(Mnichovo Hradiště) Po čem tajně a doposud i marně toužili ve středočeské vesnici Plazy, se stalo nečekaně skutkem. Ne, že by v Plazech neměl nohejbal tradici, ale bylo to jen takové balancování mezi krajským přeborem a první, či druhou ligou. Abychom se však dobrali souvislostí. Takřka ve stejném období se v Mnichově Hradišti odehrávalo zrození jiného nohejbalového oddílu, Sokola Mnichovo Hradiště. Od samých začátků je pod nohejbalem v Mnichově Hradišti podepsáno jméno hráče, trenéra a místního patriota STANISLAVA MATOUŠE.
Pane Matouši, jak to vlastně všechno začalo?
Začátky nohejbalu v Mnichově Hradišti spadají do 90. let, kdy jsme přešli ze sousedního Kláštera Hradiště nad Jizerou téměř všichni pod hlavičku Sokola a začali hrát okresní přebor v Mnichově Hradišti. Léta jsme se pohybovali v popředí tabulky, ale nikdy se nám soutěž nepodařilo vyhrát. Až v roce 2004, ale činovníci ONS nás zapomněli na kvalifikaci o krajský přebor pozvat. Přitom paradoxně se kvalifikace konala v našem okrese, v Plazích. To nás zdravě naštvalo, takže jsme vyhráli znovu v roce 2006 a jeli jsme si porovnat síly s vítězi ostatních okresů Středočeského kraje na kvalifikaci do Čáslavi.
Jaké byla Vaše nohejbalová kariéra?
Já sám hraji nohejbal od 12 let, od 20 jsem hrál okresní odborářskou ligu a od roku 1991 hraji závodně. Začínal jsem na Klášteře Hradišti nad Jizerou, odkud jsme přešli, jak jsem již uvedl, do Mnichova Hradiště. Od doby, když jsme postoupili do kraje, jsem dělal předsedu nohejbalového oddílu, vedoucího mužstva. A od doby založení žákovského mužstva jsem kluky s Čendou, tak jsme říkali Honzovi Dlaskovi, trénoval a pak jsem trénoval i kluky ve druhé lize. Zároveň jsem byl stále vedoucím mužstva. Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo, že si zahraji ve druhé lize, což se mi několikrát poštěstilo, když jsem nahrazoval absentující spoluhráče. Ovšem, pro mě největší zážitek jako aktivního nohejbalistu bylo, když jsem si zahrál na turnaji veteránů proti klukům, co hráli extraligu. Snad se ostatní nebudou zlobit, ale musím jmenovat především pana nohejbalistu Karla Bláhu. To by mě nikdy ani ve snu nenapadlo.
Jak jste vlastně dal dohromady tu skupinu šikovných kluků?
Naše původní myšlenka byla jít si zahrát s jinými soupeři a do kraje nejít. Jenže na rozlučce se sezonou jsme se v dobré náladě usnesli, že bychom to jeden rok zkusili. No, ale jedna z podmínek byla mít mládež, nebo se z ní draze vykoupit. Já jsem v tu dobu ještě trénoval fotbalisty, mladší žáky. Tak jsem přemluvil pět kluků, jestli by si nechtěli zkusit nohejbal, tři z nich ho hrají dodnes, Lukáš Budkai. mj. juniorský vicemistr Evropy za Slovensko a dorostenecký mistr republiky družstev se Stratovem, Vojta Holas, dorostenecký mistr republiky se Stratovem, dorostenecký mistr republiky dvojic, současný člen reprezentačního kádru a Petr Matouš, který se nakonec věnuje převážně fotbalu, ale vypomáhal nám v 2. lize. Kluci byli už od počátku úspěšní v rámci kraje a jejich výkonnostní růst pokračoval i v dorosteneckém věku, kdy vyhrávali jeden krajský titul za druhým jak ve dvojicích, tak ve trojicích. Když jsme v roce 2007 hráli dorosteneckou ligu, k výše jmenovaným třem klukům jsem na amatérském turnaji objevil šikulu, který mě okamžitě zaujal. Ten šikula byl David Šimáně, poté dlouholetý náš hráč, dnes lídr nově extraligových Plazů, odkud přišli ještě Lukáš Kaudl a David Duc a z Jizerního Vtelna Ondra Kašpárek. Byla to sice jen roční epizoda, ale myslím si, že klukům dala hodně. Vrcholem dorostenecké