(Praha) V souvislosti s možným a nesmírně potřebným rozšířením nohejbalu do škol experti rozebírají vhodné úpravy pravidel tak, aby se odstranil zřejmě nejpalčivější problém pravidel pro tuto oblast. Tou je zapojení malého počtu hráčů současně, což nohejbal znevýhodňuje ve srovnání s jinými halovými sporty, které ve struktuře školních soutěží figurují. Jednou z možných variant je vyšší počet hráčů, než dosavadní tři na každé straně hřiště.
Na první pohled se tato varianta zdá jako futuristická. Nicméně stačí zapátrat ve svazové historii a hle, tohle už tu přeci jednou bylo. Ano, řeč je o hře čtveřic. Tento druh hry se ale neujal, po několika letech turnajů této disciplíny upadl v zapomnění. Přesto stále lze nalézt pamětníky, kteří čtveřice nejen sledovali z pozice diváka, ale aktivně se účastnili turnajů čtveřic. Jedním z nich je bývalá opora pražského celku z Vršovic, FRANTIŠEK HOLÍK.
Františku, ty jsi unikát, jakým nepochybně hra čtveřic byla, zažil na vlastní kůži. Kde se turnaje čtveřic konaly?
„Čtveřice se začaly hrát na Císařské louce a pak se ještě hrálo na Libeňském ostrově, pod Libeňským mostem. Byly to jednodenní turnaje, stejné jako se hrají i dnes.“
Nyní ta nejzajímavější informace. Jak vlastně vypadala samotná hra?
„Servírovalo se do celého hřiště, čára podání nebyla. Na jeho příjem stáli všichni čtyři hráči na zadní čáře. Jeden z hráčů byl nahrávač, další jeden byl smečař. Tehdy se ještě vůbec na víc smečařů nehrálo. Blok, to byl v té době neznámý pojem, stejně tak se nehrálo za sakem. Víceméně se hlavně smečovalo hlavou, nejvíce podle sítě. Na obranu stáli v poli tři hráči vzadu u čáry a jeden stál, jak se dnes říká „na deblu“. Z těch tří zadních hráčů ten prostřední chytal zadní čáru, ty dva krajní pak svou postranní čáru. Nevýhodou bylo, že jeden z hráčů mohl být celý set úplně mimo hru, takže prakticky se hrálo ve třech.“
Nebylo právě to, že jeden z hráčů mohl zůstat nevyužitý, hlavním důvodem pozdějšího zániku této disciplíny.
„Nevím, ale každopádně hra byla dosti zdlouhavá. Navíc se nedávaly takové rány, jako dneska. Z tohoto pohledu to tehdy byla překopávaná, spíše technické balony. Kraťas se hrál bez roztáčení balonu, jen stažený za sako. O jeden míč se bojovalo klidně dvě nebo tři minuty.“
