(Bratřínov) Ještě před pár lety strašil soupeřovy smečaře svým aktivním blokem. A je jedno, zda v extralize, na turnajích, nebo v reprezentaci. Spolu s Miroslavem Fritzem a Martinem Suchým utvořili pověstnou „askalónskou“ trojici, která sbírala výhry jak na běžícím páse. K tomu se prezentovala nohejbalovou modernou, která se i dnes jen tak nevidí. Časy této trojice už také odvál čas a zdá se, že navěky. Své o tom ví sedmatřicetiletý PAVEL ŠIMÁČEK, který botasky pověsil na hřebík.
Že to Šimáček asi s koncem kariéry na velkých akcích myslí vážně, se mohl vlastně přesvědčit každý, kdo zavítal na letošní turnaj osady Askalona. Nebývá zase tak často zvykem, aby obhájce turnajového vítězství další ročník svou nepsanou povinnost odmítl. Byť v tomto případě nešlo o nějaký truc, právě naopak. Šimáček se spolu s Fritzem ujali napůl ředilské taktovky turnaje. Přesto se nabízí otázka, zda se „Šimi“ nerozloučil s vrcholovou kariérou až příliš brzy.
Pavle, chtě nechtě, obhájce by měl obhajovat za všech okolností. Proč tomu tak v tvém případě není?
My jsme loni vyhráli v naší tradiční domácí sestavě s Mirkem a Martinem. Mirek Fritz díky kyčlím už nemůže hrát, podrobil se zase dalšímu zákroku. Martin Suchý ještě stabilně hraje ligu, i když stále říká, že je to poslední rok a ten příští už nebude hrát. Já hraju za Bratřínov pražský přebor, moc jsem si ale letos nekopl. Přetrvávají mně zdravotní problémy a kazit sobotu sobě i dalším dvěma kamarádům, to se mi nechce, když nemůžu jít na hřiště a hrát naplno. To se mi fakt nechce.
Tak to je nepříjemné, opravdu to nejde?
Zkoušel jsem hrát nohejbal, fotbal, jezdil na kole a do ničeho nemůžu jít na sto procent.
Není ti to líto, když tady probíhá finále turnaje a ty máš jen ty organizační povinnosti?
Je mi to líto, že si člověk nekopne. Na druhou stranu, co si vybavuji, tak od devadesátých let jsme se asi jen třikrát neumístili na prvním místě… Prostě teď s Mirkem máme na bedrech tu organizační stránku turnaje. Loni jsme si to vyzkoušeli jak s organizací, tak i na hřišti jako hráči a měli jsme toho plné kecky. Lituji toho jako hráč, ale jako organizátor ne, protože se oboje nedá dobře zvládnout na nějaké dobré úrovni, aby ten turnaj k něčemu vypadal.
Když pomineme turnaj, ty jsi s kariérou v extralize a reprezentaci skončil možná předčasně. Ještě nějaký ten rok jsi mohl na této úrovni hrát. Nemrzí tě to?
Já jsem ligu hrál přes deset let, užil jsem si jí docela dost, bylo to sakra víkendů. Nemrzí mě to. Neříkám, že nohejbal přestávám mít rád, ale prostě je na něj míň a míň času. Díky věku, díky starostem. Rád si ho zahraju, ale nemrzí mě to, že jsem si na té vyšší úrovni mohl zahrát déle. Vyzkoušel jsem si všechno, dostal jsem se do reprezentace, zahrál si na mistrovství světa i Evropy doma i v zahraničí.
Přesto, ani jednou jedinkrát tě to někdy nezamrzelo? Třeba takový další z hráčů předčasně opustivších špičkovou kariéru, Petr Drahokoupil, v rozhovoru přiznal, že se myšlenkami na návrat vážně zabýval, a to dokonce dvakrát.
Na rovinu řeknu, že ne. Opravdu si nevzpomínám, že bych někdy kvůli tomu lítostnil. Na rovinu také řeknu, že do nohejbalu jsem vstupoval na začátku devadesátých let a po těch letech mi přijde, že v nohejbalu stále šlapeme vodu na stejném místě.
