(Děčín) Že v dnešní nejvyšší ligové soutěži jsou k vidění výkony i čtyřicetiletých či ještě o něco starších borců, nijak výrazně úroveň soutěže nesnižuje. Prostě takový hráč se udržuje ve skvělé kondici a o zkušenostech asi netřeba hovořit. Když se však v extraligovém dresu objeví hráč, který začínal válet na kurtech už v době, kdy ještě žádná ligová soutěž neexistovala, to už je na zápis do análů.
Nohejbaloví statistici tak nyní mohou zaevidovat extraligový start u jména STANISLAV JIRCHÁŘ. Současný hráč staronového účastníka soutěže z Děčína v březnu oslavil rovné půlstoletí od svého narození. Na kurtech už trápí soupeře v mužské kategorii přes třicet let. Prošel několika oddíly od krajského přeboru po nejvyšší soutěž. V té oblékal dva roky dres Sokola Hanychov, ještě o rok déle dres LIAZu Jablonec a jeden rok si zahrál v hlavním městě v barvách Dopravního podniku.
„V posledních letech jsem na soupisce NK Děčín, ale nastupuji jen, když je nouze o hráče. Nechávám prostor mladším. Pravidelně si udržuji fyzickou kondici fotbálkem. Co o sobě říci? Mám dvě děti, syna Vaška (24 let), který hraje fotbalovou divizi za FK Řezuz Děčín a dceru Aničku (12 let), která válí už čtyři roky za volejbalový klub VSK Děčín. Takže mi oba dělají radost. A navíc jsem si před rokem pořídil chopera, takže jsem rozšířil početnou rodinu motorkářů. Samozřejmě že bez zázemí a mé tolerantní ženy Ivany by to vše nešlo“, přibližuje své soukromí ligový veterán.
Stando, v padesáti letech jsi ještě naskočil do nejvyšší mužské soutěže. Jak se ti to poštěstilo?
Přestože se léta hlásí, do sportovního důchodu se nechystám. Ale faktem je, že dva hráči (Duspiva, Těšínský – ženich) v příbuzenském vztahu šli na svatbu, Honza Kresta byl zraněný a David Tirpák je na rok pracovně v zahraničí. Tedy jsem musel pomoci.
I když ligové soutěže brázdí řada opravdových veteránů na pomezí pěti křížků, přeci jen se to týká spíše první či druhé ligy. V extralize se taková věc jen tak nevidí. Cítíš to jako určitou raritu?
Tak určitě, dnes je nohejbal někde jinde než před dvaceti lety. Je to o zahrání, ne o vítězství.
S dalším veteránem Čukanem z Bělé můžete soupeřit, kdo má vícekrát operovaná kolena. Čukan nyní zapíše desátý zářez, jaká je tvá bilance?
Já mám za sebou pět operací a nebýt MUDr. Housera (primář úrazové chirurgie ústecké Masarykovy nemocnice), už bych dávno nehrál. To je ta druhá strana mince, ta horší. Další operaci se zatím vyhýbám. Mám totiž utržený vaz v pravém koleni.
Když jsi nastupoval do trojice ke svému prvnímu letošnímu zápasu, cítil jsi trému, nebo to bylo v pohodě?
Tak určitě jsem nervózní byl, Šacung patří k aspirantům na titul. Navíc jsem toho přes zimu moc nenatrénoval.
Pak jsi v utkání ještě nastoupil do třetí dvojice.
To že ji budu muset odehrát, bylo jasné, protože nás bylo jen šest hráčů. Myslel jsem ale, že nastoupím s Márou Dvořákem, se kterým si přeci jen více vyhovíme.
Soupeřem tvého družstva byl Šacung, který kdysi hrával ještě pod hlavičkou DP Praha. Jak vzpomínáš na působení v tomto týmu?
Určitě jen v dobrém. Zaceloval jsem díru po odchodu Franty Ticháčka a všichni doufali v udržení soutěže. Nakonec jsme skončili třetí. Vyhrál jsem přebor Prahy, přes který se postupovalo na republiku (mimo jiné ho má i Láďa Ficek z Kadaně, o jiném nevím) a s Jirkou Soukalem jsme skončili druzí na mistrovství republiky dvojic.
Svůj letošní ligový start bereš jako ojedinělý, nebo tě na extraligových kolbištích ještě budou pár let soupeři uctivě zdravit?
Pravidelně trénuji a hraji, také se snažím udržovat kondici, takže pokud bude potřeba, nastoupím.
Troufáš si tipnout, jak váš tým v letošním ročníku soutěže dopadne?
Budeme se snažit udržet v extralize.
Pro tebe, jako hrající legendu, jistě nebude problém zhodnotit, v čem je současná extraliga odlišná od té před dvaceti lety. Pomineme-li snížený počet dopadů.
V každém případě rychlejší a dynamičtější. Takové „lítání za balonem“ a rána. Abych řekl pravdu, není to můj šálek kávy. Za mé éry bylo víc technických hráčů, než bijců u sítě. Dnes je to naopak. Třeba takový skákaný háček už se dnes nevidí. Ten, když jsem zahrál na neoficiálním mistrovství republiky v Košicích, tak mě ocenili plaketou města, jakou dostal vítěz, přestože jsem skončil čtvrtý.
