Kdo si počká, ten se dočká. O tom by mohla vyprávět třeba vítězná francouzská dvojice z letošního MS mužů. Velký příběh napsal v Praze i slovenský smečař a blokař SILVEN GALUS, který díky svému výkonu ve finálovém mači trojic téměř nepustil na hřiště dosavadní jasnou jedničku tohoto postu, mnohonásobného světového a evropského šampióna Brutovského.
Silvene, vystoupil jsi z Brutovského stínu v nejlepší okamžik. Nejsledovanější herní post, královská disciplína, poslední zápas šampionátu, zlato, díky němu vítězství v hodnocení zemí… Na to už se asi nedá do smrti zapomenout?
Cítím nepopsatelné pocity. Zejména kvůli okolnostem, které mě provázely. Kvůli zdravotním problémům jsem půl roku nohejbal nemohl hrát. Mám problémy s kyčlí, provází mě dlouhodobá bolest a ještě mě čeká operace. Vzhledem k okolnostem je to závěr jak z pohádky.
Přitom snad poprvé ve vašem výběru chyběli legionáři, působící v nejkvalitnější nohejbalové dlouhodobé soutěži, české extralize.
To je pravda. Na druhou stranu náš kolektiv s Jánem Brutovským, Laco Stupákem či mnou toho v kariéře odehrál mnoho, včetně právě české nejvyšší soutěže. Hrajeme spolu čtvrtstoletí, nějakým způsobem fungujeme a víme o sobě. Je mi 37 let, nemám žádné iluze a věděl jsem, že toto mistrovství bude možná poslední možností něco velkého dokázat.
Co stojí za tím, že se z českých soutěží slovenští hráči vytrácí?
Vývoj nohejbalu u nás na Slovensku šel horším směrem. Máme obrovské problémy získávat mladé hráče. Mnoho hráčů nám odešlo do zahraničí na studium, za prací. Je těžké stav udržet. Nedivím se pak ani lidem, jako je třeba Laco Bertko, který mládeži věnoval velkou část svého času, že jim po čase chuť opadne.
Na šampionátu jsi dostal velký prostor. Přitom nejsi žádný rychlík, kterým náročná jednodopadová pravidla svědčí více.
V době, kdy ještě hráli bratři Perunové a Pišta Forrai, jsme na jeden dopad v Košicích pravidelně trénovali. Tam se nám jednodopadová hra dostávala do krve. Dlouhé roky jsem v reprezentaci kryl záda Ríšovi Makarovi a Janko Brutovskému a celou přípravu absolvoval s nimi. Proto nemám s jedním dopadem potíže.
Do Prahy jste neodjížděli v roli favorita, tím byl po zlatém hattricku v Kluži český výběr. Tomu se na šampionátu nedařilo podle představ, ale do finále trojic i u vás chyběla zlatá radost. Bylo zřejmé, že kdo ovládne trojice, smaže předchozí neúspěch a zavře ústa pozdějším kritikům.
Je to o hlavě. My jsme si v šatně před zápasem zakřičeli poté, co jsme vyhráli nad Českem v semifinále dvojic. Malinko jsme pak oslavovali postup do finále ve všech třech disciplínách. Mně se to moc nelíbilo, protože oslavovat předem se nemá. A vymstilo se nám to. V singlu Maďar hrál fantasticky. Věděl jsem, že ve skupině ho Marek Hulín sice porazil, ale tam spíše měl štěstí. Co se týká dvojic, tam jsme asi byli favorité my. Jenže jsme vyrobili pár chyb v mezihře a na útoku, dostali se sami pod tlak a přišli o zlato.
Proč myslíš, že ve dvojkách vaše sestava byla favoritem?
Myslím si, že Brutovský se Stupákem jako mistři světa z roku 2016 a mistři extraligy by měli být favoritem. Minimálně v zápasech se všemi ostatními vyjma České republiky.
Ale ani dvojky vám zlato nepřinesly. To změnily až trojice. První set finále jste hráli parádně, jenže ani pětibodový náskok a tři mečboly v koncovce vám výhru v setu nezajistily. Co se přihodilo?
Fantasticky zahrál na české straně Honza Vanke, který přišel na hřiště za zdánlivě ztraceného stavu. Sami jsme se zbytečně dostali pod tlak, zejména chybami v mezihře, kdy jsme se nebyli schopni dostat se blíž k síti. Pak jsem šel na balon dolů a přišel Janko Brutovský.
Ale tobě se evidentně ze hřiště nechtělo odcházet.
