Po duelu z kauzy Aš – Pankrác přichází další zajímavý duel. Tentokrát takříkajíc z vysoké nohejbalové politiky. Roli žalující strany přijal velký kritik dnešních poměrů v řízení republikových orgánů ČNS, Miloslav Šnídl, předseda Pražského nohejbalového svazu. Jeho názory byly prezentovány v předchozím článku. Role obhájce svazové linie se zhostil nejvyšší svazový činovník, prezident ČNS KAMIL KLENÍK. „Bez připojeného návrhu řešení není kritika smysluplná,“ jasně říká.
Pane Kleníku, předseda Pražského nohejbalového svazu Miloslav Šnídl je vaším velkým kritikem. Vnímáte jeho kritiku obecně jako oprávněnou? Necítíte třeba, že je jen předvojem nějaké skupiny, která by vás ráda vystřídala?
Úvodem musím uvést, že pokud se na činnost současného VV a jeho odborných komisí snáší nějaká kritika, tak ji pravidelně vyhodnocuji a pokládám si neustále stejnou otázku, zda-li se přeci jen něco dalo udělat lépe i z pohledu z venčí. I když je Miloslav Šnídl nejslyšitelnějším kritikem naší práce, tak není zcela jistě jediným. Z tohoto pohledu si jistě zaslouží naší plnou pozornost. Tak jak se všeobecně nesmí kritika podceňovat, tak se ale také nemá příliš přeceňovat a přikládat jí punc léku na vše. Jednou z nevýhod kritiky, nebo opozice, je nedostatečná informovanost o aspektech, které naše rozhodování a jednání limitují. Právě z tohoto pohledu nemohu jeho kritiku z obecného hlediska považovat za oprávněnou. Pokud by pan Šnídl byl předvojem jakékoliv skupiny snažící se převzít otěže vedení ČNS, tak musí přeci jenom předložit a prezentovat nějaký ideový směr a předpokládaný cíl, kterého by tato skupina chtěla dosáhnout. Nikdo ze současného VV se této případné výzvy nebojí a pro nohejbal jako takový by to byl v určitém směru pokrok. Přijal jsem výzvu předchozího VV, který (mimo V.Pabiána) už neměl osobní sílu a motivaci pokračovat ve své činnosti a svůj úkol hodlám dokončit. Tím myslím především finanční stabilizaci ČNS s výhledem do budoucnosti a také přenesení více odpovědnosti za rozvoj nohejbalu i na nižší organizační složky.
Co naopak můžete vy vytknout jemu a pražskému svazu?
S ohledem na podobný pohled na problematiku registrací oddílů a hráčů, nemám vůči fungování pražského KNS žádné vážnější námitky. Pouze vidím dluh pražského nohejbalu vůči svému sportu v oblasti mládeže, protože vysoká kumulace výrazných ligových nohejbalových osobností v pražských soutěžích nebyla a stále není přetavena v rozsáhlejší produkci nových mladých nohejbalistů do našeho sportu. Jsem ale přesvědčen, že současná sestava vedení KNS Praha o tomto problému ví a už se nad touto situací zamýšlí. Vždyť v současnosti se mládeží zabývá v milionovém městě pouze několik oddílů (Čakovice, Solidarita a Řeporyje, Kotlářka své vlastní odchovance sice neprodukuje, ale má velký podíl na jejich sportovním růstu).
Ve vztahu k vám je hodně slyšet o vlivu současného trenéra mužské reprezentace Jiřího Šmejkala. Opravdu má na vás takový vliv, nebo je to jen mýtus?
