(Praha) Při pátrání po starých trampských osadách se na horní Kocábě a na Brdech nepochybně setkáme se jménem slavného vůdce brdských pistolníků, Billy Brochese, civilním jménem Láďa Brožek. Názvy, jakými jsou Zlaté dno, Dickey Club, Brdská zimní armáda, Brdští supové, zná každý, kdo se o český meziválečný tramping zajímá. Brochesovou životní partnerkou byla bývalá skautka Pavla Pencová, alias Saxona, resp. Brocheska. Se svým synem pak obývali chatu Jack London v údolí horní Kocáby u Pouští. Broches se za války zapojil do odboje a to se mu stalo osudným. Po zatčení gestapem byl vězněn a v roce 1943 popraven. Tak skončila jedna legenda.
Brochesovu synkovi, o kterém se mj. zmínil ve svých Dějinách trampingu Bob Hurikán (Josef Peterka), je dnes 82 let. O to bylo příjemnější slyšet při žádosti o rozhovor větu: „Přijďte za mnou do Braníka na Kotvu, každou středu tam mydlíme nohejbal.“ A tak jsme JIŘÍHO BROŽKA navštívili k letnímu rozhovoru.
Pane Brožku, máte v trampské historii slavné rodiče. Jaký máte k trampingu vztah vy?
Oba rodiče byli velcí trampové. Já tolik netrampoval. Odmala jsem byl vodákem. Měli jsme v Braníku 16. skautský oddíl, který poté měnil neustále svůj název. Byl zde jak závodní oddíl, tak turistický. Jel jsem i slavný závod České Budějovice – Praha. Ze skautského oddílu to byl dorost KČT, pak Sokol Braník, pak Sokol Hodkovičky. Pak zase přišlo nařízení, že musíme být pod podnikem. Tak z toho byl nejdříve Eropal Modřany, potom Slavoj Pekárny a cukrárny. Ty konečně měly nákladní auta, s těmi jsme vozili lodě na různé řeky, Otavu, Lužnici, Vltavu. Pak jsme se zase změnili na Dynamo Michle. V roce 1968 už zase jednoty mohly být samostané, nemusely být pod podniky. Protože jsme byli Klub turistů vodních, využili jsme uvolnění a založili Kotvu.
Takže jako tramp se necítíte?
Tramping jsem zažil jen jako kluk. Táta spolu s Jerry Packardem mají pomník na Zlatém dně, památečním místě trampů. Byl to dříve skaut, který vedl od mojí mámy brácha. Patřil také k zakladatelům rugby Slávie. S dalšími sportovci jezdili na různé kempy kolem Prahy. Založili i Dickey Club. Časem se parta dělila, někdo měl známost, děti, někdo ne. Někdo postavil chaty u Kytína, můj táta s Eddy Fořtem a Honzou Popelem postavili ve třicátých letech chaty pod Plechhamerem na Kocábě. Tam jsem pak už s rodiči jezdil. Od roku 1944 už jsem byl v loděnici u skautů v Braníku a na tramping čas už nebyl. Že bych jezdil s ueskou na Brdy, to ne.
A co nohejbal?
Bydleli jsme ve Dvorecké ulici, blízko Žlutých lázní. Na Žluté jsme chodili, když jsme se dozvěděli, že tam chodí hrát nohejbal Pepa Bican, Habásko a další. Další hřiště s nohejbalem pak bylo na Veslařském, dříve Švarzenberském ostrově. Hrát jsem ale nohejbal začal až u nás v loděnici. Po tréninku se tady hrál volejbal a nohejbal. Byla tady parta starých chlapů, zakladatelů loděnice, co tady hráli nohejbal. Tady ale to byla rekreační hra, jen výjimečně někdo zorganizoval turnaj.
Ale jak se zdá, nohejbalu nedáváte košem ani po osmdesátce.
Chodíme sem od května do října hrát pravidelně každou středu. Přišlo sem k nám pár mladších kluků, ti to táhnou, my už jen statujeme.