Já jsem si stále věřil. Celý čas jsem chtěl na hřišti zůstat a dát poslední bod. Věřil jsem si, že za stavu 10:9 set rozhodnu. Jinak to ale vnímá trenér z lavičky, jinak to vnímá hráč, který je v herním transu. Je také pravda, že na konci setu přišla dlouhá série českých bodů a potřebovali jsme něco změnit.
Do druhého setu vás porážka ale nijak nepoznamenala.
Říkal jsem si, že i když jsme první set prohráli, hráli jsme lépe než soupeř. A když to nevyšlo, vyjde to další dva sety. Nechtěl jsem nad každým míčem přemýšlet, jaký je stav. Prostě jedeme dál naši hru a dostaneme soupeře znovu pod tlak. Nám se vlastně všechny tři sety dařilo soupeře neustále dostávat pod tlak a držet náskok do koncovky. Potřebovali jsme ten tlak využít a věděli jsme, že odměna musí přijít. Proto nás porážka v prvním setu nijak nepoznamenala.
A odměna se ve druhé i třetí sadě dostavila.
Své soupeře dobře znám. Všichni jsou to vynikající hráči a do finále neměli žádný problém. Byli favoritem finále. Určitě ale také vím, jak je náročná hrát před domácím publikem. Zvláště, když v singlu a dvojkách se Češi do finále nedostali. Byla to věc psychiky. Před finálovým zápasem jsem si říkal, že je to pravděpodobně můj poslední reprezentační zápas a nemám co ztratit. Je to buď anebo. Že to tam budu pálit po hlavě.
Ale žádnou oficiální rozlučku s národním týmem jsi neohlásil.
Nebudeme si nic nalhávat. Je mi 37 let, vnitřně cítím, že to už nejde táhnout. Nechtěl bych si udělat hanbu. Když se člověk chce probojovat do národního týmu na šampionát, musí tomu hodně věcí ze soukromého života podřídit.
Ve finále trojek se čekalo, že spíš budeš krýt záda velezkušenému Brutovskému. Nakonec vše bylo jinak. Jak se ti to povedlo? Když jste třeba měli přípravu, dařilo se ti jej porážet?
Bylo tak fifty fifty. S Jankem se známe dlouho a snažíme se v Košicích nohejbal držet nad vodou. Musím přiznat, že příprava byla mizerná. Začali jsme asi měsíc a půl před šampionátem. Já měl předtím zdravotní problémy, pak byla letní pauza.
V reprezentaci jsi prošel rukami několika trenérů, od Jaroslava a Mariána Žigalových, Mariána Mihoka, nyní Patrika Peruna. Pod kterým se ti hrálo nejlépe?
Mám opravdu velký respekt ke všem trenérům a lidem, kteří pomáhající nohejbalu. Nechtěl bych proto někoho vyzdvihovat nad ostatní. Každý z trenérů, pod kterým jsem hrál, se snažil odvést maximum pro tým. Nevím, co bych k tomu víc řekl.
Jak se ti líbil pražský šampionát celkově?
Myslím, že byl hodně podobný tomu před šesti lety v Brně. Tam byla také fantastická atmosféra. Snažil jsem si to užít a na hřišti odevzdat maximum. Chtěl bych poděkovat všem fanouškům za podporu.
Když už jsi zmínil Brno, to byl jediný v Česku konaný šampionát, kde zlato z trojic zůstalo doma. Ale tvůj výkon ve finálovém souboji už tehdy vůbec nebyl špatný.
Tam jsem malinko byl ve stresu, teď už jsem ostřílenější. V Brně byl naší jasnou smečařskou jedničkou Janko Brutovský a já jsem nastupoval na riziko. První set nám vyšel, ale další dva jsme to nepotvrdili. Ale se svým výkonem i přes porážku jsem tehdy byl spokojený.
Čím to, že v královské disciplíně se slovenskému nároďáku v Česku tak daří?
Necítím se oprávněný to hodnotit. Ale myslím si, že kdo hraje doma, je pod velkým tlakem. V České republice je domácí fanouškovská obec silná a dokáže na hráče přenést tlak. Je pak náročné se s tím vypořádat.
Každopádně teď jsi hrdinou šampionátu, minimálně v očích slovenských fanoušků. Je to jistě hodně příjemný pocit?
Emoce jsou silné. Když si vzpomenu, že jsem se dlouho kvůli zdravotním potížím rozmýšlel, zda na šampionát vůbec mám jet… Věděl jsem, že na mém postu kromě Brutovského je kandidátem na účast ještě Braňo Belko, který se ale na poslední chvíli rozhodl pro jiný sport. Je možné, že kdyby se býval rozhodl jinak, ani jsem v nominaci nemusel být.