kariéry bylo 4. místo na MČR trojic, když jsme ve skupině porazili České Budějovice, které nám porážku v semifinále vrátily. Zážitkem ale bylo naše vítězství ve čtvrtfinále nad v tu dobu suverénní Kotlářkou. To již byli kluci pevnou součástí našeho A-týmu v krajském přeboru. Tady bych chtěl ještě zmínit dvě jména, která velkou měrou přispěla k našim úspěchům. Jedním z nich je trenér Honza Dlask, což mnoha lidem nic neřekne, ale když se řekne fousatej Čenda, tak ho znají všichni. A dalším člověkem, který si zaslouží zmínku, je dnes už bohužel zesnulý Peter Budkai, člověk nesmírně obětavý, který by pro nohejbal a zvláště pro kluky udělal cokoli. Spolu jsme s kluky absolvovali tisíce kilometrů na zápasy, na turnaje, prodebatovali jsme o nohejbale a nejen o něm stovky hodin a vždy byl připraven vyrazit, fandit jim, ale také je někdy pěkně „zjezdit“. Ale to prostě k němu patřilo. Moc nám všem chybí.
Cesta týmu vzhůru samozřejmě nebyla přímá, nepřišly někdy chvíle, kdy se zdálo, že se parta rozpadne a rozuteče?
Naše účinkování v krajském přeboru nám okamžitě ukázalo, jak velký rozdíl je mezi okresem a krajem. Prvních deset zápasů jsme prohráli a to, že jsme ihned nesestoupili, bylo zásluhou toho, že už začal být mezi mužstvy nezájem o to, postoupit výš. My jsme se na druhý rok účinkování v okresním přeboru posílili. Někteří kluci po roce odešli a postupně přišli z Bosně Michal Košek, z Plazů Martin Šenkýř a Petr Mačat a z Jizerního Vtelna bombarďák Michal Kašpárek. Na postup to ještě nebylo, ale už bylo vidět, jak mladí výkonnostně rostou. První krok byl postup do KP a po dvou letech i vítězství a pozvánka do kvalifikace o druhou ligu o kterou jsme tentokrát zájem měli. V cestě nám v krásné hale ve vesnici Hovězí nedaleko Vsetína stála domácí rezerva a družstvo Holubic. Naše vítězství s oběma soupeři bylo jednoznačné a druhá liga byla naše. Tam jsme se pomalu rozkoukávali, v první sezoně nám přišel pomoci zkušený Robert Mauerman ze Semil. V roce 2012 se nám ale přestalo dařit, hráli jsme play-out o udržení v soutěži, to se nám sice nepodařilo, ale nakonec jsme v soutěži administrativně zůstali, přiznám se, že důvod si nepamatuji. V dalších letech dorazili ze severu Čech Radim Jeník, Ondra Bartoš, Tomáš Zelba ale hlavně, dle mého názoru sice nejdražší, ale nejlepší posila v historii našeho klubu, ze Žďáru nad Sázavou Patrik Srba. A to nejen herně, ale i lidsky. Takového kluka jsme do mužstva potřebovali. Vrchol zákonitě přišel v roce 2014, kdy jsme vyhráli ve druhé lize jednu ze dvou skupin, v semifinále hladce přehráli Holubice a ve finále s Horažďovicemi jsme doma podlehli ve třetím rozhodujícím zápase po vyrovnaném průběhu. Na tu atmosféru v hale v Kněžmostě vzpomínáme všichni doteď. V dalším roce jsme opět vyhráli skupinu, ale ve finále nám Modřice B nedaly ani v jednom zápase šanci. V mužstvu už jsem tu sezonu neviděl takový zápal a chuť se porvat o výsledek jako v roce předešlém a když nepsaný lídr mužstva David Šimáně oznámil, že odjíždí na rok do USA, takže příští sezonu nebude hrát, začalo se mužstvo rozpadat. Michal Košek ukončil z rodinných důvodů kariéru, Michal Kašpárek se vrátil do Vtelna, Radim Jeník s Tomášem Zelbou dostali laso z Čelákovic, kam jsme již rok předtím uvolnili Vojtu Holase. Já jsem tím pádem klukům oznámil, že končím, protože nemám už sílu stavět nové mužstvo, navíc by z těch, co u nás začínali nebo hráli již delší dobu a považoval je za patrioty, zbyl jen Lukáš Budkai, který měl také nabídky z extraligy, ale nakonec je neakceptoval.
