(Praha) Dva další členy získala do svých řad nohejbalová dvorana slávy. Tentokráte byli v kurzu zejména vynikající trenéři. Stávající sestavu slavných nebo hodně pracovitých rozšířila jména Víta Kopeckého a Rudolfa Širockého. Zařazaní do Síně slávy proběhlo v rámci Pražského nohejbalového víkendu na slavnostním večeru Nohejbalista roku 2009.
Jak je naštěstí tradicí, tedy alespoň u žijících kandidátů, oba ocenění na předání dorazili. Jako první přišel na řadu Opavák Rudolf Širocký a jeho jméno tak doplnilo dosavadní desítku Borkovec, Fabián, Kovanda, Vilímovský, Kratochvíl, Diviš, Žalud, Šmejkal, Ticháček, Hanák. Ve zdůvodňovací zprávě předsedy Vladimíra Pavlíka z Komise Síně slávy můžeme nalézt údaje, že: „Rudolf Širocký se narodil 3.10.1940 a zprvu nohejbal byl až na vedlejší koleji za fotbalem a hokejem. Oba sporty provozoval na vysoké soutěžní úrovni. Jako už hráč nohejbalu hájil v osmdesátých letech barvy týmu Sigmy Dolní Benešov, který usiloval o ligovou soutěž. Hlavní část jeho kariéry v nohejbale ale představovalo trenérské řemeslo. Nejprve v Dolním Benešově, poté Opavě a Vsetíně. Jeho svěřenci byli hráči od nejmladší kategorie po muže. Své zkušenosti nejen z nohejbalu mohl úspěšně uplatnit i při působení v roli trenéra české mužské reprezentace. Mimo trenérské činnosti se věnoval i té metodické, kde publikoval na poli mládežnické přípravy. Zhostil se i role organizátora významných mezinárodních a republikových akcí. Aktivně také působil v republikové komisi mládeže, kde mj. zorganizoval nový model dorostenecké ligy a tuto soutěž řídil. Činný byl též v Severomoravském krajském nohejbalovém svazu. V civilním životě pracoval jako nákupčí a vedoucí zásobování.“
„Jsem poctěn, že si hodnotící komise na mě vzpomněla. I díky tomu jsem se v Praze mohl setkat s lidmi, které už dlouho nepotkávám. Hodně jsem zavzpomínal i do minulosti a vybavilo se mi několik momentů, na které rád vzpomínám. Třeba to, jak jsme zakládali dorosteneckou ligu na oddílové úrovni. Dříve se totiž hrála s výběry krajů. Hodně oddílových funkcionářů mě od toho odrazovalo s argumenty, že oddíl nemůže vychovat čtyři a více hráčů, aby se to dalo hrát jako soutěž oddílových družstev. Bylo to vymyšlené dobře, hráči se vešli do jednoho auta. A čas mi dal za pravdu. Časem to pak změnil Venca Hájek na šest hráčů, po vzoru mužů. Další z momentů, na který rád vzpomínám, bylo ME mužů v roce 2001 v Szólnoku. Tehdy tam naše trojka vrátila Slovákům porážku z Prostějova i s úroky. Dokonce si pamatuji, že to bylo 11:3 a 11:4. Šimáček s bratry Suchými, Kopeckým a Fritzem tam tehdy hrála ten netradiční systém a Slováky úplně rozhodila. Byla to vlastně dosud poslední naše výhra nad Slováky ve trojkách na MS nebo ME, byť tehdy se hrálo ještě na dva dopady. S reprezentací mám spojen i další okamžik, a to bylo MS mužů v Szombathély v roce 2002. V Szólnoku totiž i díky sporným rozhodnutím rozhodčích Petr Bubniak těsně prohrál v singlu s Žigalou. Tak jsem pak proseděl doma spoustu hodin u videa a pouštěl si Žigalu pořád dokola. Pak už jsem přesně věděl, že když udělá tento pohyb, kopne to tam a tam. Proto pak za rok v Szombathély to Bubniak Žigalovi vrátil a úplně ho deklasoval,“ zabloudil ve svém vzpomínání do nedávné historie nový člen Síně slávy.
Jako druhý a zatím poslední člen Síně slávy si došel pro ocenění Vít Kopecký z Prahy. Vzhledem k věku jen těsně nad hranicí pro zařazení mezi legendy tak zůstavá benjamínkem. Kromě trenérských úspěchů ho zdobí i úspěchy ze hřiště. Ostatně to dokládá i zdůvodňující zpráva příslušné komise, ve které se uvádí, že: „Vít Kopecký se narodil 5.4.1953 a jako hráč prošel pražskými oddíly Lokomotivy Vršovice, Tatry Smíchov, Podolí, DP Praha a ZPA Košíře. V rámci vojenské služby pak nastupoval za Duklu Písek. Celkem se mohl potěšit dvěma tituly mistra a dalšími dvěmi medailemi z mistrovství republiky. Medailové úspěchy sbíral i v ligové soutěži, kde v dresu Podolí a Košíří se dvakrát radoval z mistrovského titulu. Trenérské kariéře se věnuje od roku 1978, jeho rad a pokynů naslouchali hráči ligových týmů z DP Praha, ZPA Košíře, Solidarity Praha, Sokola Břve a hráčky Sokola Vršovice. Kromě klubových barev jako trenér úspěšně vedl k zisku zlatých medailí jak mužský, tak ženský český reprezentační výběr. Jeho činnost nekončí jen u trenérského žezla, v roli metodika a lektora se podílel na školení trenérů nejvyššího kvalifikačního stupně a organizaci soustředění. Jako funkcionář byl činný v republikových svazových orgánech, a to jako člen Výkonného výboru a předseda odborné komise. V občanském životě byla jeho hlavní profese řidiče.“
Dojatého Kopeckého ocenění evidentně potěšilo. „Určitě mi to udělalo radost. Je to takové zadostiučinění za ty tisíce hodin, strávených na trenérské lavičce. V loňském roce jsem oslavil třicet let trenérské nepřerušené kariéry. Kromě oddílových družstev jsem zatím třikrát vedl mužskou a jednou ženskou reprezentaci. Už jsem chtěl opravdu končit. Měl jsem nějaké soukromé problémy a věděl jsem, že přitom nemohu naplno dělat svou práci, proto jsem opustil jak reprezentační tak oddílovou lavičku. Problémy se mi naštěstí podařilo vyřešit, takže se do nohejbalu mohu zase vrátit. Zařazení do Síně slávy je pro mě stimul pro další práci.“
