Jestli nějakou disciplínu český mužský nároďák na domácí půdě nezvládá, jsou to trojice. Z pětice světových šampionátů, dosud konaných v ČR, se ke zlatu dokázal propracovat v jediném případě – na MS 2016 v Brně. Ve všech ostatních případech se „blýskalo nad Tatrou“. 5. UNIF MS 2022 v Praze z tohoto rámce nevybočilo, Češi opět brali jen stříbro.
Trenér Petr Gulda ani tady neexperimentoval a povolal do této disciplíny zkušené matadory. Na saku se točili Jakub Pospíšil a loučení s reprezentací prožívajícím Janem Vankem. Na levé straně kurtu alternovali Lukáš Rosenberk a Michal Kolenský. Pravou stranu svěřil Ondřeji Vítovi. Je zajímavé, že jak Vít tak Rosenberk v ligové soutěži vesměs nastupují na opačných polovinách hřiště.
Trojkovou hru obsadilo 19 zemí. Z toho 11 si zahrálo ve druhé divizi, ze které se čtyři nejlepší trojice ze základních skupin kvalifikovaly do A divize. Této příležitosti využily Irák, Ukrajina, Itálie a USA. A kupodivu polovina z nich na rozdíl od jednotlivců a dvojic dokázala uspět a probojovat se do čtvrtfinálových skupin. To byl případ irácké a ukrajinské sestavy. Zklamáním skončila poslední jihokorejská možnost na lepší umístění této země na turnaji, poslední místo v základní skupině šanci zavřelo.
Dva největší favorité na zlato si cestu vzhůru nekomplikovali. Češi v základní části zmasakrovali Irák a Polsko, Slováci Švýcary a Italy. Ačkoli Rumuni (Hatiegan, Vatca, Bica, Bozga, Bonches) ve čtvrtfinálové skupině skončili poslední, řádně slovenský výběr potrápili. To česká formace svým čtvrtfinálovým soupeřům nedovolila více než jednociferný bodový zisk. Ani semifinále nepřineslo žádný větší vzruch, favorité šlapali jak hodinky. Maďaři (Odnoga, Lakics, Popon, Molnár, Szlávecz) byli proti české trojici v prvním setu rádi, že vůbec odkanárovali (celkově 11:1, 11:5), naprosto stejným způsobem deklasovali Slováci Francouze (Delanous, Caviglioli, Mercier, Rambaud, Vernier). Ti nakonec ani z trojek neodjeli bez cenného kovu, v zápase o bronz ve velké a zajímavé bitvě udolali poměrem 2:1 (11:7, 4:11, 11:7) maďarskou formaci. Ve druhé polovině nejlepší osmičky se prosadil „béčkový“ Irák, naopak Rumuni a Švýcaři očekávali více, než 7. a 6. příčku.
Tradiční obsazení finále mělo několik předzápasových témat. Natěšení diváci hodně českým barvám fandili, aby se alespoň částečně smazala „jen“ bronzová vystoupení z předchozích disciplín. Český tým navíc stále ještě mohl obhájit vítězství z celkového hodnocení zemí, protože průběžně vedoucí Francie měla pouze jedno zlato a stříbro. Jenže stejný záměr měla i slovenská výprava, která už měla v tašce dvě stříbrné medaile. Navíc kdo vyhraje poslední zápas šampionátu a ještě z česko-slovenského pohledu v královské disciplíně – na toho se opravdu nezapomíná.
Karty byly rozdány a česká sestava Pospíšil, Rosenberk, O. Vít čelila slovenskému protějšku. Jeho trenér Patrik Perun možná nečekaně usadil na lavičku nejzkušenějšího smečaře Brutovského a do hry poslal Gáluse, kterému kryli záda I. Hulín a Rácik. Na lavičce je jistil M. Hulín. Perunova družina od začátku nenechávala diváky na pochybách, kdo že klíčový duel ovládne. Česká hra vázla na většině činností a skóre 4:9 nevěštilo nic dobrého. První set byl zdánlivě odepsaný, jenže z české lavičky zvedl trenér Gulda Vankeho a zejména s jeho přispěním se děly věci. Tři slovenské mečboly se rozplynuly a když střídající Brutovský z první jeho akce trefil jen Vankeho blok, na hřiště se vrátil Gálus. I on se ale přesvědčil o kvalitách bloku českého kapitána. Krátká česká euforie doznala vrcholu po výhře 12:10 a Slováci dlouho nechápali, jak dokázali trestuhodně zazdít set, ve kterém po většinu času byli lepší.
