(Podkozí) Padesát let, to je z hlediska nohejbalového pohledu úctyhodná doba. Jen velmi málo turnajů se může pochlubit takovou historií. Některé sice vznikly v padesátých či šedesátých letech minulého století, ale buď se v některých obdobích nekonaly, nebo již jsou minulostí. Tento osud naštěstí nepotkal turnaj dvojic osady White Star, posledního mohykána v osadním rejdišti u Podkozí na říčce Loděnici, v trampském slangu Kačáku. Letos tak Bílá hvězda zazářila v jubilejním půlstoletém svitu.
Údolí oddechu, Červený mlýn, Dědkův vrch, Mirodol, Batalion, Rovinka, White Star, to jsou jména osad, které hostily parádní turnaje a které svého času dodávaly ligové soutěži bratru takovou čtvrtinu hráčů. Jenže postupem času sláva osad na Kačáku a Chyňavském potoce brala za své a jeden turnaj za druhým mizel v propadlišti dějin. Jak na Dědkově vrchu, tak na Údolí oddechu se ještě chvíli snažili vzdorovat osudu, ale zdá se, marně. Možná trochu paradoxně se tak posledním existujícím turnajem v okolí Podkozí stal ten na osadě White Star. Tedy na osadě, která snad jako jediná ze jmenovaných se nehonosila žádným velkým ligovým hráčským jménem. I když i zde se vloudily pochybovačné hlasy, osadní činovníci nehodlají vlajku nohejbalu stáhnout bez boje. Pochybnosti ale rozhodně ve své hlavě nenosí šerif osady MIROSLAV MRKVIČKA.
Šerife, jubilejní padesátý ročník turnaje je minulostí. Jaké z toho máte pocity?
Proběhlý turnaj hodnotím velmi kladně. Poslední dva nebo tři roky jsme tady v okolí poslední osada, která turnaj ještě pořádá. A přestože byly i ze strany našich osadníků slyšet slova o tom turnaj dál neorganizovat, byl jsem zásadně proti.
Co bylo argumentem těch, kteří volali po ukončení pořadatelství turnaje?
Na pořádání jsme byli sami, je s tím spojená spousta práce, mj. udržovat hřiště, na kterém se už nehraje. Také zajistit ceny a účast hráčů. K nám vždy jezdili především srdcaři. Už jenom proto, že se tady jednou za rok sejdou a sejdou se i kdyby pršelo, bychom neměli uvažovat o nepořádání. Já jsem o tom nikdy neuvažoval.
V loňském roce se na turnaji představilo dvanáct, letos jen devět dvojic. Turnaj však není anoncován v internetových přehledech akcí a ani nejsou rozesílány pozvánky na kluby v kraji i republikové kluby. Nestojíte snad o jejich účast?
Náš turnaj je spíše taková komorní záležitost a vyhovuje nám to tak. Ceny si děláme sami, jezdí sem hráči z okolních osad. Pokud by sem dorazili nějací ligoví bijci, tak by to ty, co sem pravidelně jezdí, dost možná otrávilo.
Čím si vysvětlujete to, že právě váš turnaj jako jediný z osad na Kačáku vydržel do dnešních dnů?
Na to by se bylo třeba zeptat zejména těch, kteří to zrušili. Nevidím důvod, proč rušit starou trampskou tradici pořádání turnajů. Jsem na světě 68 let, vždycky to tu bylo, proč to rušit? Všechno se lehce zruší, ale těžko se to znovu oživuje. To je můj názor.
Vzpomenete, kdy váš turnaj měl nejvyšší úroveň?
Každý ročník má svou nezpochybnitelnou úroveň. Byly ročníky, kdy to skomíralo a startovalo třeba jen pět dvojic. Ale jezdily sem třeba i týmy jako Dukla Písek nebo Podolí. Poslední roky je zde kolem desítky dvojic, takže zájem ze strany hráčů je. Ti srdcaři, o kterých jsem již hovořil, si sem vždycky cestu najdou.
Jak vidíte budoucnost turnaje?
Nemám obavy. Pochopitelně doba je taková, že ti mladí preferují počítače a sport upadá. Alespoň že ty ohně se drží a existují akce jako Běh kamarádství, kterého se například letos zúčastnilo 95 lidí. Je na těch, kteří sem dneska chodí hrát, aby přivedli i své potomky. Dnes jsem viděl to nadšení a věřím, že všichni zase další rok přijdou.
Jak to vůbec vypadá na osadě s nohejbalem dnes, s výjimkou turnaje?
Nehraje se. Hřiště udržujeme vlastně jen kvůli turnaji a využívají ho jen děti na své hry. My staří už na to nemáme, kolena jsou vymlácená. Mladí nejsou. Rád vzpomínám na časy, kdy zde ti starší než my hráli vyzývací mače, ve dlouhých trenýrkách. To už je dnes minulostí.
