Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na první přesah do mezinárodního hnutí – mezinárodní pravidla.
Nohejbal se narodil v roce 1922 v tehdejším Československu. A i na tomto malém rybníčku se zpočátku hrála různá pravidla. K nejrozdílnějším patřila tzv. pražská a českobudějovická pravidla. Praha jako hlavní město mělo výhodu ve své velikosti, blízkosti médií i schopnostem prvních činovníků. A také ve velké nohejbalové základně. Proto logicky došlo k šíření pražských pravidel do všech koutů republiky od Chebu po Ostravu.
Podobně i v dalších zemích se později nohejbal zpočátku vyvíjel různě a do prvních pravidel zasahovala lidová tvořivost. Samozřejmě síla organizátora a šiřitele daného sportu je dána i tím, jak dokáže rozdílnosti pravidel svého sportu sjednotit. Po vzniku mezinárodní asociace IFTA roku 1987 bylo zřejmé, že budou vznikat požadavky na jednotná mezinárodní pravidla. Jak by to bylo pohodové, pokud by se v rámci IFTA podařilo tak klidné sjednocení, jako tomu bylo v Československu. Velmi brzy se ukázalo, že to bude šichta. A bohužel mnozí netušili, že pravidlové spory časem zcela přebijí a téměř umrtví ostatní činnost IFTA a polarizují vztahy mezi jednotlivými zástupci svých zemí. Rozdělení světového nohejbalu v roce 2010 jde právě na rub zejména bojům o pravidla.
Už první mezinárodní pravidla IFTA, která v roce 1987 dorazila do ČSR, vybudila reakce. Je však třeba vidět kontext s tím, že Československo nebylo zakládající zemí IFTA. Do asociace vstoupilo o dva roky později. Svaz nohejbalu ÚV ČSTV preferoval zavedení umělého dvoudopadového kompromisu mezi třídopadovými českými a jednodopadovými mezinárodními pravidly do republikových soutěží v ČSR, ale odpor členské základny, zejména pražských klubů, tyto snahy rozbil. Na tuzemské půdě dokonce v roce 1990 došlo k ohrožení jednoty nohejbalu, ale nakonec se spory urovnaly a jedinou nohejbalovou autoritou se stala ČSFTNF na úrovni ČSSR a IFTA, resp. ČNS na úrovni ČSR.
Uhájení tuzemských pravidel však znamenalo nevyřešení rozporů s pravidly mezinárodními. Hlavní odlišností prvních mezinárodních pravidel od tuzemských byly pouze jeden dotek míče u hry jednotlivců (nohejbalový pingpong), provedení podání po odskoku míče od země u hry jednotlivců a dvojic, tenisová šířka hřiště (8,2 m), délka hřiště u hry dvojic (zadní čára totožná s čarou podání u trojic), uhlopříčné provedení podání u hry jednotlivců a dvojic (nebylo však určeno, že se musí střídat levá a pravá strana), dva doteky a jeden dopad míče u hry dvojic, tři doteky a jeden dopad u hry trojic, set se hrál do 15 bodů s nutností dvoubodového rozdílu u hry jednotlivců a dvojic, resp. do 11 bodů bez nutnosti dvoubodového rozdílu u hry trojic. K pikantnostem patřilo ustanovení, že „hráč nesmí hrát pod jiným jménem“.
V ČSSR v roce 1989 vznikla úprava (tzv. plzeňská pravidla) mezinárodních pravidel spočívající zejména v umožnění hry na rozměry volejbalového hřiště, použití IFTA certifikovaného míče, přidání druhého doteku míče do hry jednotlivců, přidání třetího doteku do hry dvojic, přidání druhého dopadu míče do hry dvojic a trojic, sjednocení ukončení setu 11. bodem pro všechny disciplíny. Naopak mj. ponechávala provedení podání po odskoku míče (tzv. dropkick). Návrh pravidel ale přišel v době, kdy ani v ČSR, resp. ČSSR nebyla stabilní situace ani politická, ani nohejbalová. Proto ani návrh z vlastních řad nebyl ČSFTNF na kongresu IFTA ve Veldenu podpořen.