Jenže se ze selhání oklepali rychle. Nikterak mezinárodně ostřílený Rácik hrál skvělý part a zásoboval Gáluse pěknými nahrávkami. Naopak česká příprava útoku nebyla nejkvalitnější a z toho pramenily i útočné chyby. Na vedení Slováků 7:4 musel Gulda reagovat a na hřiště vyslal hrdinu koncovky první sady. Jenže zejména příprava útoku i obrana na české straně nefungovala tak, jak bylo třeba na rozjetého soupeře. 4:8, 5:11 a další set ve slovenské režii, jenže tentokrát už dotažený. Stav zápasu 1:1 a šlo se do rozhodující sady.
Další protočení smečařů za 0:3 realizoval trenér Gulda a za stavu 1:6 znovu. Jen asi největší optimisté věřili, že se stane něco, co výkon Gáluse a spol vykolejí. Jenže dosavadní slovenská smečařská dvojka mocně toužila ukázat, že si zaslouží vyšší ocenění. Ani Hulín s Rácikem nezaostávali a vedení Slováků 8:2 a poté 10:5 české snahy definitivně rozvrátilo. Češi se už neměli o co opřít, přesto ale stáhli na 7:10. Jenže slovenská sestava už chyby z prvního setu neopakovala a po výhře 11:8 se radovala z trojkového i celkového triumfu na mistrovství.
Konečné pořadí turnaje (divize A):
1. Slovensko, 2. Česko, 3. Francie, 4. Maďarsko, 5. Irák, 6. Švýcarsko, 7. Rumunsko, 8. Ukrajina, 9. Polsko, 10. Jižní Korea, 11. USA, 12. Itálie
Kdo se oficiálně loučí s reprezentační kariérou před domácím publikem, toho nic dobrého nečeká. O tom by mohli vyprávět třeba Jakub Mrákava či Radek Pelikán, jejichž čísla dresů byla nyní na šampionátu s poctou vyřazena. O stříbrném loučení by mohl vyprávět třeba i Vilém Ungermann a nejnověji se s jiným scénářem, než bylo v plánu, potkal i smečař a blokař JAN VANKE. Ten právě před dvaceti lety vybojoval zlatou medaili na juniorském MS v maďarském Szombathély, nyní se loučil.
Honzo, podal jsi dobrý výkon, ale ke zlatu bohužel nestačil. Tvůj nástup na hřiště v prvním setu finále za stavu 4:9 byl ovšem famózní.
Nedařilo se nám na útoku, nedařilo se na bloku, muselo tedy dojít ke změně. Změna vyšla, kluci začali vzadu chytat, zlepšili jsme mezihru a tím se zlepšil i útok.
Taková otočka samozřejmě měla odezvu u diváků, kteří vystupňovali vaši podporu. Slováci museli mít v hlavách, jak zazdili jasně vyhraný set. Všechno vypadalo nadějně, jenže opak byl pravdou.
Na konci prvního setu jsme dokázali otočku a druhý set jsme už věřili, že na to navážeme. Bohužel se tak nestalo. Slováci se zkoncentrovali, zpřesnili mezihru, v polovině setu si vytvořili důležitý náskok a zklidnili se. Kdybychom to tlačili a tahali za delší konec my, tak by byli dole. Prostě se z prvního setu oklepali a postupně přidávali na otáčkách. Nám se tlak z konce prvního setu nepodařilo přetavit i do začátku druhého.
Proč? Co se najednou zdrhlo?
Zdálo se mi, že Slováci měli lepší mezihru. Silven Gálus na síti útočil pěkně, měl to dobře připravené a dokázal bodovat. Měl to i hezky vpravo a otloukal nás na bloku.
Byť se Gálus prezentoval dobrým výkonem třeba na MS 2016 v Brně, stále se čekalo, že spíše bude krýt záda zkušenějšímu Brutovskému. Ten se ale na hřiště během finále téměř nepodíval. Čekal jsi, že slovenská smečařská dvojka zahraje tak mazácky?
Ani ne, Silven je dobrý hráč. Mě mnohem více překvapilo, jakou měli skvělou mezihru. Když to Silven dostane takto naservírované, dokáže se prosadit. Oni nás naopak hodně tlačili liftovaným servisem, neokázali jsme si s tím lépe poradit. Nahrávali jsme si z docela velké vzdálenosti. Smečaři pak z takové dlouhé nahrávky mají problém se orientovat, co se děje na druhé straně kurtu. Podle toho to vypadalo. Trefovali jsme jejich polaře do připravené obrany.
