(Nymburk) Jedenácté místo v singlu. To je nejlepší výsledek výsledek dánských nohejbalistů na mužském mistrovství světa. Když k tomu připočteme dvě sedmnácté příčky z dvojic a trojic, je jasné, že hráči ze země kralevice Hamleta v Nymburce žádnou díru do světa neudělali. „Když mírně nadsadím, tak jsem s těmito výsledky i trochu spokojen. Hráči se totiž sami nejlépe přesvědčili, že jejich sebevědomí není na místě a do světové špičky zatím nepatří,“ říká reprezentační kouč a předseda dánského svazu nohejbalu v jedné osobě PAVEL MAŠEK.
Podle něj však brzy přijde čas, kdy borci ze severské země budou atakovat čelní pozice. „Můj názor je, že za pět až deset let mohou být Dánové lepší než všichni, s výjimkou Čechů,“ tvrdí odvážně. Z čeho pramení jeho optimismus? A jaké jsou rozdíly mezi dánskou a českou mentalitou? Odpovědi na tyto i další otázky najdete v následujícím rozhovoru.
Pane Mašku, zajímalo by mě, jak jste se vůbec dostal k nohejbalu v Dánsku?
Je to trochu ironie. Dělal jsem před lety asistenta trenéra české softballové reprezentace a byl jsem si pro nějaké materiály na Strahově. Cestou tam jsem potkal Kamila Kleníka a chtěl jsem si od něj vzít, pro naše zájmy, pravidla nohejbalu. V tu chvíli se mezi sebou bavili předsedové svazů nohejbalu a softballu. Slovo dalo slovo a Kamil se zmínil, že potřebuje mančafty na mistrovství světa juniorů a žen v Přerově v roce 2008. Já jsem pak přijel do Dánska, a protože jsem tam působil v jednom fotbalovém klubu, přesvědčil jsem prvních deset žen, aby začaly trénovat nohejbal. No a po třech měsících tréninku vyrazila tahle skupina na světový šampionát do Přerova. Musím v této souvislosti podotknout, že v Dánsku hrají ženy fotbal ve velkém a tvoří skoro čtvrtinu všech hráčů sdružených v dánském fotbalovém svazu.
Takže nic podobného se tam předtím nehrálo a prakticky jste začínali na zelené louce?
Když už používáme výraz „zelená louka“, tak Dánové mají hodně zelených luk a disponují neuvěřitelným množstvím fotbalistů. A právě oni během tréninků nebo letních kempů hrají jakousi obdobu nohejbalu. Často mají síť ve výšce badmintonu a je to spíše jakýsi beachnohejbal, to znamená, že jeden hráč se může dotknout míče dvakrát. Je to fotbalovější styl. Proto pro mě bylo nejtěžší, když jsem nohejbal do Dánska přivezl, prezentovat jeho správná pravidla.
Bavíme se teď o době před zhruba čtyřmi lety?
Ano.
Jak se od té doby vyvíjí hráčská základna?
Tenkrát jsme měli pouze zmíněnou skupinu žen, z nichž polovina toho pak nechala, protože to brala jen jako jednorázovou akci. Dost dlouho se poté nohejbal hrál jen v rámci uzavřeného kroužku lidí. Od loňského jara, tedy rok a půl zpátky, se začali objevovat a hrát i muži. V současnosti máme dva kluby v Kodani. Ti, co to berou opravdu vážně, trénují dvakrát až třikrát týdně. Tedy relativně hodně. Na druhou stranu začínají v 18 až 20 letech. Většinou jsou to fotbalisti, kteří mají jiné návyky a chybí jim technika, kterou u nás většinou disponují už žáci. Další věcí je, že v Dánsku je sport organizován trochu jiným způsobem než v České republice. Založili jsme tam nohejbalový svaz, ale nemáme vůbec žádnou podporu od státu ani od města. Žádné dotace ani zdroje odkud čerpat finance. Vše si platíme ze svého. Museli bychom mít tisíc členů, abychom se mohli stát součástí dánské obdoby ČSTV. To je v současné době nemožné. Navázali jsme spolupráci s dánským fotbalovým svazem, v jehož rámci teď pořádáme halové turnaje. Ty fotbalový svaz prezentuje na svých internetových stránkách a pomáhá nám s jejich logistickým zabezpečením. Nemáme však od něj žádné peníze a upřímně řečeno, jeho hlavním cílem je, aby se noví hráči nohejbalu zaregistrovali právě pod fotbal a fotbalovému svazu tak narostla členská základna.
Zaznamenal jste nějaké výkonnostní posuny? Začněme třeba u žen.
Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak v roce 2008 holky prohrály v Přerově všechno. Letos v Brně podlehly v boji o postup do semifinále v deblech i ve trojicích Francii a Švýcarsku – pokaždé ve třetím setu a velmi těsně. Byly pak děsně smutné. A právě to zklamání z nepostupu mezi nejlepší čtyřku beru jako obrovský posun.
