(Praha) Časy, kdy špičkový hráč jednoho sportu sbíral vavříny i v dalším, nemilosrdně odvál čas. Či spíše stále větší specializace na určité sportovní odvětví. Univerzálost se už zkrátka nenosí. Přesto existují výjimky a jednou z nich je i ALEŠ HLAVIČKA, hráč, který dokázal posbírat zajímavé trofeje jak z nohejbalu, tak i florbalu.
Zatímco v nohejbalu jeho jméno poslední dobou není tolik medializováno, opačný trend lze vypozorovat u florbalového zpravodajství. Třiadvacetiletá opora Tatranu Střešovice válí a kromě pochval za důležité góly ve florbalové extralize se dočkal i toužebně očekávané pozvánky do národního týmu. „Nepřeceňuji to. Dostal jsem se jen do širšího kádru reprezentace na vybrané akce, není to pro mistrovství světa. Pro mne je to velká výzva. Dosud jsem hrál třeba proti špičkovým týmům ze zahraničí, ale hrát proti výběrům je něco jiného. Být ve florbalové i nohejbalové reprezentaci je podobné, ve florbalu je ale o vás přeci jen lépe postaráno. Je tam vidět více těch peněz a realizační tým je širší“, říká.
I když jeho vitrína s nohejbalovými triumfy rozhodně nezeje prázdnotou, z jeho vyprávění lze tušit, že nohejbal je momentálně až na druhé koleji. Pro nohejbal je to jistě škoda, vždyť jeho působení v národním dresu (dva tituly juniorského mistra světa v roce 2006) či v mužské extralize (dvě stříbrné medaile z let 2006 a 2008), nemluvě o tuzemských klubových úspěších v dorostenecké kategorii, dávalo předpoklad k mezinárodním úspěchům v elitní kategorii. Navíc, dobrých leváků opravdu nikdy není dostatek. „Nohejbal jsem hrál z ničeho. Nebyly na mne žádné nároky, téměř jsem netrénoval a přesto jsem byl v juniorské reprezentaci a hrál i extraligu mužů. Dokud to šlo, tak jsem se snažil oba sporty kombinovat. Jenže florbal má větší nároky, musel jsem se mu více věnovat. To, co šlo v nohejbalu, prostě ve florbalu nešlo. A když už tomu věnujete tolik úsilí, nechcete toho nechat. Více času na florbalovou přípravu tak utlumilo mé nohejbalové aktivity. Nic jiného v tom není, nohejbal mám stále hodně rád“, odmítá Hlavička tvrzení, že by na nohejbal zanevřel z jiných důvodů.
Nedávno se na diskusi Nohec fóra objevilo několik příspěvků, které reagují na Hlavičkovo vyjádření v televizním přenosu z florbalové extraligy, týkající se porovnání s nohejbalem. Některé přispěvatele Hlavička svými slovy o rekreačnějším charakteru nohejbalu zklamal, jiní taková slova berou za zcela pravdivá. Sám hráč porovnává oba sporty z vlastních zkušeností. „Sporty nohejbal i florbal mají určitě pár společných znaků, ale jedním důležitým jsou amatérské podmínky. Jediná profesionální florbalová liga je ve Švýcarsku. A dokonce i ve Švédsku, kolébce florbalu, je placeno maximálně 4-5 nejlepších hráčů v týmu a ostatní, zejména odchovanci, hrají zadarmo. Jako Češi a ostatní. Také se v pár ohledech oba sporty naopak liší a vypíchl bych hlavně jeden velmi důležitý, kterého jsem si všiml, a tím je chuť a zapálení (drive) hráčů do hry, nebo nekonečná touha chtít být lepší než ostatní a naučit se vyhrávat. To u nohejbalistů chybí hlavně v trénincích a dlouhodobé přípravě na sportovní výkon. U obou sportů se pohybuji zhruba stejně dlouho a měl jsem možnost jak nakouknout do zákulisí špičkového nohejbalu, tak stát se hráčem bezkonkurenčně nejúspěšnějšího florbalového klubu u nás. A mohu s naprostým klidem říct, že to, jak nohejbalová společnost žije nohejbalem, se ani zdaleka nedá srovnat s tím, co jsou hráči v tréninkových dávkách a trenéři nebo funkcionáři v přípravě na zápasy a tréninky schopni obětovat florbalu. Tím se nechci dotknout pár vyjímek, které potvrzují pravidlo. Například bych si dnes jen těžko u nejlepších nohejbalistů a extraligových klubů dokázal představit, že by se v pracovním týdnu sešli třikrát týdně v plné zápasové sestavě na dvouhodinový trénink, platili pokuty za neomluvené tréninky, vztekání se, zbytečné tresty a pozdní příchody, každý týden měli navíc hodinovou předzápasovou herní poradu, na které by rozebrali nadcházejícího soupeře nebo museli dodržovat výživu a pitný režim. A to nemluvím o nějakém letním nebo zimním cyklu nabírání síly, rychlosti, silové vytrvalosti a vytrvalosti, kterou má v celoročním plánu snad každé sportovní odvětví. I proto si myslím, že neběhá po světě moc nohejbalistů, kteří znají pravý význam slova trénink.„
Proč ale takové rozdíly? Vždyť nohejbal v tuzemském měřítku oplývá tradicí, o které se florbalu může jen zdát. Může snad za pozici nohejbalu i přístup samotných hráčů? „Tohle a spoustu dalších drobností se podle mého názoru snoubí s popularitou a atraktivitou sportu. Pokud se nebude doopravdy trénovat, nebudou nohejbalisté schopni svými dovednostmi dostat tisíce lidí na tribuny a do varu z jejich umění. Právě proto už ani já dávno nedávám nohejbalu tolik jako dříve, věnuji se podle mého názoru perspektivnějšímu sportu, kde jsou nároky o hodně vyšší a na antuku už chodím převážně na zápasy a turnaje, než na tréninky. Je to určitě škoda, že se nohejbal za dobu své existence nedostal dál než je, ale na druhou stranu musím říct, že se není čemu divit. Z hraní nohejbalu nekoukají peníze ani sláva a popularita, která ve srovnání rozhodně vyznívá ve prospěch florbalu. Jeho rychlý rozvoj a popularizaci u nás hodně lidí přičítá jeho jednoduchosti, malé náročnosti na vybavení a úspěchy českých hokejistů na světových akcích. Když rodiče nemají peníze na hokejovou výstroj, koupí (nebo půjčí) dětem hokejku a ty si jdou podobné kličky a akce zkusit do haly. Je to asi jeden z důvodů, proč radši hokejku než botasky, i když jsou oba sporty na amatérské úrovni. Ale já si myslím, že hlavní rozdíl je v psychice a přístupu k tréninku, jak jsem řekl na začátku“, tvrdě, ale reálně vystihuje Hlavička příčiny rozdílné popularity obou sportů.
Ve svých soudech ale nohejbal rozhodně neodsuzuje. „Neříkám to kvůli tomu, abych o nohejbalu veřejně mluvil jako o nesportu a házel ho na sportovní odpadiště, zatímco florbal hýčkal na sportovním nebi. Ale říkám to pro zamyšlení všem nohejbalistům, kteří by ho rádi posunuli o kousek dál. Je totiž spousta dalších ryze amatérských sportů, kde se přitom trénuje tvrdě a denně. V této souvislosti mě napadá heslo mnoha bojových umění, které platí všude, tudíž i pro nohejbal. A to: překonej sám sebe!“ Tak uzavírá svůj monolog jeden z mála obojživelníků, kterému ke světovému titulu v obou sportovních odvětvích chybí jen krůček.
