(Praha) Čas letí neúprosně a řadu zajímavých událostí už můžeme jen vyčíst ze zachovaných vzpomínek. O to příjemnější je vzpomínky slyšet naživo od těch, kterým je osud nakloněn. Jedním z nejstarších nohejbalových bardů je bývalý hráč, trenér, klubový, svazový i mezinárodní funkcionář, LUBOR CHVALOVSKÝ (*1933). Vzpomínky však nechme stranou a jak dnes bývalý prezident ČNS a viceprezident FIFTA vidí nohejbalovou přítomnost i budoucnost?
Pane Chvalovský, jaký je váš pohled na současný stav nohejbalu?
Jestli si ve svém věku už mohu dovolit být upřímný, příliš velké nadšení a pochopení pro současný vývoj nemám. Osobně jsem si dřív představoval, že vývoj nohejbalu povede do většího plusu, než je teď. A obávám se, že cesta, kterou se nyní nohejbal ubírá, není pozitivní. Jsem z toho špatný.
Máte na mysli jen tuzemský, nebo i zahraniční nohejbal?
Obojí.
Co se vám tedy na současném směrování nohejbalu nelíbí?
Zejména to, že spousta z těch, kteří mají nějaké rozhodovací právo a vliv v nohejbale, v první řadě preferují své osobní zájmy. Teprve až posléze zájem, který by měl být hlavní – zájem nohejbalu. Ten by se měl upřednostnit před vším ostatním.
Proč se to podle vás děje?
Je to stejné, jako vývoj celé lidské společnosti.
Z čeho soudíte, že nohejbal u nás nejde správným vývojem?
Prostě nejsme schopni pro zájem nohejbalu táhnout za jeden provaz. Většina funkcionářů i hráčů v první řadě hájí své zájmy. Nohejbal se u nás narodil a měl by dát impuls světu, jak se má správně rozvíjet. Už nemám všechny čerstvé zprávy, ale z toho, co slyším od lidí, nevede to tam, kde jsme nohejbal chtěli jednou vidět.
Je na vině silně konzervativní prostředí nohejbalu, nebo jen lidi po všech pokusech ztratili víru, že se jednou nohejbal může propracovat výše?
Od každého trochu. Také mi chybí hrdost a zdravý nacionalizmus. A také celosvětový rozvoj. My jsme se kdysi snažili celosvětový rozvoj zajistit. Bohužel to vedlo k tomu, že jiné státy nebyly ochotny se obětovat pro celkový vývoj nohejbalu a chtěly si to dělat po svém.
Mezinárodní hnutí se v roce 2010 rozštěpilo na dvě federace – FIFTA a UNIF. Pro vás to asi nebyl krok ke prospěchu?
Jsem hluboce přesvědčen, že to nepřineslo žádné klady. Naopak to vyprovokovalo daleko více negativních věcí. Bylo to v mentalitě zodpovědných funkcionářů.
Jenže bez mezinárodních styků a rozvoje budeme mít velký problém rozvíjet nohejbal i doma. Co s tím? Při vší úctě, domácí liga u nás nemá žádnou větší sledovanost ani ve větších sportech.
S tím naprosto souhlasím. Nechtěl bych se vzdávat toho, co se v mezinárodním hnutí povedlo. Existuje tu stále kontakt mezi zeměmi. Jenže je třeba ty země sjednotit, jako tomu bylo v počátcích.
A věříte vůbec ještě v mezinárodní sjednocení zpět pod jednu střešní federaci?
To není otázka, zda tomu věřím. Já bych pochopitelně byl pro, aby se tak stalo. Nevidím jinou cestu.
Vy sám jste byl jedním z průkopníků určité (polo)profesionalizace nohejbalu. I dnes jsou snahy pokusit se alespoň část nohejbalu nasměřovat výše, než jen na masovou a výkonností úroveň.
Byl jsem jedním z těch, který za to pracoval a bojoval. Nejen tady doma, ale objížděl jsem i půlku světa. Musím ale po pravdě říci, že se nám to nepovedlo. Na druhou stranu bych si přál, aby nohejbal vydržel na základě svých kořenů, na základě poslání, proč vznikl.
Co bylo posláním nohejbalu? Přátelské setkávání kamarádů při pohybové aktivitě?
Nejen setkávání kamarádů. Ale i příjemný pohyb přírodě nebo tělocvičně, který vyprodukuje právě to setkání lidí. Ten pozitivní poměr mezi nimi. A ne to negativní, které se stále častěji objevuje.
