(Praha) Někteří v něm vidí příležitost a potenciál nedoceněného sportu. Jiní o něm naopak hovoří s despektem. Pravdou je, že nohejbal to za téměř devět desetiletí své existence nedotáhl tak daleko, aby se stal významným a uznávaným sportem. A to ani v České republice. Možná tomu bude navždy, možná se přece jen optimisté svého snu dočkají. Ať bude mít pravdu jedna nebo druhá názorová skupina, jedno nohejbalu nikdo upřít nemůže. Je totiž českým (československým) vynálezem a moc jiných sportů se tímto titulem pochlubit nemůže.
Kultura a sport. Už několikrát z úst předních tuzemských sportovních činovníků a představitelů politické sféry zaznělo postesknutí nad tím, že na rozdíl od kultury nemá v České republice sport vlastní kapitolu státního rozpočtu a své samostatné ministerstvo. Ač objemem finančních toků, počtem pracovních míst a dalšími ukazateli sport kulturu v rámci České republiky i Evropské unie převyšuje (viz článek). Postavení kultury a její samostatné ministerstvo v ČR je pro mnoho sportovců velkou výzvou.
Přirovnáme-li sport ke kultuře, existují v její struktuře takové vymoženosti, jakými jsou např. světové a národní dědictví. Hmotné (památky), ale i to nehmotné. Stojí za to si připomenout, že mezi české nehmotné národní dědictví, uznávané prestižní organizací UNESCO (organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu), patří třeba lidová moravská slavnost Jízda králů, lidový tanec Verbuňk či sokolnictví. V tomto kontextu by se nohejbal jevil jako logická volba. Jenomže nohejbal je sport a evropská legislativa na něj pohlíží trochu jinak. Už v nedávné minulosti probíhaly pokusy, jak nohejbal a kulturu k sobě blíže napasovat. Za všechny méně či více úspěšné aktivity vzpomeňme počiny slovenského novináře a funkcionáře Ivana Matii (např. úspěch slovensko-bělorusko-českého filmu s nohejbalovou tématikou na mezinárodním filmovém festivalu v Miláně), či jednání ČNS s bývalým ministrem kultury Besserem (viz článek).
Co by však mělo být cílem takové snahy? Nepochybně lepší pozice nohejbalu (a dalších sportů s visačkou „made in ČR“) při jednání o rozdělování prostředků ze státního rozpočtu i dílčích rozpočtů, o mediálním prostoru a dalších klíčových jednáních. A vlastně cokoliv, co posune nohejbal vzhůru z nelichotivé 70.-75. příčky (umístění z poslední dekády dle kritérií MŠMT ČR) mezi sporty v ČR. Snaha propojit v ČR zrozené sporty do většího celku, který by měl lepší vyjednávací pozicii, snad může být užitečným nástrojem. Využili jsme možnosti v rámci konference Sport = nepřítel státu oslovit a požádat o názor dva z nejvýznamnějších hráčů, kteří mají se sportem a jeho podporou co do činění. Byli jimi Marcel Chládek, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Miroslav Jansta, předseda České unie sportu.
„S takovou věcí nemám problém. Taková debata se musí ale odehrát na půdě České unie sportu, aby takové sporty vytipovala. Nemám rád rozhodnutí ze strany státu, ze strany úředníků. Své si k tomu musí říci sportovní prostředí. Musí to vzejít takzvaně zespodu, aby České unie sportu se dohodla s jednotlivými představiteli, které sporty do takové skupiny patří. Pro mne je partnerem Český olympijský výbor pro olympijské sporty a České unie sportu pro ty ostatní. Pak nemám problém takto vybrané sporty podpořit,“ řekl MARCEL CHLÁDEK.
„Zatím vidím, že takové sporty jsou spíše znevýhodňovány. Osobně jsem silný nacionalista a jsem na tyto sporty hrdý. Je dobré, že taková otázka zazněla a bylo by dobré se jí více zabývat. Určitě by bylo dobré, kdybyste přišli s nějakým nápadem. Já jsem takovým věcem přístupný, protože tyto sporty, podle dělení, které teď existuje, to mají těžké. Nevidím problém, proč by nemohlo být vytvořeno nějaké sdružení, volný spolek národních sportů. Příkladem může být ČUBU, sdružující několik bojových sportů. Nemám rád takové ty pojmy, jako v jednotě je síla, ale v tomto případě to určitě platí. Takovou věc bych určitě doporučoval,“ přidal svůj názor MIROSLAV JANSTA.
Možná diplomatická vyjádření, možná ochota podpořit něco, na co naše země může být hrdá. Každopádně stojí za to aktivitu v této oblasti vyvíjet.
