„Slovensko za nějaký čas vyklidí pole, neboť nebude mít dostatek kvalitních mladých hráčů,“ zní nohejbalovou veřejností zatím všeobecně rozšířený názor. Kdo však poslední dobou sleduje hru v podání dorostenců nebo žáků na mezinárodních turnajích či na světových šampionátech, musí mi dát za pravdu, že rozdíl mezi slovenskými a českými hráči zdaleka není velký. Tedy pokud vůbec nějaký najdeme. Navíc tendence výkonnostního růstu je u našich východních sousedů, podle mého názoru, strmější než u českých hráčů. Za řekou Moravou možná pracují s talenty lépe.
Přirovnal bych současný stav k hokeji, kdy Česká republika i Kanada postaví vyrovnané týmy, které spolu mohou na mistrovství světa zápolit o přední příčky. Zvítězit může kdokoliv a nikoho netrápí, že země javorového listu může postavit dalších deset týmů na podobné úrovni. Podobná je situace v nohejbalu mezi Čechy a Slováky. A co hůř (nebo lépe?) dotahují se na nás i ostatní země silné čtyřky, Francie nebo Švýcarsko. Troufám si říci, že v kategorii mladších žáků je rozdíl mezi našimi nejlepšími a slovenskými hráči poměrně značný. A to navzdory vítězství Revúce v Prostějově, protože naše suverénní duo z pražské Kotlářky se pro nemoc rozpadlo. U starších žáků se však tento rozdíl pomalu vytrácí a v dorostenecké kategorii je situace zcela vyrovnaná. Ono totiž opravdu stačí pro získávání zlatých medailí vychovat tři až čtyři špičkové hráče a těžit cenné kovy hezkých pár let.
Způsob, jakým si slovenská dvojice poradila s našimi juniorskými reprezentanty v Přerově, byl po herní stránce varující. Je pravděpodobné, že oba slovenští hráči budou i nadále naši nastupující generaci zlobit. Nic na tom nemění ani fakt, že posléze česká trojice svého soupeře postrádajícího nahrávače s převahou rozstřílela. V Prostějově odvedli žáci Trebišova ve finále také velmi kvalitní výkon. Jejich hra postavená na bezchybném poli dělala i prostějovským suverénům značné problémy.
Celkově se podíl slovenských mladíků, kteří promlouvají do pořadí na předních místech na turnajích, povážlivě zvětšuje. Proto bych se přimlouval za větší možnost konfrontace mezi mládeží všech nohejbalově rozvinutých zemí. Vždyť co chybí našim dorůstajícím hráčům víc, než častější mezinárodní měření sil. Cestou k tomu by snad měl být i druhý ročník Evropského poháru žáků, který v příštím roce plánují ČNS a SNA. Zaručeně by také pomohlo zřízení žákovské reprezentace, která by mohla kluky z různých regionů sbližovat, a kde by se navzájem mohli svým nohejbalovým umem obohacovat. Navíc by se odstranily třenice typu – já jsem Pražák, nebo já jsem Moravák – ale více by platilo: já jsem Čech!
