(Praha) Zhruba před měsícem proběhlo v Praze zasedání nejvyššího orgánu ČNS, Valné hromady. Účast zapadla do loňského menšího celkového zájmu o nohejbal, a tak se zasedání účastnilo pouhých 36 delegátů (z 61 možných). Valná hromada slibovala dramatické okamžiky, nakonec však pragmatické a taktické vedení zasedání slavilo úspěch a mnohá nabroušená ostří kritiků zůstala v torně. Hlavní téma, znovuzavedení systému registrací, hráčských licencí a poplatků, totiž prakticky přebilo všechna ostatní projednávána témata.
Celá atmosféra kolem znovuzavedení systému oddílových registrací, hráčských licencí a příslušných poplatků byla nepochybně nosným tématem práce VV ČNS v tomto roce. Dosud tolerované lajdáctví při příjímání oddílů do struktury ČNS (tedy v rozporu se stanovami), neexistence databáze členské základny, mj. umožňující kvantum neoprávněných startů hráčů v soutěžích různých regionů, malé využívání vlastních finančních zdrojů (startovné často nižší, než stanovuje směrnice pro hospodaření) i současná bídná situace s pravidelně krácenými příjmy od společnosti Sazka, to vše představovalo velké sousto, které však svazové vedení nemohlo a ani nechtělo dále přehlížet. Otázkou byla volba vhodného řešení, které by většinou hnutí bylo přijímáno pozitivně (nebo alespoň chladně, ale s vědomou nutností). Půldruhé hodiny trvající diskuse delegátů už žádné převratné řešení už nabídnout nemohla, a tak se zrodilo řešení kompromisní. Jak už to u kompromisů chodí, něco dobrého je vyváženo něčím špatným.
Přijaté znění ustanovení říká, že: 1) Všechny členské oddíly ČNS musí být registrovány dle stanov ČNS, a to bez rozdílu soutěže, ve které jejich družstva startují. Poplatek za registraci je dán rozhodnutím Konference 2009. Povinnost se nevztahuje na přidružené členy ČNS. 2) Osoby vedené na soupisce družstva (hráči, vedoucí, trenér), startujícího v soutěžích řízených VV ČNS (jednorázové i dlouhodobé), musí mít hráčskou licenci a zaplatit příslušný poplatek (200 Kč muži a ženy, 100 Kč mládež) na konto republikového ČNS. V soutěžích řízených KNS je rozhodnutí o hráčských licencích a poplatcích v kompetenci KNS a jim náleží i vybrané finanční prostředky. U krajských družstev, která se ale účastní kvalifikace do celostátní soutěže, musí být splněna povinnost jako u ligových družstev, a to před podáním přihlášky do kvalifikace. Vybrané finanční prostředky náleží republikovému ČNS. Pro návrh hlasovalo 30 z celkem 36 přítomných delegátů.
Nelze se ubránit dojmu, že kompromisní ustanovení je sňatkem z rozumu. Tratit budou obě strany, v tomto případě jak republikový, tak i oblastní články svazu. Prakticky totiž dochází k vytvoření ekonomického předělu mezi těmito složkami. Byť „pouze“ ekonomického, je to dělící čára. A tu se poslední pětiletí svazové vedení snažilo usilovně s menšími či většími úspěchy odstraňovat. Také přijatá změna počtu delegátů druhého nejvyššího orgánu ve prospěch ligových týmů pozici oblastních článků neusnadňuje.
Bylo by však nespravedlivé kritizovat vedení svazu za tvrdé kroky. To totiž nese důsledky jak neuvážených rozhodnutí svých předchůdců z 90. let (rozhodnutí o zrušení systému registrace a poplatků navíc nepřineslo očekávané), tak i důsledky současné situace u největšího podporovatele českého sportu. Co lze snad jen svazovému vedení vyčítat, je to, že až příliš brzy rezignovalo na měkčí formy této reformy. Nabízí se otázka, zda by místo razantního řezu nebyla vhodnější plíživá forma (do úrovně krajských svazů, s nižšími poplatky), s předpokladem pozdějšího rozvinutí do nižších stupňů. Těžko ale šlo hledat ještě další formy, např. mimořádnou známku s poplatkem, u některých sportů běžné řešení pro horší doby. Je nutné si vždy připomenout, že vzájemná solidarita je u nohejbalu nastavena dost nízko. Ostatně, kdo by neznal klasický výrok „co nám svaz dává?“. Roční průběžná prezentace reformy ale nebyla zacílena tam, kde se rodil největší odpor. V některých chvílích se zdálo, že prezident Kleník je ve svém boji až příliš osamocen, zapojení jeho kolegů by u tak zásadní věci mělo být viditelnější. Mnoho krajských či okresních konferencí a aktivů tak proběhlo zcela bez konfrontace názorů obou částí spektra, což jen podpořilo radikálnější názory. Vlastně se tak podařilo o nezbytnosti přesvědčit činovníky oblastních článků, kteří však vesměs tu nezbytnost chápali i předtím. Jenže doma ve svém regionu, kde je velký počet těch, kterým jsou další vývoj nohejbalu, ctění předpisů a republikové či dokonce mezinárodní dění dosti vzdálené, proroky nejsou. Důsledky přijatého ustanovení v praxi lze jen těžko nyní odhadovat. Bude záležet na kvalitě činovníků nižších článků svazu, jak se jim podaří nastavit ekonomickou soběstačnost bez republikové berličky. Nepochybně se ale zhorší komunikační tok a také vymahatelnost některých dosavadních povinností oblastních svazů vůči republikovým orgánům.
Z dalších témat Valné hromady vyvolala větší odezvu např. zpráva o posledních jednáních v rámci mezinárodní federace FIFTA. Neplodná a populisticky laděná hodinová diskuse nepřinesla pochopitelně nic a silácká slova vystřídala vkrádající se únava. Zajímavějším bylo následné usnesení o mandátu pro vyjednávání o vzniku nové evropské asociace. Bouřlivější byla i diskuse nad návrhem, předkládaným Komisí mládeže, který povinnost mládežnického (nebo ženského) družstva měnil ze striktní na v kompetenci řídícího orgánu soutěže. Návrh však rozdílem tří hlasů neprošel. V dobré víře zavedené ustanovení o zasílání návrhů na změny základních dokumentů ČNS předem se již druhým rokem osvědčilo. Přijaté změny, stvořené v několika minutách a v bouřlivé atmosféře, jsou už naštěstí minulostí. Nicméně nyní toto ustanovení ukázalo svůj rub. Některé na pohled dobré návrhy musely být odmítnuty z důvodu formálních závad v textu, jiné byly naopak přijaty, ačkoliv vytvářejí druhý výklad či dokonce rozpor s jiným platným ustanovením předpisů. Mezi takové patří například schválená změna soutěžního řádu, týkající se odstupného při přestupech hráčů. Nabízí se tak důvod k zamyšlení, resp. k tomu, aby veškeré předkládané návrhy prošly posuzovací procedurou odborného orgánu, v tomto případě Legislativní komise.
Co se hrubě nepovedlo, byl zápis ze zasedání. Téměř tři týdny museli delegáti čekat, aby se poté obrnili trpělivostí při sesoulaďování různých dokumentů. Centralizace a přehlednost dat by u tak zásadního dokumentu měla být samozřejmostí, a to i z hlediska pozdější archivace. Zpoždění se promítlo i do termínu vydání novelizovaných základních dokumentů a to zase oddálilo vydání ročních řídících předpisů soutěží.
