(Francie, Corte) Slovenská reprezentační mašina pokračuje dál ve své spanilé jízdě. Na zatím posledním evropském šampionátu asociace EFTA jí pod koly uvázl i český výběr, a to ve všech třech disciplínách. Jestli se někde slovenské zlato očekávalo, nepochybně to byla disciplína trojic. Vždyť od nářezu na mistrovství Evropy v maďarském Szolnoku v roce 2001 Slováci už žádnou finálovou porážku ve trojicích nepřipustili. Nic na tom nezměnilo ani korsické klání. Svůj čtvrtý kontinentální triumf si v této disciplíně připsal slovenský veterán a legionář RICHARD MAKARA, pro kterého to možná byl i poslední v kariéře.
Richarde, popiš nám stručně vaší pouť za zlatem do finálového duelu.
Na začátku turnaje mě překvapilo, jak se Švýcaři, Francouzi i Ukrajinci zlepšili. Udělali velký pokrok. Ale na výsledku to nemohlo nic změnit, přece jen slovenské či české zkušenosti jim ještě chybí. Mým hlavním úkolem ve trojicích bylo pomoci ušetřit síly Jánu Brutovskému a Patriku Perunovi, kteří nastupovali ve dvou disciplínách. Základ jsme tak odehráli s Martinem Perunem a mladým Milanem Černotou a šlo to bez potíží až na Francii. V semifinále nás čekalo Švýcarsko. Tam už jsme měli problémy s mezihrou, ale klid vnesl příchod Patrika Peruna.
Jméno Milana Černoty je ale většině českých fandů dost neznámé. Co je to za hráče?
Je to hráč z Revúce. Osobně jsem už ho znal z dřívějška, ale byl to jeho první šampionát. Jevil se velmi dobře na soustředění jak v poli, tak na nahrávce. Tady na šampionátu hrál na levé straně v poli a na rozehře.
Pak přišlo očekávané česko- slovenské finále. Jak vypadalo z tvého pohledu?
Ve finále nás hlavně překvapilo, že se trojky hrály jako první disciplína. Většinou se jimi jako hlavní disciplínou končí. Naše základní sestava byla s Jankem Brutovským a bratry Perunovými. Češi s Vankem, Pelikánem a Chytrou nezačali první set zle, ale pak se jim přestalo na útoku dařit. Vanke si zřejmě svou menší formu z extraligového finále vzal sebou i na šampionát. Nevedlo se mu, Doubrava byl nebezpečnější. Do hry jsem zasáhl jen na jeden míč, celé si to odtáhl Jano Brutovský. Ve druhém setu jsme se dostali nahoru, Češi znovu vystřídali smečaře, ale Vanke se vůbec neprosazoval. Úplná pohoda to ale nebyla, byly tam nervy.
Jak to vůbec vypadalo před šampionátem? Přece jen změna na postu hlavního trenéra není každým rokem, navíc Jaroslav Žigala byl dlouholetou ikonou.
Měli jsme to před šampionátem trochu rozhozené. Jaro Žigala definitivně skončil, nevěděli jsme, kdo všechno vlastně na Korsiku nakonec odjede. Místo Jara s námi odjel v roli hlavního trenéra jeho bratr Marián. Už jsem i trochu váhal, zda odejdu či ne. Nakonec Marián chtěl, abych odjel a týmu pomohl zkušenostmi ve trojicích. Bylo otázkou, zda Marián bude mít stejnou autoritu jako Jaro. Jako trenér se s tím ale popasoval výborně, těžko se koučují hráči, se kterými jako trenér ještě hrával. Nic se nehrotilo, neměli jsme přílišné očekávání.
Tři zlaté medaile jsou skvostnou bilancí. Jaký máš pocit z letošního šampionátu?
Je to velký úspěch. Je jasné, že takovou žeň jsme nečekali. Přece jen už ta sehranost není taková, já hraji českou ligu v Šacungu, Jano Brutovský s Patrikem Perunem ve Vsetíně, ostatní hrají na Slovensku. Navíc jsme se na rozdíl od dřívějších šampionátů letos nijak zvláště nepřipravovali. Měli jsme jediné soustředění, kde jsme se sehrávali. Jeli jsme na Korsiku s malou dušičkou, věřili jsme jen singlu. Pomohlo nám i to, že se finále trojic hrálo jako první. Když je Češi prohráli a pak i finále singlu, tak se to hodně podepsalo na tom, že Češi padli i ve dvojkách. Působili už dost zakřiknutě, byli dole, zatímco u nás už to byla euforie. Titul mě pochopitelně těší, možná už je to můj poslední. Už se blíží čas, kdy to kluci budou muset zvládnout beze mě.
Slovenská trojková neporazitelnost na šampionátech trvá od roku 2002. V čem spatřuješ příčiny této neuvěřitelné série?
Naší hlavní zbraní je jasně daná obrana a zkušenosti. Bratři Perunové vzadu dlouhodobě odvádějí nejvíce práce, dnes rozhoduje mezihra. Z Jána Brutovského se za ty roky stal pan smečař, například teď na šampionátu byl oceněn jako nejlepší hráč celého turnaje. Zaslouženě, bravurně odtáhnul jak trojici, tak dvojici. Pro Slovensko to znamená, že mu vyrostl další vynikající smečař s perspektivou. Češi a ostatní s ním budou mít hodně práce. Každá série ale jednou skončí a myslím si, že to brzy přijde.
Vyzdvihl jsi přínos svého mladšího spoluhráče, který nastupuje na postu, který dříve neotřesitelně patřil právě tobě. Mezi prvními smečaři týmu vždy vládla určitá zdravá či někdy i nezdravá rivalita, přece jen je to exponovaný a nejsledovanější post.
O rivalitě bych v tomto případě nehovořil, vycházíme spolu velmi dobře. Jano za mlada býval takový střelec, postupem času se ale z něho stal pohodový člověk, který bojuje za tým. Všechny příjemně překvapil, jak hraje kolektivně a nechá si poradit. Snaží se vnímat taktické pokyny. Vidím na něm jen klady. Mně už táhne na čtyřicítku a také už netrénuji tak, jako dříve. Každý z nás se ale snaží přispět, aby tým fungoval. Důležité je, že si v týmu výborně rozumíme.
Co pro tebe tento zatím poslední titul znamená? Je to snad už rutinní záležitost?
Každý titul má něco do sebe. Jsem spokojený, hra se dařila. Přiznám se, že po těch mnoha letech v reprezentaci už mi trošku chybí adrenalin, který jsem měl dříve. Už jsem se přistihl, že se spíše na tu hru spíše rád dívám a jsem spokojený, když se klukům daří. Pochopitelně vím, že moje forma už není to, co bývala. Myslím, že už je na čase skončit.
Jak oslavila slovenská reprezentace trojnásobný triumf?
Prezident našeho svazu už tam měl připraveno šampaňské, my jsme donesli své tradiční domácí lihoviny a oslavili jsme to.
