(Nymburk) O podstatě lidové rčení o stromu, nerostoucímu do nebe, se každoročně přesvědčí řada nadějných a zejména přehnaně ambiciózních hráčů, u kterých s přibývajícími úspěchy a poplácáními od trenérů i příznivců úměrně klesá i míra vlastní soudnosti. Takovým typickým příkladem z poslední doby bylo vystoupení slovenské naděje Ladislava Stupáka na mužském světovém šampionátu v disciplíně jednotlivců.
Mladý a napohled plachý košický hráč o sobě dal pořádně vědět v dorostenecké kategorii. Punc kvality si přivezl z juniorského světového šampionátu v Bukurešti, kde moc nechybělo a ke zlatu z jednotlivců a dvojic připojil i třetí triumf. Od té doby začal nahlížet do mužské kategorie a netrvalo dlouho, když zaktovil nastálo v mužském týmu trenéra Žigaly. Letošní šampionát měl být dalším Stupákovým krokem o stupeň výš. Tedy vystoupit ze stínu Brutovského s oběma Peruny, ale i dalšího z mladých hráčů, Ižola. Disciplína jednotlivců se z tohoto pohledu jevila jako nejschůdnější, vždyť právě dosud podceňovaný Ižol takto v Trenčíně definitivně potvrdil svou kvalitu a ze stínu vystoupil. První krok učinil Stupák na domácí půdě, kde vyhrál tři ze čtyř kvalifikačních turnajů a předčil tak své hlavní konkurenty, Ižola s M.Žigalou. Nominační list na světový šampionát jej neminul.
Při předzápasové taktické poradě možná až příliš sebevědomý Stupák učinil krok, který u našich sousedů rozhodně v národním týmu není běžný. S posvěcením dalších si u trenéra Žigaly vyžádal specifický přístup při koučingu, spočívající v téměř naprosté pasivitě trenéra a naopak ponechání klíčových rozhodnutí o vedení hry ve svých rukou. Je s podivem, že tak zkušený trenér, jakým bezpochyby Jaroslav Žigala je, na tuto hru přistoupil. Nicméně ke smůle své i Stupákově přistoupil. Teď už všichni rozuzlení tohoto experimentu znají, Stupák se do medailových bojů neprobojoval a skončil až na páté pozici. Dejme ale slovo hlavním aktérům této až diverzní akce, která možná v reprezentačním měřítku působí velmi amatérsky, ale je běžnou praxí v případě některých ligových týmů jak na Slovensku, tak i v našich luzích a hájích. Hovoří LADISLAV STUPÁK.
„My jsme se s trenérem dohodli, že my bude brát pouze oddechový čas. Nebude mi však mluvit do hry, já už si to zahraji sám.“
To je Laco ale na reprezentační úrovni dost neobvyklý krok, aby si hráč sám určoval, co bude hrát.
„Podle mého v singlu stejně záleží jenom na hráči a trenér….nevím.“
Z čeho pramenila tvá odvaha toto po trenérovi požadovat? Vždyť si to nedovolily ani starší hvězdy týmu.
„Byl jsem velmi sebevědomý.“
Jak na to pohlížíš dnes s odstupem?
„Je třeba vzít si ponaučení, život jde dále, nic se neděje.“
Obrazně „za vola“ tak byl zkušený trenér, který musel Výkonnému výboru SNA vysvětlovat nejen bídné umístění, ale i způsob, jakým bylo dosaženo. JAROSLAV ŽIGALA to vzal na sebe.
Trenére, ve svém vyjádření berete vinu na sebe a divíte se, že jste na Stupákův požadavek byl ochoten přistoupit.
„Sám se tomu divím, že jsem na to skočil. Osobně za mnou byli někteří hráči a….“
Můžete být konkrétní? Kteří hráči to byli?