V IFTA měl hlavní slovo k pravidlům předseda technické komise, bývalý rumunský fotbalový reprezentant Octavian Popescu, který však časem z funkce odstoupil. Většina činovníků IFTA se rekrutovala z fotbalového prostředí, proto jim byl bližší herní styl udržení míče ve vzduchu bez nutnosti dopadů na zem a překopávání na druhou stranu hřiště. Prezident IFTA Josef Rothenfluh dokonce v úsilí ČSSR viděl negativum, omezující nadšení ostatních zemí. Tento styl myšlení se přenesl i do dalších let.
České úsilí o prosazení tuzemských pravidel do IFTA se navíc v letech 1989-92 potýkalo s nejednotným postupem v rámci ČSSR/ČSFR, kdy zejména slovenská strana preferovala jednotná mezinárodní pravidla a nechtěla mezinárodní styky ohrožovat v jejich počátku. Slovenská strana i po rozdělení ČSFR jen málokdy v této otázce podpořila české zájmy. Mezinárodní soutěže se tak do roku 1996 hrály na pravidla, která Češi nepodporovali. Ti se ale nakonec dočkali po zvolení Vladimíra Mašáta prezidentem IFTA v roce 1997, kdy se na nějaký čas podařilo české návrhy prosadit a mezinárodní soutěže se tak začaly hrát mj. na dva dopady míče (dvojice, trojice).
Postupem času se mezinárodní sféra pravidel začala dotýkat i tuzemských soutěží. Hra jednotlivců se poprvé dostala na pořad v roce 1991 (mistrovství ČSFR mužů), dvoudopadová hra dvojic a trojic už v roce 1991 (Celostátní liga ČSSR). Některé země IFTA těsné prosazení českých návrhů na kongresu v roce 1997 vnímaly jako silové řešení a bylo tedy otázkou, jak se rozložení sil změní v čase. Na kongresu IFTA roku 2003 v Záhřebu už Češi věc neustáli a poslední dvoudopadovou světovou akcí IFTA se stalo MS 2004 v Nymburce. Na ME 2005 v Oradee už se znovu hrálo na jednodopadová pravidla ve všech disciplínách a tento stav vydržel i do konce české účasti v IFTA.
V nové federaci UNIF, založené v roce 2010, se čeští zástupci, včetně prezidenta této federace Kamila Kleníka, nesnažili prosadit silové řešení. Ač tentokrát zakládajícím členem, přišli s kompromisním návrhem na jednodopadová pravidla u mužské kategorie a dvoudopadová (dvojice a trojice) pro kategorii juniorů a žen. Tato pravidla se uplatnila v následných mezinárodních soutěžích UNIF a stav platí do současnosti. Je vlastně paradoxem, že dvoudopadová pravidla pro hry dvojic a trojic se původně v žádném členském státě IFTA nehrála a byla uměle vytvořena jako kompromis.
Jedním z pravidlových expertů na české i mezinárodní úrovni je místopředseda Trenérsko-metodické komise ČNS, předseda Technické komise UNIF, bývalý předseda Technické komise FIFTA a člen VV ČNS VLASTIMIL STEHLÍK (*1954).
Pane Stehlíku, jak se máme dívat na odlišnosti tuzemských a mezinárodních pravidel, bez „politického“ pozadí? V čem spatřujte výhody a nevýhody odlišností?
Výhodou českých třídopadových pravidel je jejich mimořádně dlouhá tradice a zakotvenost v myslích výkonnostních i rekreačních hráčů a hráček. Nádherné je, že na tři dopady se dá hrát od žákovského až do vysokého věku – nohejbal se takto profiluje jako celoživotní sport. Naproti tomu futnet je vyloženě moderní pojetí nohejbalu, odpovídající světovému trendu ve všech sportech. Na vrcholných mezinárodních akcích je futnet mimořádně atraktivní a obávám se, že nohejbal by na nich takto nezaujal.
