(Praha) Trampské osady a nohejbal. Spojení, které trvá nejméně sedm desetiletí. Mnoho hráčů svazových soutěží se nemůže dočkat letní pauzy, aby mohlo vyrazit právě na osadní klání. Buď na tu svou osadu, nebo na některou z těch, které pořádají tradiční turnaje všech možných kategorií. Hovoří se však také o tom, že nohejbal na osadách vymírá a brzy zbude jen pár skanzenů této trampské a nohejbalové historie. Jaký je tedy současný stav?
O neoddiskutovatelné úloze osad hovořil ve vzpomínkách již nejlepší fotbalista a také zřejmě i nejlepší nohejbalista své doby, JOSEF BICAN (1913-2001). „Myslím, že vůbec první nohejbal začali hrát trampové na osadách. I když ještě bez sítě, tu nahrazoval provaz, ale byl to již nohejbal. I já jsem tak začínal, když jsem přišel z Rakouska a neměl povolení startovat za Slavii. Byl jsem překvapen, že i v těchto osadách byli již výborní hráči. Tehdejší trampové uměli vytvořit krásnou atmosféru, i když neměli přepychové haciendy a měli jen trampské boudy. Celý život osady se soustředil na ten nenápadný plácek, kde se celý den nohejbal a volejbal hrál, večer pak kytara a zpěv. Mezi těmito osadami vznikala velká rivalita a proto jsem byl zván i já, abych posílil naší osadu Gajapos. Myslím, že v těchto místech byla kolébka nohejbalu.“
Právě úkol zmapovat historii nohejbalu na trampských osadách připadl autorovi těchto řádek. Až dosud se totiž nikomu z nohejbalového hnutí nepodařilo vydat ucelený materiál (třeba v podobě publikace) o celé historii nohejbalu. Snad nejblíže se tomu přiblížila interní brožurka bývalého svazového prezidenta Ladislava Kratochvíla s názvem „20. let organizovaného nohejbalu v ČSR“. Kromě textu, pečlivě mapujícího nohejbal od jeho počátků do roku 1982, však neobsahuje žádné další archivní podklady (fotografie, články z tisku apod.). Svůj úkol jsem rozdělil na dvě základní oblasti. První je vznik a rozvoj nohejbalu ve městských lokalitách, druhou pak na rekreačních trampských a chatových osadách. Z pochopitelných důvodů je veškeré současné úsilí směrováno na období do roku cca 1960, žijících zastižitelných pamětníků první éry nohejbalu je už velmi málo.
Netřeba asi zmiňovat, že sestavit kompletní historii nohejbalu se všemi průkaznými podklady je úkol na řadu let. Ale pojďme nyní už k osadám. Za poslední tři roky jsem prošel a zmapoval více než dvě stovky osad v okolí Prahy (některé jsou i v Praze) a centrální části středních Čech. Tedy lokalitě, kde se rodily první osady a první nohejbalová klání. Je symbolické, že tou dvoustou byla právě osada Hurikán, na které působil a tvořil legendární trampský spisovatel Josef Peterka, známější pod pseudonymem Bob Hurikán. Právě jeho Dějiny trampingu jsou dosud nepřekonaným dílem (jen sběr podkladů trval 11 let), mapujícím trampské osady. Zejména z tohoto díla při svém pátrání vycházím. Řada osad, zejména těch poválečných, už ale v této publikaci nenalezneme (vyšla v roce 1940). Pak přichází na řadu mapy, knihovní archivy a intuice. Domněnka, že pro sběr dat postačí jedna návštěva každé osady a zbytek se už zařídí využitím moderní techniky (telefon, skener, email…), se ukázala naprosto lichou. Vesměs je třeba minimálně dvou návštěv. Sbíranými podklady jsou aktuální fotografie osady, aktuální a historické fotografie z nohejbalu na osadě, stručné dějiny osady a rozhovor s jedním či dvěma pamětníky – nohejbalisty. Musím říci, že až na opravdu ojedinělé výjimky jsem se dosud setkal s velkým zájmem a ochotou pomoci této dobré věci. Nepochybně nejtěžším je zajištění historických fotografií či jiných archivních podkladů (např. trofeje či diplomy z turnajů), někdy je třeba se obrnit velkou trpělivostí. Obrovskou, nenahraditelnou a bohužel četnou škodou jsou pak uplavané, shořelé či ukradené osadní kroniky. V několika případech se kronika stala zadržovaným rukojmím sporů mezi osadníky.
