Každý sport nějak musel vzniknout. V rámci pražské výstavy „100 let nohejbalu“ byly představeny dva základní principy vzniku nohejbalu, dále rozpracované do několika seriózních variant. Teorie vzniku byly popsány v nedávném článku. Pátrání v historii nohejbalu pokračuje, a tak si dnes můžeme detailněji přiblížit jednu z teorií, která kombinuje oba základní principy vzniku nohejbalu.
Tato teorie je úzce svázána se jménem Josef Klenka (1853-1932). Že vám nic neříká? Věřte, že toto jméno náleží jednomu z klenotů českého (resp. československého, dříve rakousko-uherského) sportu, špičkovému metodikovi, funkcionáři, organizátorovi, analytikovi, autorovi mnoha příruček, který uvedl v život mnoho různých cvičení a her.
Rodák z Vilémova postupně prošel životními etapami v Čáslavi, Jihlavě, Kutné Hoře, Hradci Králové, Křeseticích, Habrech a Praze. Jako učitel tělocviku se detailně zabýval sportováním mládeže a brzy se angažoval u zrodu České obce sokolské. Jako sokolský funkcionář se podílel na obrovském množství sportovních a organizačních aktivit. Mj. vedl II. všesokolský slet v roce 1891. Neúnavně cestoval po evropských zemích, kde studoval směry tělesné výchovy. Své poznatky poté jako autor aplikoval do publicistické a metodické činnosti. Vysoce dbal na rovnováhu těla a duše. Organizoval různé spolky pro cvičení a hry mládeže na čerstvém vzduchu. Jako zemský inspektor tělesné výchovy zařadil cvičení středoškolské mládeže do programu všesokolských sletů.
Z pohledu nohejbalové obce se k meritu věci dostáváme v jedné z nejvýznamnějších Klenkových aktivit –organizací spolků. V roce 1892 totiž Rada královského hlavního města Prahy dala podnět ke vzniku spolku, který by se věnoval tělocvičným hrám mládeže. Zejména díky Klenkově neúnavnosti se v témže roce sešli zástupci Spolku pro feriální osady, Tělocvičného spolku paní a dívek, Ústavu Dr. Tyrše a několika sokolských jednot, aby podali žádost o založení Spolku ku pěstování her české mládeže v Praze (od 1911 Spolek pro pěstování her české mládeže v Praze), který byl oficiálně ustaven 21.1.1893. Jeho role byla podobná, jakou má dnešní Asociace školních sportovních klubů ČR.
Spolek ke své činnosti dostal k pronájmu několik sportovišť, z nichž z pohledu nohejbal je stěžejní to na Letenské pláni. Právě zde totiž v roce 1922 se nohejbal začal hrát, alespoň podle dostupných nohejbalových pramenů. Na Letné Spolek pro pěstování her české mládeže v Praze začal aktivně působit hned od roku 1893. Už v roce 1896 došlo k prvním úpravám (mj. v těchto místech se v roce 1944 odehrál první filmovou kamerou zaznamenaný záznam nohejbalového turnaje Slovanu VII) a mj. byly zřízeny první tři kurty pro tenis (Lawn-Tennis). V sousedství se nacházelo hřiště Deutscher Football Clubu. Další pozemky na stavbu hřišť spolek směnil v roce 1900 s také sousední SK Slavia. Už v roce 1908 jen tenisová část obsahovala 35 kurtů, v dalších částech byla hřiště na kopanou, házenou a další sporty. Je tedy nepochybné, že v těchto podmínkách se sport utěšeně rozvíjel a vzhledem k množství různých sportů i všesportovním nadšencům se objevovaly různé modifikace jednotlivých sportovních odvětví. Už jen můžeme spekulovat, co se stalo, když fotbalisté měli své hřiště zrovna obsazeno a vedle byly volné tenisové kurty.
Ale vraťme se ještě k Josefu Klenkovi. Tento sportovní metodik a experimentátor upravoval nebo vymýšlel různé cviky a hry, které zařazoval do školní tělocvičné výuky. A mezi nimi bylo i mnoho nových her míčových. Byly to hry míčem (malým i velkým) házeným, hry míčem odráženým – rukou, bubínkem, pletenkou, pálkou nebo holí. Kromě už hojně rozšířeného Lawn-Tennisu (tenisu) se na konci 19. století ve školách šířily i nové míčové sporty, jako tlučená přes mez (obdoba faustbalu) a podbíjená (obdoba pozdějšího volejbalu, míč mohl dopadnout na zem), kterou později vytlačila americká podbíjená, tedy volejbal. Klenka (spolu s Václavem Karasem a Antonínem Krištofem) stál i u zrodu dalšího českého míčového vynálezu – házené (též vrhaná s přenášením, cílová), která ale byla později označena za národní házenou.
Mezi míčové sporty této doby patřily také hry „velkým míčem kopaným“. V této poslední kategorii najdeme i anglickou kopanou, tedy fotbal. Už v roce 1906 se v Klenkově metodické brožuře „Tělocvičné hry pro chlapecké školy“ objevuje i kopaná přes mez. Jedná se o sport 4-12členných družstev na hřišti 10-20 m širokém a dvojnásobně dlouhém, kde je běžný míč (20 cm průměr) kopán nohou přes mez, která je vyznačena čárou na zemi. Vzpomeňme na první zmínky o nohejbalu, kde se ještě nehrálo přes relativně vysokou síť, ale přes lavičky nebo ve výšce 15-20 cm natažený provaz či záclony.
V pravidlech kopané přes mez nalezneme několik s pozdějším nohejbalem shodných prvků, např. provedení podání, dopady míče na zem, auty. K zajímavosti patří, že autor pravidel si (už tehdy…) pohrává s variantami počty dopadů (3, 2, 1) míče na zem.
Základními principy je kopaná přes mez nepochybně nohejbalu zatím doloženým nejbližším sportem z „kopaných“ míčových sportů této doby na našem území a odborným výkladem může být zařazena jako raná vývojová fáze samotného nohejbalu.
Jedna odpověď
Zajímavé čtení.