(Praha) Poslední rok zažil sezónu plnou zvratů. Od jeho vyřazení z užšího kádru těsně před loňským světovým šampionátem v Nymburce jeho výkonnost vykazovala sestupnou tendenci. Jenže zdá se, že tyto časy jsou minulostí. Na nedávném 24. ročníku Poslední smeče to byl zase ten dobrý JOSEF ŘEHÁK, na kterého je spolehnutí. Nenápadně, ve stínu ofenzivních ranařů, si v Praze v barvách šacungských Oranjes dokráčel pro svůj již třetí triumf na tomto mezinárodním turnaji.
Defenzivní opora týmu, ale i zdatný deblař, zažil opravdu divoký ročník. V zimě se jeho ochablý přístup promítl i do jarní části ligové soutěže. Dokonce na chvíli vypadl ze základní sestavy a jeho post obsadil mladý Štěpař. Chmury se nedařilo rozehnat nejen trenérovi a spoluhráčům, ale i jeho přítelkyni, reprezentantce Vrtiškové. Odmítl dokonce i start na domácím letním mezinárodní turnaji, ale nakonec se na něm radoval ze stříbra vinou zranění jeho oddílového spoluhráče Stejskala, za kterého musel zaskočit. Pak už tok událostí nabral rychlý spád a Řehák byl znovu ve hře. Konec ročníku ho zastihl v parádní formě a odměnil ho dvěma velkými triumfy. Vše se v dobré obrátilo, skoro jako v pohádce.
Josefe, pojďme teď k počátkům tvého výkonnostního pádu. Co bylo jeho příčinou?
Nechtěl bych se už k tomu moc vracet. Hrál jsem v reprezentaci tři roky a těšil jsem se na domácí světový šampionát v Nymburce. Rozhodnutí o vyřazení padlo jen 40 hodin před začátkem turnaje, kterému jsem všechno podřídil. Tím, že to přišlo tak těsně před začátkem, to bylo pro mě obrovsky demotivující. Kdybych se to dozvěděl dříve, asi bych se s tím dokázal lépe vyrovnat. Dal jsem si od nohejbalu zbytek ročníku pauzu. Jenže to pořád nebylo dostačující a takovou větší chuť do hry jsem dostal zpátky až v play-off dalšího ročníku ligy.
Co tě vrátilo zpět do hry?
Soustředění týmu před play-off. Dostal jsem chuť zase na sobě makat, odevzdat maximum pro klub a neřešit reprezentaci. Prostě jsem to v hlavě otočil.
Jenže sezóna protikladů nekončila. V semifinále extraligy přišlo vyřazení od Čakovic, pak zase výhra o bronz se Břvemi.
My jsme na Čakovice až v play-off nastoupili kompletní. Jenže Čakovice, které měly dříve problém nás porážet, vyhrály v tomto roce oba zápasy základní části, doma i u nás. To je nakoplo a jejich hráči se věřili na nás i v play-off. Z naší strany to naopak bylo takové přiškrcené. Mrzelo mě, že jsme jako mančaft neprodali to, co bylo v nás. Ale já z toho nebyl špatný, protože soupeř opravdu hrál dobře, makal na stodeset procent a přehrál nás. Třetí místo ale jako satisfakci neberu.
Dost se hovoří o velkém přínosu trenéra Jana Buddeuse. Ač mladý, získal si respekt všech hráčů. Jak ho hodnotíš ty?
Tak byli jsme dříve zvyklí na něco úplně jiného. Jednoznačně to vnímám jako pozitivní změnu. Přiznám se, že jsem Honzovi tolik nevěřil, protože nikdy na úplné špici jako hráč nehrál. A on mě překvapil, i v těch nejdůležitějších zápasech to dokázal v klidu ukočírovat. Má pro to cit. I díky jemu teď máme za dva roky sedm republikových medailí.
Pak přišel listopadový republikový šampionát trojic a na krku se ti houpala zlatá medaile. Skoro happyend, co?
Prodali jsme to, co jsme měli natrénováno. Ani si nejsem vědom, že bych na republice dal něco navíc. Tam se hlavně chytli smečaři. Ale mrzí mě, že se republiková mistrovství konají v hluchých termínech, kdy je rozehranost hráčů rozdílná. Teď měli výhodu reprezentanti, kteří těžili z listopadové formy na ME. Byl jsem strašně spokojený, byl to můj první titul, ale nebral jsem to jako svoje největší vítězství.
Aby toho nebylo málo, vyhrál jsi i poslední velkou akci roku, Poslední smeč. Čekal jsi, že z toho pro tebe bude už třetí zářez na pažbě?
Určitě ne. Protože naše sobotní výkony byly takové kolísavé a v neděli jsme sice začali dobře remizou s Košicemi, pak na nás ale padla deka s juniorkou. Pořád nás svazovalo to, že jsme byli po vítězství na republice bráni jako jeden z favoritů. Naštěstí ale v klíčovém zápasu o postup do semifinále jsme zahráli přesně to, co jsme si řekli. Tam už to z nás spadlo, hráli jsme uvolněně a chtěli jsme si to vychutnat. Ze Slováků ve finále jsme ani tolik respekt neměli. Paradoxně třeba já se více obával Modřic v semifinále, protože do té doby předváděly totální nohejbal.
Když srovnáš ta tři vítězství, tak jak se ti jeví, čím byla rozdílná nebo shodná?
V případě našeho prvního vítězství v roce 2000 s Rezkem a Perutkou v dresu Šacungu to bylo velké překvapení pro všechny, včetně nás. Speciálně mě to ale nakoplo a zjistil jsem, že se dá hrát úplně s každým soupeřem bez přehnaného respektu. Pak se to projevilo i v soutěži. V roce 2006, kdy jsme to vyhráli jako reprezentace s Holubem a Kalasem, to byla určitá satisfakce za prohru se Slováky na světovém šampionátu v Oradee. Jirku i Fandu zastihl turnaj v životní formě, fungovala nám obrana i útok. Cítil jsem velkou sílu a věděli jsme, že můžeme pomýšlet hodně vysoko, i na vítězství. No a dnešní třetí vítězství? Na to potřebuji pár dní času, aby se to rozleželo v hlavě.