Každý z nás má ve svém okolí několik lidí, kterých si váží a kteří mu významněji vstoupili do života. Jiří Šmejkal je jedním z nich, co se nohejbalého života týká. Nebýt jeho neutuchajícího nadšení a lásky k nohejbalu, tak bych dnes na tyto otázky z pozice jednoho z vedoucích mužů ČNS určitě neodpovídal. Já své přátele nikdy nikam neschovávám a také se nehodlám chovat tak, abych náhodou nikoho „neurážel“ tím, že se s Jirkou Šmejkalem veřejně objevujeme na nohejbalových akcích. Jiří Šmejkal je chodící sportovní encyklopedie a to nejen v nohejbale. Často přivádí do úzkých i sportovní odborníky a komentátory, kteří se s ním pustí do poměřování znalostní sportovních výsledků a osobností. Navíc je Jiří Šmejkal naším nejúspěšnějším nohejbalistou historie a má tak spoustu zkušeností, ze kterých by mohl čerpat každý z nás. Současně ale musím vyvést z omylu všechny ty, kteří si myslí, že mé postoje a jednání vychází čistě a výhradně z jeho vlivu. Pro své rozhodování používám pouze svůj rozum a rád se nechám inspirovat všemi, kdo v nohejbalové historii něco znamenali, nejenom Jiřím Šmejkalem ale i Vladimírem Mašátem, Luborem Chvalovským, Vlastimilem Stehlíkem, Vítem Kopeckým, Václavem Kovandou apod. Všichni tito jmenovaní, ale žili v jiné době a měli jiné podmínky, proto nelze jejich zkušenosti plně aplikovat na dnešní dobu, ale je dobré jim naslouchat a vybrat si pouze to nejvhodnější pro dnešní dobu.
Proč jste některé kritické hlasy směrem k trenéru Šmejkalovi neotupili vyhlášením výběrového řízení na post reprezentačního trenéra? Stejně výběr provádí Výkonný výbor, ale přece jen tato forma výběru je transparentnější, což by jistě ocenil i právě on.
To je velmi jednoduché. Jiří Šmejkal do puntíku splnil to, co mu bylo zadáno předcházejícím VV při jeho tehdejším jmenování. Tzn. že sestaví nový mladý národní tým, který vynikne sportovními výsledky a nebudou ho provázet nechvalně známe alkoholové a kázeňské prohřešky. Vyvrcholením tohoto snažení bylo naprosto triumfální MS 2008 v Nymburce, kde náš národní tým získal dvě zlaté medaile a celkově první místo v hodnocení národů. Vše navíc v jednodopadovém nohejbale, který naši hráči během sezóny vůbec nehrají a netrénují. Proto nabyl současný VV přesvědčení, že Jiří Šmejkal je tou nejpovolanější osobou u národního týmu i pro další období. Současně se ale Jiří Šmejkal zavázal, že osobně pomůže vyhledat či vytipovat vhodné adepty na práci trenéra národního týmu a dalších členů týmu, tzn. odborné asistenty pro analýzu hry a také speciální kondiční přípravy.
Pan Šnídl velmi často ve vztahu k členu Výkonného výboru Vlastimilovi Pabiánovi a jeho roli u reprezentačního družstva používá termínů jako kustod nebo dokonce maskot. Cítíte to jako urážející vyjádření?
Označení kustod není samozřejmě urážející a Vlastimil Pabián tuto roli při všech akcích reprezentace, kde se osobně účastní, plní na 110%. Navíc je platný i jako řidič při zahraničních akcích, kam cestuje výprava minibusem. A to že je použito i označení maskot, není přeci také urážející. Já myslím, že právě Vlastimil Pabián je v určitém nadsazeném slova smyslu pro hráče národního týmu maskotem, i když oficiálně tutu roli plní Millerův Krteček.
Nemohou ale taková slova pramenit z toho, že Pabián kumuluje příliš funkcí (člen Výkonného výboru, předseda Hospodářské komise, člen Sportovně-technické komise, sekretář, člen realizačního týmu reprezentace)? Tato kumulace může u placené osoby na plný úvazek působit určité obtíže. Vždyť právě vy konkrétně jste před dvěma roky trval na jediném sekretáři, který by ale nebyl zatěžován jinými úkoly.