Spory ohledně pravidel provází českou, resp. česko-slovenskou účast v mezinárodní federaci FIFTA v podstatě od začátku. Dalo se jim vůbec něčím předejít?
Domnívám se, že to nešlo. IFTA totiž vznikla ve Švýcarsku v roce 1987 ještě za socialistického Československa. A přestože byli její funkcionáři nadšeni sportovní úrovní našeho nohejbalu, nebylo v té době možné do vývoje pravidel jakkoli zasáhnout. Po listopadu 1989 se sice podařilo na kratší dobu prosadit alespoň dva dopady ve velkých dvojkách a v trojkách, ale byly tu stále „maďarské“ jednodopadové a dvoudotykové dvojky a jednodotykový singl. Navíc tehdejší vedení československého a později českého nohejbalu razilo cestu „přizpůsobte se nám, na světě hraje nohejbal víc lidí než footballtennis“ – a to samozřejmě vyvolávalo odpor ostatních členů IFTA.
Kdysi vaše delegace na kongres FIFTA měla předjednánu podporu pro dvoudopadová pravidla.
Ono to bylo složitější a několikrát se to v historii IFTA měnilo. Dvoudopadová pravidla se mimo maďarské dvojky mezinárodně přechodně hrála. Ale velmi silný odpor k nim byl ze strany Francie, Švýcarska a Maďarska a později i Rumunska. A když se poté k nim přidalo Slovensko, bylo jasné, že dvoudopadové dvojky a trojky se mezinárodně hrát nebudou. Pozitivní ale bylo, že se alespoň všichni shodli na tom, že singl se musí hrát na dva dotyky. Pak se na dva dopady chvilku mezinárodně hrálo, pak zase na jeden. Bylo by to na dlouhé povídání…
Myslíte, že pokud by se tehdy dvoudopadová pravidla jako vzájemný kompromis třídopadového česko-slovenského (potažmo českého) nohejbalu a jednodopadových dalších zemí podařilo prosadit, přetrvala by i do dnešní doby?
To si rozhodně nemyslím. Rozhodující bylo, že kromě Česka prakticky nikdo nechtěl hrát na dva dopady. Novým zemím IFTA to bylo vcelku jedno a jak jsem již uvedl, zakládající země byly nekompromisně pro jeden dopad.
I třídopadová pravidla jsou pro začínající velkým soustem, proto se vymýšlí různá ulehčení. Dovedete si představit, jak ve škole začátečníci začnou s nohejbalem na mezinárodní jednodopadová pravidla?
Tohle je podle mého špatně položená otázka. Proč by proboha žáci na tělocviku hráli na jeden dopad? Tam bych naopak přidal řadu ulehčujících pravidel, třeba i dvojdopad, nebo dokonce možnost vzít útok soupeře rukama a teprve pak hrát nohejbalově. Nebo víc hráčů a podle toho počet dotyků vždy všech hráčů apod. Nedovedu si představit, že by vysokoškolsky vzdělaný učitel tělocviku mohl jednodopad ve svých hodinách prosazovat.
Kromě počtu dopadů míče u mužské kategorie je hlavním rozdílem ve hře velikost hřiště u dvojic. Jsou krátké dvojky pro diváka atraktivnější?
Těžko říci, jestli by krátké dvojky na dva či tři dopady byly atraktivnější či zajímavější. Ale na jeden dopad je kratší hřiště podle mého nutnost, protože na vrcholové úrovni by na velkém hřišti nebyla prakticky žádná mezihra.
Nemáte v hlavě nějaký dosud nevyužitý pravidlový prvek, který by hru zásadním způsobem oživil a zatraktivnil? Nebo alespoň přispěl k větší masovosti?
Momentálně mě nic nenapadá. Myslím, že mnou navržené a prosazené změny – zrušení nového servisu při škrtnutí sítě, možnost vzít podání z voleje, zrušení druhého tajmu v singlu, dostatečně přispěly k rozvoji futnetu a potažmo i nohejbalu.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Popřál bych mu dostatek nadšených lidí, kteří by úroveň této naší skvělé hry pozvedli nejen sportovně, ale i společensky.