Příjem soupeřova podání byl asi největší českou slabinou v klíčových zápasech všech disciplín. Rozehra zůstávala hodně vzadu, byla cítit pasivita. Proč?
V našem zápase se Slováky to bylo způsobeno tím, že Igor Hulín měl dobrý liftovaný servis, který končil na zadní lajně a měl tendenci přeskakovat. Ze strany Slováků to bylo dobře takticky zvolené. My jsme se v průběhu celého zápasu s tím nedokázali vyrovnat. Oni naopak s naším servisem problémy neměli, nadráželi si jej dopředu k síti. Překvapil mě Matúš Rácik, hráč, který nikdy netvořil základní sestavu. Z mého pohledu předvedl fantastický výkon. Celkově Slováci působili odvážněji ve všech herních činnostech.
Chápu, že je těžké se zkoncentrovat na jediný zápas a odvrátit jedinou krizi, když všechny ostatní zápasy jste prošli jako nůž máslem. O tom ale šampionát je, určitě alespoň ve trojkové disciplíně.
Ve trojkách jsme hráli suverénně. Kuba Pospíšil se nekompromisně na útoku prosazoval, střílel áčka i béčka, dostával to krásně připravené. Do finále nebyl žádný problém. Pak ale se Slováky přišel nějaký horší blok, nějaká horší rozehra, nahrávka a Slováci jsou příliš zkušení, aby to v tak důležitém zápase nepotrestali.
Naše obrana i mezihra ale nezaostávaly jen technicky, ale i rychlostně. Naše starty na míč působily proti některým soupeřům, nejen Slovákům, dost těžkopádně.
O tom, že hodně ostatních států má dobrou mezihru, se ví. My jsme ale do finále trojek s tímto problémy neměli. Ale ani ve finále si nemyslím, že jsme na tom byli hůře rychlostně. Tam opravdu byl spíše rozhodující příjem servisu, který nás rozhodil a potom naše útoky nebyly takové, jaké měly být.
Opakovaně zmiňuješ slabší mezihru české trojice v posledním zápase. Proč ale nepřišla změna právě do mezihry a jen jste se střídali smečaři?
Taky mohlo být. Není to ale v kompetenci hráčů. Petr Gulda to viděl, jak viděl. Jestliže se rozhodl změnit útočící hráče, byla to jeho kompetence a rozhodnutí. Možná nebylo ani třeba měnit hráče, ale zkusit jiný typ příjmu. Zkoušeli jsme halfvolej, to se také ne úplně dařilo.
Jaká vůbec byla další herní alternativa, když pomineme výměnu hráčů na smečařském a blokařském postu?
Alternoval Míša Kolenský, který může naskočit prakticky místo kohokoli z nás. Já nemůžu říci, jestli měl být ten nebo onen. Neřekl bych, že ve finále to ani jednomu vyloženě nešlo. Že by někdo v obraně měl být vyměněný.
S reprezentací se loučíš po dvaceti letech – a stříbrem. Nemotivuje tě právě stříbro k tomu, abys ještě své rozhodnutí pozměnil?
Ne, plány nehodlám přehodnotit. Je to definitivní. I kdyby do budoucna o mě trenéři stáli, já jim poděkuji. To, co jsem mohl hrát, jsem předvedl a bohužel to nyní na zlato nestačilo. Čtyři roky jsem na svou rozlučku čekal a jsem rád, že jsem se ještě dokázal připravit tak, abych byl platným hráčem pro mančaft. V reprezentaci už jsou mladší hráči, kteří potřebují dostat větší příležitost a národní tým oživit. Můj čas se naplnil.
Hodně českých reprezentantů v minulosti zažilo zklamání ze „stříbrné“ rozlučky, kterou předem avizovali. Není to jak nějaká kletba?
Když už jsem se takto rozhodl, nechtěl jsem nic tajit a oznámil jsem své rozhodnutí. Kdybych byl pověrčivý, tak bych mohl říct, že to přineslo smůlu a neměl jsem nic říkat dopředu. Ale myslím, že v mém případě to nehrálo roli. Nebyl jsem nervózní, nemyslím, že bych tím ohlášením dopředu vrhnul nějakou kletbu na náš tým. Prostě vyhrál ten lepší.