Musím odpovědět od konce Vaší otázky. Tehdy jsem prosazoval plně profesionální funkci sekretáře ČNS, protože jsem přesvědčen, že pracovní náplň a odpovědnost je natolik obsáhlá, že je to práce minimálně na jeden plný pracovní úvazek. Pokud by byly finance na více placených funkcí ve struktuře ČNS, byli bychom zcela jistě dnes už mnohem dále. Ale musíme pracovat v prostředí, které nabízí pouze omezené možnosti. Když se vrátím k osobě Vlastimila Pabiána, tak jen dodám, že jeho účast kustoda při národním týmu je pro něj určitou formou ocenění za odevzdanou práci pro nohejbal a tím nemyslím pouze svého klubu, ale pro nohejbal celorepublikový. Práce kustoda obnáší časově maximálně pět víkendů a mimo tyto akce reprezentace není Vlastimil Pabián činností reprezentačních družstev během roku vůbec vytěžován. Takže je z tohoto pohledu jasné, že činnost sekretáře toto vůbec nemůže ovlivňovat nebo nějak omezovat. Co se týká kumulace ostatních svazových funkcí (Hospodářská komise a STK), tak to je pouze důsledek neochoty nás nohejbalistů angažovat se v nohejbalovém dění. Kdokoliv, i já osobně, by byl nejraději, kdyby každá komise měla své lidi bez vazby do jiných komisí. To ale není problém těch lidí, kteří jsou takto postiženi, protože oni mají ve své povaze alespoň poslední kousek odpovědnosti a není jim lhostejný náš sport. Mezi takové osobnosti zcela nepochybně patří namátkou Jan Dutka nebo Vladimír Pavlík.
Dalším terčem Šnídlovy kritiky je člen Výkonného výboru a předseda Komise mládeže, Michal Janeba. Komise se mu díky odstoupení několika členů prakticky rozpadla, je jí vyčítána přílišná zahleděnost do pouze ligové mládeže, na úkor dalších mládežnických aktivit (rozvoj v regionech a ve školách) a údajně nemá přílišnou důvěru hnutí.
Tak to je typické. Člověk, který prokazatelně odvádí našemu sportu prostřednictvím svého klubu mnoho, je pranýřován jakmile vrhne svou akvititu i do celorepublikového hnutí. Předchozí složení komise mládeže žádnou viditelnou a průlomovou aktivitu nepředvedlo. Naopak proti tomu Michal Janeba se alespoň pokouší nalézt způsob, jak podchytit nohejbalovou mládež. Bohužel se mu tato aktivita nepovedla tak, jak si jistě sám představoval, ale právě v oblasti mládeže je toto skoro nadlidský úkol. Každý kdo se ve svém klubu věnuje mládeži, má ten „správný“ recept na její celorepublikový rozvoj a spojit tyto osoby se bohužel Michalovi nepodařilo. Ctím (i ve svém zaměstnání) odpovědnost jedinců za svá jednání i rozhodnutí a absolutně odmítám alibistické odkazování na vyšší autority ve smyslu jednání každého z nás. Proto je velmi sympatické, že Michal Janeba se své práce zhostil s nadšením a očekáváním širší spolupráce napříč ČR. Bohužel ztroskotal na neochotě ostatních obrousit ostré názorové hrany ve prospěch něčeho vyššího. Myslím, že i on sám mohl více přizpůsobit své jednání naproti této skutečnosti. Zcela jistě bude tato problematika jedním z hlavních bodů dalších jednání VV. Musíme si s Michalem na toto téma sednout samostatně a zcela jasně vyhodnotit současný stav a zvolit nejvhodnější další postup. Vše je odvislé v této době na rozpočtu ČNS a také na ochotě lidí podílet se na této činnosti ve prospěch všech a bez osobních (klubových) návazností a výhod.
Jiří Doubrava vzal roli předsedy Dozorčí rady prakticky z nouze, o členství v tomto orgánu byl nulový zájem. Problémem může být udržení určitého odstupu od Výkonného výboru, jehož kontrolu by tento orgán měl provádět. Vždyť Doubrava je hráčem reprezentačního družstva, střet zájmů je tedy zřejmý.
Toto nebudu komentovat. To je otázka pro celou členskou základnu ĆNS a je obrazem naší nohejbalové společnosti. Pro Jirku Doubravu je tato pozice nesmírně složitá a já osobně si takových gest, jaké předvedl na VH 2008, vážím. Daleko více než podrážděných výkřiků z davu. Na VH 2008 jsme byli všichni a všichni jsme také mohli vidět jak delegáti klopí oči při hledání ochotné osoby do Dozorčí rady. Jediný kdo měl odvahu a nebyl mu osud nohejbalu lhostejný, byl právě Jiří Doubrava. A za to mu patří spíše díky než kritika.
Nejen Šnídl ale poukazuje na fakt, že až příliš lidí v nejvyšších svazových funkcích je spjato s reprezentací a tím je určena orientace svazu. Co odpovíte kritikům?