Jen pro připomenutí, s lepšící se výkonností přicházely určitě nabídky jiných oddílů pro některé vaše hráče.
Jádro týmu nejdéle tvořili Lukáš Budkai, Vojta Holas, David Šimáně, Michal Košek. Okolo nich kluci přicházeli a odcházeli. Co se týče odchodů a nabídek, za ty roky oficiálně se mnou jednal je Martin Spilka z Čelákovic o Vojtovi Holasovi, kterého jsme samozřejmě pustili. Nějaké nabídky měl Lukáš Budkai, Michal Kašpárek, David Šimáně, ale nic oficiálního. O Patrika Srbu měly zájem Plazy, když se přistěhoval do našich končin, ale udělali jsme ho my a tím i trochu přispěli k zániku nohejbalu v Plazích, protože tam také sháněli lidi. No a tak teď jsme jim ho zase vzkřísili.
Změnilo se také několik míst působení, ale to zdravé jádro týmu zůstávalo věrné, což se ukázalo klíčové pro strmý vzestup výkonnosti.
Takže nakonec se kluci, co zbyli, Patrik Srba, Ondra Bartoš a Lukáš Budkai, domluvili v nedalekých Příšovicích a následující rok tam hráli krajský přebor Libereckého kraje. Který vyhráli a v kvalifikaci s Budíkovicemi postoupili do 2. ligy. Na nový ročník se ke klukům přidal navrátilec z USA David Šimáně, z Čelákovic se vrátili ke kamarádům Tomáš Zelba a Radim Jeník a doplnili je domácí hráči Honza Košek a Láďa Oborník. Klukům se tam podařilo, v předcovidovém období dvakrát vyhráli druhou ligu, v prvním případě se záhadnou reorganizací, kdy najednou nikdo do první ligy nepostupoval, se do první ligy nedostali, ale na druhý pokus to již vyšlo. Bohužel, areál v Příšovicích nesplňuje kritéria pro první ligu a kluci stáli před volbou, kde budou druhou nejvyšší soutěž hrát. Pomocnou ruku jim podal Obecní úřad Plazy, který jim v jejich areálu nabídl výborné podmínky. Plazy byly po desetiletí výkladní skříní mladoboleslavského nohejbalu, ale v posledních letech se tam závodně nohejbal nehrál! A hned první sezona v Plazích přinesla neuvěřitelný úspěch, kluci první ligu vyhráli a postoupili do extraligy. Mě samozřejmě hřeje u srdce, že většina mužstva prošla našim oddílem a jsem na kluky náležitě pyšný, jmenovitě David Šimáně, Patrik Srba, Lukáš Budkai, Tomáš Zelba, Ondřej Bartoš, Radim Jeník a Martin Šenkýř.
Určitě jste s extraligou spokojen, i když už se činnosti v oddílu nevěnujete, jste pro mě vzorem patriota. Jak myslíte, že pro kluky premiérová extraligová sezóna dopadne?
Sezóna nebude určitě lehká, přeci jenom mezi první ligou a extraligou je určitý výkonnostní rozdíl. Ale já klukům věřím, myslím, že můžou v prvním roce hrát klidný střed tabulky a příště, kdo ví…
Máte pro někoho z týmu nějaký speciální vzkaz, ke kterému jste se nikdy nedostal, a zaslouží si jej?
Vzkaz je pro všechny: „ Jsem na vás pyšný, kam až jste to z okresního přeboru dotáhli, tak si to užívejte!“
