ČNS v současnosti nemá ani jedinou dlouhodobou soutěž, odpovídající parametrům soutěží vrcholových složek dalších sportů, která by se alespoň výrazněji odlišovala od dalších soutěží v rámci ČNS a motivovala k většímu zájmu samotné nohejbalisty. Rozpočet ČNS dlouhodobě vykazuje nízký podíl sponzorských příjmů. To jsou hlavní závěry z minulého článku, věnujícímu se soutěžním reformám pro příští sezónu.
Zůstaneme-li nejprve u příjmů ČNS, je současný podíl od sponzorů opravdu velmi nízký. Po českém Waterloo na ZOH v Pekingu bylo zřejmé, že neúspěch obratem funkcionáři využijí jako klacek na NSA a další klíčové podporovatele českého sportu, s cílem zajistit si vyšší podíl příjmů. Protože zadlužený stát bude nucen k úsporám, dost jistě se dotknou i sportu. A jestliže i rozdělovací klíč mezi jednotlivé svazy se vychýlí ještě více k olympijským sportům, má nohejbal na problém zaděláno. Každopádně závěr je zřejmý – ČNS musí zapracovat na navýšení jiných příjmů, než ze státního rozpočtu.
„V situaci, kdy je náš svaz velmi závislý na státních programech podpory, se musíme zabývat zvýšením příjmů z jiných zdrojů. Nejde jen o samotnou výší státní podpory, ale i o v poslední době zpřísňující se podmínky programů státní podpory pro získání příspěvku. Prvním kritériem je doložení toho, že náš sport je rozvinut v min. 30 národních federacích. Což jsme nyní schopni doložit. Dalším kritériem pro ty sporty, kteří 30 národních federací nevykáží, je tradice sportu v ČR, a to alespoň 100 let. Původně tato hranice byla 50 let, což jsme byli schopni v pohodě doložit, protože před šedesáti lety vznikaly okresní svazy nohejbalu. Netuším, jak kromě našich interních zaznamenaných informací, bychom z veřejných zdrojů byli schopni novou hranici doložit. Je proto velmi důležité pro výši domácí podpory, abychom byli mezinárodně činní. Už dříve se stalo, že některé sportovní svazy spadly na základní částku (500.000 Kč/rok) a alespoň částečně se jim zásadní propad příjmů musel kompenzovat solidární dotací, která však nedorovnala původní příjmy,“ uvedl prezident ČNS KAMIL KLENÍK.
Je nepochybné, že většina nohejbalových sponzorů pochází z řad těch, kteří nohejbal hrají (případně jejich rodinní příslušníci), nebo k němu alespoň nějaký vztah mají. Jen minimum bude takových, kteří nohejbal chápou jako především obchodní příležitost. S klesajícím počtem členů ČNS se může zmenšovat první skupina, o to více je třeba věnovat zájmu té druhé.
ČNS se letos díky výročí prvního řádu (100 let nohejbalu) a s ním spojenému zájmu médií naskýtá velká příležitost prezentovat své záměry a novinky pro další období. Každoroční odpověď „nic“ na dotaz k předsezónním soutěžním novinkám by zřejmě v takovém roce byla dost smutnou, ale i vypovídající.
Základní reformní premisa VV ČNS je jasná. Musí se zapracovat na obou stranách spektra. „Sport, který nemá dospělé v televizi a mládež ve školách, jako by nebyl“ – to je jedna ze základních sportovních pouček. Logika je zřejmá. Když se ČNS bude soustředit pouze na výchovu mládeže, ale na vrcholu pyramidy nebude mít vějičku, děti i rodiče nenaláká – a když ano, stejně jí udrží malé procento. Když bude mít atraktivní vrchol, ale mládež nebude aktivně vyhledávat, časem začnou potíže. A to zejména proto, že nohejbal není emoční sport, který dítě uchvátí na první dobrou shlédnutím v obrazovém médiu či návštěvou některé akce.
Z jakých základních principů VV ČNS pro plánované reformy ligových soutěží, tedy první části bojového úkolu, vychází? Je jich několik. Prvním je vytvoření větší nabídky pro média a sponzory, generující příjmy pro nohejbal. Cílem je zde zvýšení příjmů pro nohejbal.
Druhým základním principem je vytvoření soutěží, které se více podobají vrcholným soutěžím dalších míčových sportů, včetně návazností. Mezi cíle tohoto principu patří vytvoření soutěží, které se budou hrát v jalovém období (kdy hráči, trenéři i diváci nemají k dispozici tolik jiných aktivit), které nebudou kolidovat s termíny jiných nohejbalových soutěží (neligové i ligové mezi sebou) a které se svou atraktivitou budou výrazněji odlišovat od dalších soutěží ČNS a hráči i trenéři budou mít zájem v nich působit.
Základním principem v pořadí třetím je zvýšení počtu špičkových klubů (na alespoň 12-15). Cílem je snížení rizika syndromu malých soutěží a pokrytí více regionů v ČR (kvalita se rodí z kvantity). Posledním základním principem je podpora rozsáhlejších mezinárodních styků mezi kluby i hráči, než pouze na reprezentační úrovni. Cílem zde je podpora mezinárodního rozvoje.
Než si přiblížíme konkrétní model reformy, ohlédněme se za dosavadním úsilím ČNS v této oblasti. S reformními snahami u soutěží, ale i jinde, to v ČNS většinou vždy šlo jak psovi pastva. Obrovská rozdílnost zájmů jednotlivých klubů, ale i uvnitř samotných klubů, byla vždy těžko překonatelná. Je to typická ukázka tzv. Nimby efektu, známého např. z dopravní nebo průmyslové výstavby. Všichni jsou si vědomi nutnosti a komplexního přínosu stavby, ale jakmile se stavba nějak dotkne pozemku konkrétního jednotlivce, nutnost a komplexní přínos jde stranou a ze strany dotčeného jednotlivce nastupuje tvrdý odpor.
První seminář na téma reforma ligových soutěží se konal už v roce 2015. Několik zpracovatelů (VV ČNS, STK ČNS, KTR ČNS, Richard Beneš) předložilo své poměrně detailní návrhy, ale ani jediný nedošel ke schválení. Ke škodě nohejbalu se s vaničkou vždy vylilo i dítě, takže ani některé dobré dílčí návrhy nebyly vzaty na milost. Patří mezi ně např. umožnění hry v hale s menšími rozměry u vybraných soutěží, které do rozpisu zařadil VV ČNS až pro letošní ročník.
„V roce 2017 jsme předložili vlastní návrh reformy, zasahující až do úrovně krajských soutěží. Vycházel z detailní analýzy jak nohejbalových soutěží, tak i dalších míčových sportů. Byl dost podobný současnému návrhu výkonného výboru. V komisi jsme velmi podrobně posuzovali, připomínkovali formou zápisů a komunikovali s předkladateli dalších návrhů, které však oproti našemu návrhu byly spíše kosmetickými změnami a některé vlastně byly jen ústupovou variantou, na kterou můžeme přejít vždycky. Účastnili jsme se na všech seminářích a konferencích, kde se reformy soutěží probíraly. Byl to marně vynaložený čas, energie i prostředky,“ shrnul předchozí snahy tehdejší místopředseda KTR ČNS ANTONÍN STEHLÍK.
