí. Letos v Istanbulu dosáhla česká reprezentace nejhorší bilance ze všech šampionátů, alespoň z pohledu hodnocení medailí podle jejich kvality. Poprvé totiž Česku chybí titul z některé disciplíny. V historii devíti evropských a osmi světových šampionátů se mu to ještě nepřihodilo. Nové Waterloo po česku se tak jmenuje Istanbul. Naopak Slováci jsou v euforii. Stejně jako na posledním evropském šampionátu získali tři zlaté medaile, avšak v Istanbulu se nikdo jiný z titulu neradoval (v roce 2007 v Trenčíně se rozdávaly celkem čtyři medailové sady). Jak se zdá, v poslední době jim „Evropa“ svěčí lépe, než „Svět“. I když slovenský trenér Žigala avizoval letošní menší připravenost svých svěřenců, buď jen mistrně mátl své soupeře (a Žigala je velký stratég), nebo to prostě stačilo. Ten druhý případ by tak nešel ke cti českému výběru.
Ale nejen vítězství, ale i porážky ke sportu patří. Přiznejme ale, že zase taková tragédie to není. To, co se například v loňském roce (ne)podařilo slovenskému výběru (nepostup do semifinále v jednotlivcích a nepostup do finále ve dvojicích), se naštěstí českým hráčům vyhnulo. Koho měli porazit, porazili a v otevřené partii se svým úhlavním rivalem to pokaždé nevyjde. Žádnou velkou vědu z toho nedělá ani na akci přítomný prezident ČNS KAMIL KLENÍK. „Z čistě sportovního a výkonostního hlediska bylo ME silně ovlivněno již rozporovaným losováním skupin v Oradee při 1.ME juniorů a žen. Tím, že se porušil technický dokument, který přímo určuje postup při nasazování do výkonostních košů, nastala velmi nevídaná situace. V jedné části postupového pavouka na sebe narazily čtyři silné země a ve druhé pouze dvě. Ve čtvrtfinálových skupinách se tak ocitlo na straně jedné Turecko nebo Makedonie a na straně druhé Slovensko, Rumunsko, Francie a Švýcarsko – dvojice a ve trojicích pouze s výměnou Francouzů za Maďary. Takže naši hráči pálili do hlav bezmocným výběrům z východního bloku a měli pouze jediný trochu náročnější zápas proti Maďarům ve dvojici, resp. proti Francii ve trojici. Naproti tomu třeba Slováci museli bojovat ve čtvrtfinálové skupině dvojic hned se třemi zeměmi, které je dokázaly řádně prověřit až do konce setů a Rumuni dokonce až do samé koncovky setu třetího. Takže z toho jsou nakonec „pouze“ dvě stříbrné a jedna bronzová medaile. Což je pro širší český nohejbalový národ asi nepochopitelné, ale sportovně zcela zasloužené. Z mého pohledu, ale i z pohledu hráčů, není dosažený konečný výsledek ostudou nebo propadákem. I když jsme alespoň v jedno zlato všichni věřili, nebo spíše doufali. Je to bohužel nepříjemná a bolestivá rána, dána vývojem tohoto sportu, který si my Češi zatím nechceme ani připustit, natož ho objektivně pochopit.“
Kleník tak mohl hodnotit i výkony českých reprezentantů v jednotlivých disciplinách. „V singlu Ondřej Vít asi nemohl dokázat více. Herní suverenita obou finalistů Rumuna Bobise a Slováka Ižola je skutečně v současné době o třídu výše od ostatních. Při naší současné výkonnosti je můžeme potrápit, i vyhrát set, nikoliv však porazit. Nová podoba dvojic nahrála svým singlovým pojetím opět našim soupeřům. Naši hráči, zvyklí hrát celý rok na dlouhé hřiště, chybují na útoku více než jindy a je samozřejmě i znát absence jednodopadové herní praxe při nahrávce a zpracování v poli (mezihře). Několik dvoudenních soustředění v roce je skutečně málo! Slovensko může v této nové disciplíně těžit z vynikající, téměř bezchybné nahrávky a pole Martina Peruna. Ten se tak v kombinaci s Brutovským stal ve dvojicích opět nepostradatelným hráčem. Ve trojicích naší sestavě chyběl vůdčí smečař Jan Vanke, který ještě není plně vyléčen a jeho nominace byla jinak samozřejmě téměř jistá. Trenér Šmejkal tedy zvolil variantu s těmi současně nejlepšími hráči v mezihře (při jednodopadovém systému) a na příjmu, protože v tom nás vždy Slováci převyšovali nejvíce. Tento tah se mu velmi osvědčil a když Radek Pelikán přidal na bloku několik přímých bodů, tak jsme donutili soupeře střídat Brutovského Makarou někdy za stavu 8:3 a celý set pak dotáhli do vítězství 11:6! Druhý set jsme bohužel již tak často nebodovali, hlavně kvůli zmíněné nejistotě v mezihře a také pro zlepšený výkon Brutovského. Ve třetím setu se už obraz hry z druhého setu nezměnil a za Pelikána dohrál zápas Jiří Doubrava. Ten ovšem svým výkonem na útoku prokázal, že nemusí být do budoucnosti jen náhradní alternativou za Vankeho, ale při lepším bloku mu může velmi silně konkurovat.“
A jak vlastně proběhl šampionát z hlediska nejen sportovního, ale zejména z pohledu zabezpečení výprav? Vždyť v předšampionátových vyjádřeních hráčů se to hemžilo obavami a dlouho se ani nevědělo, kde přesně se akce bude konat. „Istanbul nakonec přeci jen hostil 9. ME mužů v nohejbale i přes velké pochybnosti o kvalitním pořadatelském zajištění, které této vrcholné akci předcházely. Musím uznat, že nakonec bylo vše co se týká ubytování, dopravy a haly na velmi slušné úrovni. Až na starou bolest většiny pořadatelů mimo ČR a SR, nohejbalové sítě. Hrálo se opět na sítě tenisové, které byly prověšené a rozdíl ve výšce pásky byl místy až 10 cm! Anténky byly upevněny ke dřevěným podpěrným hranolům, které držely pouze provléknutím mezi jednotlivými oky sítě. Navíc byly podpěrné hranoly tu 10 cm, tam 20 cm od postranní čáry a někdy stály přímo na čáře. No v tomto ohledu Turecko = FIFTA. Diváků za celý víkend přišlo tak maximálně do deseti. Celý divácký kompars tak tvořili členové jednotlivých výprav. O dost horší to bylo po stránce sportovně-technické, za kterou je odpovědná FIFTA. Již zmíněné zmatky s počítáním konce setů, kdy dokonce Švýcaři podali i oficiální protest s poplatkem 100 CHF. Úvodní vzrušená debata k výkladu pravidla o příjmu podání z voleje, nezajištěná volná hrací plocha v rozměrech dle pravidel apod.“
Konečné pořadí turnaje:
Jednotlivci
1. Slovensko
2. Rumunsko
3. Česko (O.Vít)
Dvojice
1. Slovensko
2. Česko (Pelikán, Bubniak, Mrákava)
3. Rumunsko
Trojice
1. Slovensko
2. Česko (Pelikán, Bubniak, Mrákava, Doubrava, Chytra)
3. Maďarsko
Pohár národů (celkový medailový zisk)
1. Slovensko (3 – 0 – 0)
2. Česko (0 – 2 – 1)
3. Rumunsko (0 – 1 – 1)
4. Maďarsko (0 – 0 – 1)
