(Turecko, Istanbul) Veni, vidi, vici. Přišli, viděli, zvítězili. Slovenská reprezentace se po loňském skromnějším vystoupení na Mistrovství světa v Nymburce opět ujala místa v čele nohejbalové hodovní síně. Na slavnostní tabuli evropského šampionátu v Istanbulu vyzobala ze stolu ty nejlepší pochoutky v podobě kompletní sady tří zlatých medaili a ostatním výpravám shodila jen drobky. Východní sousedé znovu ukázali, že disponují výjimečnou generací nohejbalistů, která se sice dá občas porazit, zatím však nikoliv pravidelně porážet.
Trenérskou (t)aktovku držel tradičně v ruce košický mág JAROSLAV ŽIGALA. Jak sám přiznal, cesta k vrcholu všech disciplín byla občas lemována drobnými úskalími, jeho svěřenci se přes ně ale pokaždé dokázali s grácií přenést. Potvrdilo se, že Slovákům nedělá problém zapnout v kritické chvíli vyšší rychlostní stupeň a případný odpor soupeře zašlapat do země. Ani motivace a radost z každého dalšího titulu hráčům ze země pod Tatrami zatím nezevšedněla. „Pocity po závěrečném hvizdu se nedají slovy popsat,“ ubezpečuje v následujícím rozhovoru kouč čerstvých trojnásobných mistrů Evropy.
Trojkoruna, taková královská fleš, dosavadní sen všech trenérů. Vám se ji podařilo jako prvnímu v historii mezinárodních šampionátů dosáhnout. To musí být báječný pocit…
Já jsem měl jako trenér tuhle metu na dosah dvakrát. Poprvé to bylo v roce 2004 na MS juniorů v Bukurešti, kde jsem s chlapci získal dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili. Podruhé jsem k tomu měl blízko na ME v Trenčíně v roce 2007 – tři zlaté a jedna stříbrná. Vyšlo to až teď díky fantastickým výkonům všech nominovaných hráčů. Mé pocity po závěrečném hvizdu se nedají slovy popsat, to se musí zažít.
Tři zlaté ze tří pokusů, to je úctyhodná bilance. Zadrhla se vůbec v průběhu šampionátu „slovenská mašina“ nebo vše běželo od prvního míče hladce?
Kdybych tvrdil, že všechno šlo hladce, tak bych lhal. V singlech přišel kritický moment ve finále, kdy Ižol ve druhém setu prohrával 1:5, přesto měl poté dva mečboly. Za stavu 12:11 zkazil podání a vzápětí neproměnil svůj útok. Tehdy jsem měl obavu, že se to přenese i do třetího setu. Opak byl naštěstí pravdou. Ve dvojicích přišla krize v utkání proti Rumunsku, kde si hlavně v útoku vybral slabší chvilku Jano Brutovský. Ve trojicích to byl zápas s Maďarskem. Soupeře jsme podcenili a o svém vítězství rozhodli až v koncovkách obou setů.
Nenapadlo vás nyní položit trenérské žezlo a věnovat se něčemu jinému? Po tolika úspěších se asi jen těžko hledá další motivace…
Trenérské křeslo jsem chtěl opustit v roce 2008. Výkonný Výbor SNA za mě i hledal náhradu. Nikdo se však do výběrového řízení nepřihlásil respektive ti, kterým to bylo nabídnuto, odmítli. Až na naléhání hráčů jsem zůstal u reprezentačního i klubového kormidla i nadále. Dokdy? To ukáže čas, možná do příštího roku. Mojí motivací nejsou jen vítězství, ale hlavně láska k této krásné hře.
A nenapadla vás kacířská myšlenka zkusit využít svou odbornost a úspěchy v některém českém extraligovém celku, nebo se dokonce ucházet o post u české reprezentace?
Zatím ne. Nejsem profesionální trenér, nohejbal je jen můj koníček. Navíc pokud trénuji tak skvělou partu jaká je nyní v Košicích, tak jsou úvahy o možnosti mého působení v české extralize bezpředmětné. Myslím si, že v zemi, kde nohejbal vznikl a kde má dlouhou tradici, je dost bývalých respektive současných hráčů či trenérů, kteří jsou schopni zastávat post kouče národního týmu.
Loni na světovém šampionátu v Nymburce jste místo Ižola do jednotlivců nominoval Stupáka, který ale propadl. Jste nyní s odstupem přesvědčen, že by Milan Ižol tenkrát uspěl?
I teď jsem přesvědčen, že nominace Stupáka na loňské MS byla správná. Laco vyhrál tři ze čtyř nominačních turnajů, byl ve fantastické formě. Naopak Milan byl v krizi. Přispělo k tomu i jeho zranění dva měsíce před šampionátem, když na tréninku upadl a měl prasklé žebro, které ho na měsíc vyřadilo z tréninkového procesu. Jestli by Milan uspěl je hypotetická otázka. Možná.
Jaké jsou na Slovensku ohlasy na váš triumf?
Jsem překvapen velkým zájmem jednotlivých médií – televize, rozhlas, tisk – o historický úspěch v Istanbulu. Prezident SNA, ale hlavně hráči dostali už v průběhu zpáteční cesty množství blahopřejných esemesek. Věřím, že tento neobvyklý zájem posune nohejbal na Slovensku o něco dál.
Tři tituly získalo Slovensko už na minulém evropském šampionátu v Trenčíně. Jak se takový úspěch, navíc dosažený na domácí půdě, podařilo za ty dva roky využít? Registrujete zvýšený zájem sponzorů, je nohejbal více vidět v médiích, či se výrazněji zvedla členská základna?
Bohužel musím konstatovat, že úspěch z Trenčína se v postavení nohejbalu na Slovensku nijak neodrazil. Nezvýšil se zájem mládeže o tento sport a nepřibylo ani prostoru v médiích. Samozřejmě, že s tím souvisí i nezájem sponzorů prezentovat se v této sportovní oblasti. Možná k tomu přispěla i ekonomická a finanční krize, která začala v roce 2008. Pevně doufám, že teď při historickém úspěchu využijeme zvýšený zájem médií o tento sport a nohejbal jako takový se více dostane do pozornosti celé veřejnosti. Alespoň v takové míře, v jaké to bylo po prvním MS, které se konalo v Košicích v roce 1994.
Bude to možná trochu nekolegiální, ale zkuste stručně popsat, proč podle vás Češi neuspěli…
Na to musíte přijít sami. Pokud ne, tak věřím, že úspěchy Slovenska budou mít pokračování i v budoucnu.
Vy jste před šampionátem avizoval, že příprava vašich svěřenců tentokrát nebyla tak kvalitní, jako v předcházejících letech. Byl to další z vašich taktických tahů nebo se to zakládalo na reálném základě?
V tomto případě se to zakládalo na pravdě. Zejména letní příprava neprobíhala podle mých představ. To, co jsme v létě zameškali, se nám však – a výsledky z ME to dokazují – podařilo dohnat v říjnu a listopadu. O tom jsem ale média neinformoval.
Jak jste tři zlaté medaile oslavil?
Cestou zpět ve vlaku. Ale doufám, že hlavní oslava ještě přijde.