„Ano, nejvíce tlačil Marián Žigala. On trénuje jak Laco Stupáka, tak Milana Ižola. Přišel za mnou a řekl mi, že Laco ví, má to nakopané a že ho mám nechat hrát a neradit mu. Abych se soustředil čistě jen na tajmy, ale neradit mu, kam to má hrát, jak kopat servis a podobně. Podobně hovořil před zápasem i Laco Stupák. Tak jsem věřil, že má nakopáno a dal jsem jim zapravdu.“
Jaký jste měl vnitřní pocit, být takto prakticky vyšachován?
„Zprvu jsem na to absolutně nechtěl přistoupit. Ale pak nevím, co se stalo. Myslím si, že jako trenér už mám nějaké zkušenosti, odkoučoval jsem dost dobrých zápasů. Opravdu neumím na to odpovědět, proč jsem na tohle přistoupil.“
Vaše pozice vám ale umožňovala direktivně takovou věc odmítnout.
„Ano, mohl jsem. Ale jak mi to hráči podávali, tak jsem se nechal přesvědčit a nechal jsem tomu volný průběh. Při hře jsem se tak soustředil na to, aby byly správně vybrané tajmy.“
Váš svěřenec ovšem měl předzápasové sebevědomí větší, než prokázal v samotné hře. Vyvodil jste pro sebe a pro Stupáka nějaký důsledek, nějaké ponaučení pro příště?
„Pro hráče ani ne. V prvé řadě pro sebe. Já jako trenér zodpovídám za celou reprezentaci, tak musím dirigovat já hráče, ne obráceně. Je to ponaučení do budoucna.“
Vyvodili z tohoto nějaké důsledky vaši nadřízení? I vzhledem k dosaženému výsledku.
„Já se domnívám, že celkový výsledek mistrovství světa byl pro nás vynikající. Beru mistrovství jako úspěšné. Svojí zprávu jsem předložil VV SNA k projednání a absolutně k ní nebyly připomínky.“
Pomyslným průsečíkem rovin trenéra a hráče je osoba MARIÁNA ŽIGALY. Tedy bývalého šampióna této disciplíny, vzdělaného trenéra, který se velkým dílem podílí na přípravě reprezentantů a mimochodem bratra reprezentačního trenéra. Jaký je jeho pohled na věc?
Mariáne, tvůj bratr hovořil o tom, že právě ty jsi byl iniciátorem propírané události. Co tě k tomu vedlo?
„Jaro vůbec původně s Lacem do singlu nepočítal, chtěl spíše postavit Milana Ižola. S Lacem počítal do dvojek a trojek. Ale jednoznačně Laco po celý rok ukazoval, že je nejlépe ze všech připravený. Vyhrál tři turnaje, mistra Slovenska. Já jsem s ním trénoval, byl opravdu kvalitně připravený. Nominace mu patřila jednoznačně oprávněně. Jaro nechodil na ty zápasy, neviděl tolik Laca hrát, asi mu i tolik nevěřil. Proto jsem Jarovi říkal, ať ho koučuje opatrně, protože v singlu hráč nejlépe ví, co kdy zahrát, kdy se cítí na smeč, kdy má dát smečované podání, kdy naopak nemá riskovat. Nemá smysl hráče, když si třeba nevěří, nutit do nějakých extrémů. Prostě hráč musí mít volnější ruku. Je nutné diferencovat jednotlivce a ostatní disciplíny. Jeden trenér nemůže obsáhnout všechny disciplíny a může se stát, že v některé svým rozhodováním i hráči uškodí. Stalo se, že Laco zkamal a Jaro to bere na sebe, jako svou vinu, že ho nekoučoval. Já ale nevěřím, že kdyby Laca koučoval, byla by nějaká velká změna. U Laca se na výsledku podepsala psychika. Na tom nejvíce pohořel, ne na tom, že by Jaro poradil či ne. Když se hráč bojí, tak se trenér může stavět třeba na hlavu a nic s tím nesvede.“