Tak buďme konkrétní. S reprezentací jsem samozřejmě spojen nejvíce já osobně a to je samozřejmě logické, protože veškeré okolní dění, které se nějak dotýká našeho sportu, se s reprezentací určitým způsobem prolíná – jednání se sponzory, partnery, veřejnými médii apod. Pozici Vlastimila Pabiána jsem již popsal výše. Ivan Králík nemá s činností reprezentace vůbec nic k dočinění a také nikdy neměl. Iva Šimečková je stejný případ jako Ivan Králík a Michal Janeba je u nás jediným zástupcem ligového oddílu a jeho spojení s reprezentací je pouze v rovině uvolňování jeho hráčů nebo koordinace činnosti komise mládeže s reprezentačním trenérem juniorů. To, že v nejvyšších svazových funkcích není více krajských lídrů, nevidím jako chybu svou nebo kohokoliv ze současného Výkonného výboru. Kdokoliv z KNS nebo ONS může jakkoliv nabídnout svou pomoc při nejrůznějších komisích a jistě nebude bez osobního jednání nikdy odmítnut.
Vaši předchůdci jako první v historii ČNS představili koncepci řízení a rozvoje svazu do dalších let, zpracovanou mj. i s přispěním TVVŠ Palestra, tedy s pohledem zvenku. Dala by se předpokládat určitá kontinuita, vždyť část současného Výkonného výboru zasedala i v tom předchozím. Proč ale současný Výkonný výbor takovu věc dosud nepředstavil? Funkcionáři svazu i na regionální úrovni by měli a chtějí vědět, co je cílem jejich snažení.
Chtěl bych zde jasně prezentovat, že nejsem propagátorem a příznivcem jakýchkoliv sáhodlouhých studií či koncepcí, pokud se neobjevuje nikdo, kdo by takovéto plány uměl zrealizovat. Já a současný Výkonný výbor vstoupil do nohejbalového dění v té nejhorší možné době, kdy všeobecně ubývá peněz ve svazových pokladnách a i společenská finanční situace vykazuje spíše pokles a znaky úsporných balíčků na všech úrovních našeho života. K tomu si dosaďte fakt, že nohejbalová práce v ČNS je v drtivé většině pouze čestná a odpověď je na světě. Abych ale nebyl pouze skeptický, tak mohu zcela vážně říci, že se budeme ve druhé polovině svého funkčního období věnovat i této problematice, tj.stanovení střednědobého výhledu vývoje našeho sportu uvnitř ČR a v zahraničí.
Miloslav Šnídl je hlasem z Prahy. Není paradoxem, že tvrdá kritika přichází právě z města, kde sídlí ČNS? Jaké hlasy slyšíte z jiných regionů?
Řekl bych, že toto nehraje zvláštní roli a nepřisuzuji této skutečnosti větší význam. Osobně jsem v loňském roce z důvodu objasnění nutnosti registrací navštívil 8 KNS ze 14 a hovořil s těmi, kteří svůj kraj řídí. Vždy jsme si promluvili o jejich problémech a já jsem naopak nastínil současnou situaci na republikové úrovni. Nezaznamenal jsem nikde projev nepochopení současné situace a neochotu spolupráce. Možná pouze ve dvou krajích byli činovníci zdecimováni marností svého snažení a připadali mi trochu odevzdaní.
Co vy byste závěrem vzkázal panu Šnídlovi a také celému nohejbalovému hnutí?
Bylo by dobré ke vznášené kritice také připojit i návrh řešení, které by se mohlo poměřit se současným stavem. Protože pouze tak je kritika smysluplná a přináší posun v rozvoji nohejbalu a také posun v myšlení těch, ke kterým se tato kritika snáší. Navíc musím jasně říci, že nám velmi rychle končí doba, kdy jsme dostávali nezanedbatelný příspěvek od ČSTV potažmo od Sazky a.s. A naopak začíná v našem sportovním prostředí doba reálného tržního hospodářství, kdy musíme být sami sobě dobrými hospodáři a také obchodníky. V tomto ohledu se pokusím vytvořit v ČNS stabilní podmínky fungování naší činnosti a budu velmi potěšen, pokud se kdokoliv rozhodne svými činy přispět k tomuto dílu.
