Mezi nohejbalovými „odborníky“ jsem čas od času na různých diskuzních fórech pranýřován jako člověk, který neustále mění nohejbalová pravidla. Nic proti tomu, každý dnes může projevit svůj kritický názor, ale jaká je vlastně pravda?
Pokud si dobře pamatuji, prosadil jsem do nohejbalových pravidel pouze tři změny a nepovedlo se mi prosadit změnu jednu. Zopakujme si to:
1. po škrtnutém podání se hraje dál = s prosazením nebyl nějaký zvláštní problém, nohejbalisté to vzali od začátku jako logické pravidlo a mnozí si dnes ani již neuvědomují, že se dříve muselo podání opakovat
2. jakýkoli dotek protihráče nad kolenem je faul = bylo více diskutováno, ale námitka, že útočníci si budou úmyslně nabíhat na blokující nohu, byla vyvrácena. Účelem hry není získávat body úmyslným faulem proti vlastní osobě a rozhodčí to musí potrestat jako nesportovní chování. Účel pravidla, tj. bezpodmínečná ochrana zdraví účastníků hry jako základní princip sportu, je každému soudnému člověku jasný a nerozporuje ho.
3. podání je možné vzít z voleje = způsobilo velké diskuze a trvalo několik let, než jsem jej v současné podobě prosadil. A kdo dnes může tvrdit, že to hře neprospělo, když vidí, že vysokánské „kopce“ hrané s úmyslem zahnat podáním soupeře dnes řada hráčů tímto způsobem eliminuje? A viděli už jste někoho blokovat podání, jak to řada „odborníků“ předpovídala?
Promyslete si všechna tři pravidla důkladně a spravedlivě posuďte, jestli nohejbalu prospěla nebo naopak uškodila. Pokud neuškodila – dobrá, pokud alespoň trochu prospěla – výborně.
Jediné, co se mi dosud nepodařilo prosadit, je možnost hráčů hrát i mimo vymezený prostor a dotýkat se cizích těles. Byla na to řada reakcí, od úsměvných – „vylezu si během hry na napínací kůl a z této výšky budu smečovat“, přes demagogické – „to budeme hrát i na bramborovém poli“, až po částečně rozumné – „zvýší se nebezpečí úrazu při střetech s překážkou“. Já jsem přesvědčen, že toto pravidlo nohejbalu prospěje. Důkazem jsou desítky mezinárodních soutěží a roky zkušeností s možností hrát kdekoli. Nikdo se na žádné z těchto akcí nezranil a naopak diváci aplaudovali při obětavých zákrocích daleko mimo hrací prostor! A jako bonus se tím odstraní ta absurdní stupidita našich soutěží, kdy rozhodčí ukončí hru s vysvětlením, že hráč šlápl špičkou na čáru nebo se dotkl opěrné zdi.
K tomuto pravidlu, které chci znovu prosadit na Valné hromadě ČNS, mám dále v úmyslu navrhnout další změny, jež podle mého názoru nohejbalu také pomohou:
1. chtěl bych odstranit nesmyslné pravidlo začátku třetího setu od 5:5 převzetím mezinárodního pravidla tie-break. Rozpis soutěže může určit, že rozhodující set bude zkrácený tím, že jedna strana dosáhne sedmý vítězný bod, tj. 7:6, 7:5 atd. Jde víceméně o opravu a přizpůsobení zkráceného setu normálním zásadám, tj. začíná se jako vždy od 0:0 a máte min. 6 bodů možnost něco s vývojem utkání udělat. Jde sice o menší prodloužení setu z max. devíti bodů (10:9) na 13 (7:6), ale dostatečně se tak eliminuje náhoda – dnes totiž každý bod („prasátko“, uklouznutí, centimetrový aut) ve třetím setu znamená 20% výhry či prohry!
2. v mezinárodních pravidlech bude platit od r. 2015 pouze jeden time-out v singlech, a proto si myslím, že v nohejbalu to má být stejné. Důvod je zřejmý, a to mediálně velmi nezajímavé konce setů, kdy si oba hráči vyberou oba tajmy. Spočtete-li to, tak se v závěru setu možná tři minuty vůbec nehraje, což laici i média kritizují.
3. posledním návrhem, který nejspíše řadu hráčů popudí a předpokládám, že schválen nebude, je „revoluční“ změna hřiště dvojic, a to na singlovou velikost bez středové čáry. Podle mého názoru dvojky mají blíže k singlu než k trojkám a pokrýt dvěma hráči plochu 81 m2 je nesmírně těžký úkol. Pravidlo vychází z toho, že v dvojkách je třeba posílit obranu proti útoku. Při souboji kvalitních a vyrovnaných soupeříůje totiž výměn skutečně minimálně. Atraktivní změna skóre o více než dva body je vzácná a hra se pro laika stává nezajímavou. Ve světě se dvojky nikdy nebudou hrát na velké hřiště a čím déle budeme hrát v Česku jinak, tím déle svět ve finále neporazíme (Slovensko) nebo tím dříve nás někteří porazí již v dřívějších kolech (Francie, Maďarsko, Rumunsko).
Jsem realista a vím, že poslední z mých čtyř návrhů těžko může projít, ale doufám, že dva nebo tři přijaty budou. Mám za to, že nohejbalu prospějí a že změna, je-li odůvodněná, je život i v nohejbalu. Budou-li moje návrhy schváleny, stane se dosavadní mýtus o mých nestálých změnách pravidel skutečností – ale nebudu to brát jako svoji potupu, nýbrž jako pochvalu!
