(Nymburk) Příští rok oslaví čtyřicítku, ale do nohejbalového důchodu se ještě nechystá. Jen málokterý hráč dokáže v těchto letech udržet svou formu na té nejvyšší úrovni. Smečař a blokař benešovského Šacungu a zároveň slovenský reprezentant RICHARD MAKARA stále dokáže zatápět mladším borcům. Důkazem budiž velký podíl na bronzové medaili z letošní nohejbalové extraligy a hlavně jeho už šestý titul mistra světa trojic. Ten vybojoval na prosincovém světovém šampionátu v Nymburce.
Richarde, šest trojkových titulů mistra světa, to je úctyhodná bilance. Letos ale nominace byla na vážkách. Nakonec trenér Žigala vsadil na tvou zkušenost a soudě podle výsledku, udělal dobře.
Už pár posledních let o konci kariéry uvažuji, zvažuji, ale pořád se k tomu nemám. Myslím si, že se k tomu ani nebudu mít. Prostě jednou náhle skončím, až to přijde. Nechci někde prohlašovat předem, že se loučím. Když to půjde, tak to půjde, když nepůjde, tak konec. Letošní nominace nebyla nic jistého. Na první soustředění slovenské reprezentace se měli dostavit někteří juniorští reprezentanti, ale z nějakých důvodů z toho sešlo. Já ležel doma s teplotami a když mě Marián Žigala oslovil, nechtěl jsem ho nechat na holičkách. Tak jsem tam jel a trenér mi dal důvěru i pro šampionát.
Na šampionátu jsi si rozhodně nemohl stěžovat na nevytíženost. Žigala tě postavil na první smečařský post a do finále jsi prakticky neslezl z hřiště.
Bylo to postavené na tom, že Patrik Perun a Ján Brutovský budou hrát dvojky i trojky. Naším úkolem jim bylo ušetřit síly pro rozhodující finálové zápasy. Bylo to takticky správné, což ukázaly i výkony v obou disciplínách.
Bez nějakých výkyvů jsi odsmečoval základní skupinu, čtvrtfinále i semifinále. Ve finále pak uvolnil svůj post mladšímu Brutovskému. Nebylo ti přece jen líto, že nezopakuješ šampionát z roku 2008, kde právě tvůj mimořádný výkon zajistil Slovákům trojkové zlato?
Ne, vůbec. Když se na to s odstupem času člověk podívá, tak vidí, že to pro mě nebyla žádná černá práce. Každé zlato je kolektivní výkon. Drželi jsme spolu a kdyby došlo u někoho ve finále k zakolísání, musel bych tam jít. Když to pak dopadne takto dobře, takové věci neřešíte.
Jak tedy ten šestý titul vůbec vnímáš?
Velmi příjemně. Po těch letech, kdy jsem s bratry Perunovými hrál v základu, je to trošku rozdíl. Ale cením si každého titulu. Větší rozdíl to může být u toho, kdo to nechápe kolektivně, ale jen individuálně. U pěti z šesti titulů jsem byl i ve finále, jen ten poslední už finále odtáhl někdo jiný. Radost ale byla velká.
Čekal jsi, že ve finále se česká sestava absolutně neprosadí?
Před finále jsme se mezi sebou hodně dlouho bavili a připravovali na to, co nás čeká, co nám od Čechů hrozí. Že to finále bude tak jednoznačné, jsme si nemysleli. První set byl vyrovnaný, neukazoval ještě na to, že to bude lehké. To se zlomilo až ve druhém setu. Češi hráli doma a psychicky to neustáli. Měli tam mladší hráče, dolehlo to na ně. My tam měli zkušenější hráče a to byla naše výhoda.
Zůstaňme ještě u šampionátu. Jak oživila akci účast hráčů z Jižní Koreje? Ty osobně jsi jim se spoluhráči vystavil stopku ve čtvrtfinále.
Bylo to velké překvapení. Neznal jsem, jakým stylem hrají. Věděli jsme jen, že hrají svůj sport Jokgu, který je nohejbalu velmi podobný. Styl, jaký předvedli na šampionátu, se mi moc líbil. Byli o mnoho atletičtější, mrštnější, dokázali svým pokřikováním strhnout publikum. Doufám, že takových států se na šampionátech bude objevovat stále více.
Vzpomeneš na svůj první titul? V roce 2000 v Prostějově jsi naopak vůbec do finále nehrál, naskočil pak do něj jako náhradník a svými úspěšnými bloky rozhodl o tom, že zlato zamířilo na Slovensko.
První titul, na ten jediný člověk nikdy nezapomene. Ty další už jsou jen takové to nabalování. První je prostě první, ten je jako první zářez na pažbě. Vždy na něj rád vzpomínám a hlavně na to, jak jsem ho tehdy oslavil. Týden jsme v Košicích u Perunů slavili a takovou oslavu už se nám nikdy nepodařilo zopakovat.
Experti hovoří o tom, že právě slovenským hráčům nahrávají mezinárodní jednodopadová pravidla, která jsou od těch českých dvoudopadových náročnější.
Neřešil bych, na která pravidla je těžší nebo snadnější vyhrávat. Rozdíl je v přípravě na šampionáty. I pro nás Slováky by bylo lehčí se připravovat na dva dopady míče. Jenže mezinárodní nohejbal se už dlouho hraje na jeden dopad a třeba pro mě je mnohem atraktivnější, než ten český, dvoudopadový. Když se na to koukám v televizi, tak ten dvoudopadový mi přijde strašně pomalý. Je třeba jen více trénovat a srovnat si to mentálně. Není jednoduché pro nás reprezentanty, co hrajeme české soutěže, se neustále přepínat na jedna či druhá pravidla.
Příští rok oslavíš kulatiny. Co si dát nějaký pěkný dárek v podobě velkého ligového úspěchu? Váš titul je už dva roky starý.
I když máme věkově starší tým, doufám, že nám ještě nějaké síly zůstaly. Že ještě něco v domácích soutěžích ukážeme.