Některé příběhy pátrání jsou opravdu pozoruhodné. Tak, jako třeba tomu bylo při pátrání po Bicanem zmiňované trampské osadě Gayapos. Osadě, která vznikla v roce 1931 a poté zanikla, aby na její odkaz a jméno navázal nohejbalově v 70-80. letech známý „nový“ Gayapos z pražské Letné. Bylo po usilovném pátrání skutečně nevšední hovořit s jedním z žijících zakladatelů osady a nohejbalistů (věk 98 let!) a posléze zjistit a ověřit, že sídlo původní osady leží necelý kilometr od mé vlastní chaty. Nebo úsměvný příběh turnaje osady SKOT v roce 1976, anoncovaný jako pocta dvoustému výročí založení USA, který skončil policejním zásahem, včetně použití vrtulníku.
Nyní již k otázce v úvodu. Jak na tom nohejbal a osady jsou? Z 211 navštívených osad se výskyt nohejbalu podařilo zjistit na 165. Na většině z nich se však jednalo o dřívější období, současnost je bídná. Mnoho z osad už hřiště nemá, nebo je v dezolátním stavu. Často je jednou ročně pořádaný turnaj posledním vzdorem blížícímu se konci. Z nohejbalově známých a turnaje pořádajících osad se za nohejbalem zavřely vody třeba na osadách Na Výsluní, Hladká skála, Černá skála, Strong Boys, Tornádo, Údolí hvězd (na Berounce), Ajax, Goward, Orlík, Toronto, Vrabčí brod, Měsíční údolí (na Sázavě), Batalion, Dědkův vrch, Červený mlýn, Údolí oddechu, Rovinka, Mirodol (na Loděnici), Kansas, Rewaston (na Kocábě), Rudý les, Zapomenutých (na Mnichovce), Spojené osady údolí Doubravčic (na Šembeře), Čunčí huba (na Bojovském potoce), Hujara, Spojené osady březského údolí (na Výmole), Albatros, Orlík, Hawai (na Zahořanském potoce), Gigant, Dvě řeky (na Vltavě). Protikladem a nohejbalovým skanzenem může být třeba říčka Kocába, kde nohejbal je ve svých pozicích slušně zakopán. I přes konec na dvou osadách a stále častější ničivé povodně, prapor nohejbalu nad Askalonou, Majákem, Havranem, Dashwoodem a Louisianou stále vlaje.
Vzkřísit nohejbal tam, kde skočil, však bude nesmírně obtížné, ne-li v dnešní konzumní době nemožné. Toulky osadami i v exponovaném prázdninovém období jsou totiž provázeny až příliš mnoho zavřenými chatami (u některých je cedulka s nápisem Na prodej) i chybějící střední a mladší generací osadníků. Pracně obnovovat hřiště, když není perspektiva následovníků, se už veteránům logicky nechce. „Pane, hrát dobře nohejbal nebo volejbal, to byla dřív na osadě nutnost. Bez toho si kluk nemohl namluvit holku,“ s nostalgií v hlase popsal zlatou éru nohejbalu jeden z nohejbalových veteránů.
První fáze pátrání se tak blíží ke svému konci a výsledkem by kromě naplnění svazového archivu měl být i první díl knižní řady s pracovním názvem „Toulky za nohejbalem“, jehož vydání je plánováno na jaro příštího roku. Druhý „osadní“ díl (či díly) by měl zacílit na další lokality, a to nejen středočeské. Například na jihočeských osadách kolem Malše, Vltavy a Stropnice se hrálo také již před válkou. Cílem je nejen přinést veřejnosti faktografické informace o kusu nohejbalové a trampské historie i současnosti, ale prostřednictvím pamětníků zavzpomínat na tyto časy. Budeme velmi rádi za vaše náměty a zejména případné poskytnuté historické dokumenty z nohejbalu (texty, fotografie apod.) z doby před rokem 1960, tedy éry neoficiálních soutěží. A to jak z oblasti osadního dění, tak i z dění ve městech a obcích. Kontakty naleznete v odkazu Nohec tým.