Zastavme se u mužské reprezentace. Podle výsledků v Nymburce žádná sláva…
Na to, že se chlapi začali připravovat před rokem a půl, tak si nemyslím, že hrají špatně. Tohle byl jejich první větší turnaj. Bohužel v Nymburce nebyli zdaleka schopni prodat to, co mají natrénováno. Navíc náš nejlepší hráč přijel s berlemi. V případě, že by mohl být na hřišti, tak bychom třeba nezvládnuté zápasy s Bulharskem nebo Kostarikou určitě vyhráli. Jsem o tom přesvědčen a potvrdili mi to i ostatní. On sám mi řekl: Pavle, těžko s tím jako kouč můžeš něco dělat, protože kluci si nejsou schopni nahrát ani jednoduchý balon… Na hráče prostě dolehla tíha šampionátu a na jejich nepříliš povedeném vystoupení se podepsalo i určité dánské sebevědomí – někteří si totiž myslí, že už jsou nejlepší na světě. Kdybych jim to vyvracel já, tak mi nebudou věřit, teď jim to ale jasně řekly výsledky na hřišti. Takže pro mě jako trenéra mají porážky i svá pozitiva.
Já bych na vaše slova navázal. Vy už jste mimo diktafon zmínil jisté rozdíly mezi dánskou a českou mentalitou, mohl byste je trochu specifikovat?
Nejlépe bych to asi přiblížil na konkrétním případu. Když se zeptáte Dána, jak se má, tak odpoví, že výborně. Pokud tu samou otázku položíte Čechovi, tak v devadesáti procentech případů zareaguje, že to stojí za … Přitom ani jedna strana to tak nemyslí. Dánové jsou ale naučení, že mají být nepřetržitě pozitivní. Převedeno do sportovní praxe to znamená, že i když hráči předvádějí špatný výkon, tak trenér jim během zápasu téměř nesmí nic vytknout. Vždyť oni to přece dělají nejlépe… Trenér je může maximálně pochválit, že všechno, co udělali špatně, je v uvozovkách výborné. Pouze pokud je vynikající diplomat, tak do toho smí vsunout malinkatou radu. Není možné říct Dánovi po prohraném zápase: Ty jsi prohrál, protože jsi dělal takové a takové chyby. To prostě nejde.
Jak vás poslouchám, je to docela složité a hlavní roli tady hraje spíš psychologie…
Je to psychologie, poněvadž člověk musí pracovat i s tou mentalitou. Pohybuji se v tomto prostředí dlouho a koučoval jsem i jiné sporty, včetně reprezentací, takže jsem podobnými zkušenostmi „otlučený“. Teď už se tudíž tolik nerozčiluji. Nebo jinak, rozčiluji se během hry, ale po zápase už jsem v klidu, protože vím, že to tak prostě je. Samozřejmě mě mrzí, že se natrénované herní dovednosti naplno neprojeví v zápase, ale protože jejich mentalitu dobře znám, tak vím, že to neposunu. Navíc Dánové mají zažitou představu, že si musejí všechno vyzkoušet sami. A pochopitelně, když je úzká základna, tak nemůžu svěřenci říct, že nebude hrát, protože není vítězný typ. Což mimochodem polovina z nich opravdu není. Mám v týmu dva „ajťáky“ či pracovníky z vědecké laboratoře a oni jsou i při smeči na síti schopni vyhodnocovat tři varianty úderu. Výsledkem je, že jim míč ve finále spadne na zem. Ve zkratce řečeno, jsou to hloubavci a nikoliv jednoduché stroje. Když jsem viděl v akci třeba Jihokorejce, tak to je něco fantastického. Oni mají zažité mechanismy, hrají je výborně a jejich pozornost se nerozbíhá do stran.
Vidíte prostor pro nějaký progres a rozvoj nohejbalu v Dánsku?
Můj názor je, že za pět až deset let mohou být Dánové lepší než všichni, s výjimkou Čechů. Ono se totiž zapomíná na jednu podstatnou věc. V České republice je nohejbal spíše turistickým sportem. Naopak v Dánsku, a vůbec v celé Skandinávii, je to sport halový. Lidé v těchto zemích tráví i vzhledem ke klimatu celou dlouhou zimu v halách. Proto jsou seveřané tak výborní v badmintonu, házené a podobných sportovních odvětvích. My se jim teď snažíme nohejbal přidat jako další aktivitu pod názvem alternativní fotbal. Nabízíme fotbalovým klubům nohejbal jako jednu z variant tréninku. Výsledkem našeho počínání byl turnaj v srpnu, kde bylo osm týmů. Za dva měsíce jsme v říjnu uspořádali další turnaj. Tam už dorazilo 20 družstev a čtyři z těchto týmů začaly pravidelně navštěvovat nohejbalové tréninky a nechaly se slyšet, že příští rok budou hrát místo fotbalu nohejbal. Pro ilustraci – v Dánsku je 350 tisíc registrovaných fotbalistů, což je obrovské číslo. Možnosti tam tedy jsou.
Zní to dobře, ale pronájem haly přece musí někdo zaplatit? A sám jste v úvodu našeho povídání tvrdil, že nějaká finanční podpora od dánských institucí není reálná…
Finanční podpora neexistuje. Na druhou stranu, každý sportovní spolek v Dánsku má nárok na bezplatný přístup ke sportovnímu vybavení. My si například nahlásíme, že potřebujeme tělocvičny pětkrát týdně a dostaneme je od města zadarmo. Není tu žádný limit. Když se rozhodneme, že o víkendu uděláme turnaj pro 200 hráčů, tak dostaneme k využití dvě obrovské haly a nestojí nás to ani korunu. Z tohoto pohledu je to ideální. Pokusím se to tedy shrnout: Nohejbal je v Dánsku halovým sportem a haly jsou k dispozici zdarma. Bude tedy záležet na schopnostech lidí, kteří nohejbalem žijí, abychom to vytáhli nahoru.