Má tedy nohejbal rezignovat na nějaké vyšší cíle a zaměřit se spíše na rozvoj masově-rekreační složky?
Nejsem velký optimista. Přes dvacet let jsme se snažili. S odstupem času si myslím, že poslání nohejbalu už není takové, aby se docílilo toho, za co jsem dlouhou dobu bojoval. Jezdili jsme třeba do Švýcarska a snažili se protlačit nohejbal jako ukázkový sport do olympijského hnutí. V té době jsme tomu věřili, že se to povede. Je to pro mě svým způsobem zklamání. Ale není málo, když se nohejbal bude v souladu se svým posláním provozovat hlavně masově. Nohejbal na masovosti vyrostl. Teď cítím, že blíže je ta masovost, než nějaký vrchol v podobě celosvětového svátku. Navíc by to byla pro hodně lidí v nohejbale akceptovatelnější cesta. Možná že větší masovost by vyprovokovala i větší zájem.
Jenže v dnešní době i rodiče dětí slyší a věří na úspěšnou budoucnost svých potomků. Co jim může nabídnout nohejbal?
Souhlasím. Ale stejně většina dětí sama o sobě nejde na sport proto, aby hrála na olympiádě nebo mistrovstvích, ale provozovaly aktivně příjemný sport. To stojí za to.
Není vám přece jen líto, když třeba florbal už v roce 2017 ochutnal účast na Světových hrách, příbuzný nohejbalu sepak-takraw se hraje na Asijských hrách nebo další nohejbalu příbuzný sport teqball se představí příští rok na Evropských hrách? Jsou za tím větší peníze, nebo postačí i nadšení a jednotný tah na branku?
Určitě za tím stojí úsilí lidí a teprve pak i peníze. Bohužel vidím, že všechny zmíněné sporty nás předstihly.
Zlí jazykové tvrdí, že naše historie nám vůbec nepomáhá, ale naopak nás brzdí. Protože novější sporty nemusí ohlížet na tradice a jdou za cílem přímější a rychlejší cestou.
Může to tak být. Pro řadu sportovců mohou být novější věci aktuálnější i zajímavější než u nás to, co tady probíhalo desítky let. Pravděpodobně tyto sporty více inklinují k moderní době více než nohejbal.
Jak je vůbec možné, že se svazu nepodařilo v novém tisíciletí prosadit ani takové základní věci, jako třeba větší rozložení hracích dní soutěží?
Odbourat starou historii našeho sportu nejde. Vytvořit nový sport s novými ambicemi je snazší. Nám minulost místo toho, aby nám pomohla, spíše přitížila.
Když jsme zmínili historii, nohejbal se za 100 let nedokázal vyprofilovat. Má např. svaz preferovat soutěže sestav nebo soutěže družstev?
V každém případě dlouhodobé soutěže. Z důvodu vývoje nohejbalu. V soutěži družstev jsou všechny ukazatele viditelnější než na turnajích jednotlivců.
Jenže jak hráčů ubývá, dlouhodobé soutěže postupně snižují počet hráčů pro utkání a třeba u mládeže se vesměs hrají jen seriály turnajů sestav. Neodkládáme jen nevyhnutelné?
Obávám se, že úbytek hráčů se už projevuje i na turnajích.
Podobné je to u nohejbalu s venkovním a vnitřním prostředím. Vy sám jste zažil dobu, kdy volejbal, házená i basket byly ryze venkovními sporty. Pak ale z několika důvodů své vyšší nebo i další soutěže umístily do hal. Má i nohejbal jít takovou cestou?
Nedokáži jednoznačně odpovědět. Možná ano. Ale oprostit nohejbal od své existence v přírodě, to by bylo úplné zrušení důvodů jeho vzniku.
Zmíněné sporty ale do haly přešly proto, aby využily hluché období i si zajistily lepší medializaci. Alespoň část nohejbalu by toto mohla v nějaké formě napodobit.
I my jsme kdysi zamýšleli z nohejbalu udělat celoroční sport. Klidně to pojďme zkusit. Protože si myslím, že by to nohejbalu nijak neublížilo.
Co byste rád vzkázal nohejbalovému hnutí na úplný závěr?
Aby existovalo více lidí, kteří mají nohejbal tak rádi, že jeho zájmům dají přednost před svými zájmy. To bych si moc přál a určitě by to nohejbalu pomohlo.
