(Hranice na Moravě) V době svátků na konci roku ruch utichá a mnoho nohejbalistů na konci roku bilancuje uplynulý soutěžní ročník. Pro první novoroční rozhovor jsme záměrně nepřizvali žádné mediálně vytěžované hráčské, trenérské nebo funkcionářské eso. Prostor nabídnout svůj pohled na dění v českém nohejbale dostal muž, který pro některé není tak známým, ale bez jeho účasti v hledišti se obejde jen málokterá významná celorepubliková nebo mezinárodní akce. Šedesátiletý matador IVAN HALMAZŇA z Hranic na Moravě prošel s nohejbalem pořádný kus cesty. Jako hráč, jako činovník, jako organizátor. Jeho dítětem je třeba sportovní dění na osadě Svačinka.
Ivane, jak to vypadá s nohejbalem u vás v Hranicích?
Hranice byly malý klub, kde bylo cca deset členů. Fungoval od roku 1978, kdy jsme se scházeli pod hlavičkou různých občanských výborů, potom Sigmy Hranice, Femaxu Hranice a dalších podniků, které se uvolily nám pomáhat. Postupně jsme na sebe nabalovali mladší lidi a každý byl zapojován do činnosti. Letošním rokem ale všechno skončilo. Děti skončily, my se přestali scházet, neplatí se hala. Podmínky máme, ale nejsou lidi.
To je tedy škoda. Jaký je vlastně tvůj pohled na současný nohejbal? Zejména v porovnání s tím dřívějším.
Celý život jsem byl optimista, který hrával s mladými, vychovával mladé a nedělal rozdíly. Podněcoval jsem setkání mladí staří, svobodní ženatí, aby nohejbal žil. Dnes se mi zdá, že toto chybí. Jakmile odezní parta starších, tak ti mladí nepřevezmou otěže. Bohužel v celém nohejbale ta parta odeznívá. Nechci teď připomínat kamarády, kteří nejsou mezi námi. Ale měli nemalé zásluhy a tito lidé dnes nohejbalu chybí.
Znamená to tedy, že mladých není tolik, aby nahradili odcházející generaci?
Přesně tak. A jen přidám, že u mladých je takové spektrum zájmů, zálib a možností. Už to u nich není o tom přijít domů ze školy a jít hrát na plácek. Podívejte se třeba na Prahu. Kobylisy, to byl pojem. Solidarita, Dopravní podnik, Hloubětín, Podolí a další. A dnes? Když to vezmu nás na Moravě, tak vzpomeňme lidi jako Jiří Perutka, zakladatel moravsko – slovenské ligy. Pavel Holík, tahoun Přerova. A tak bych mohl pokračovat dál. Jakmile odezní ta parta dříve narozených a zapálených, do které patřím i já, a nepřevezmou otěže mladí, tak nohejbal bude ustupovat ze své slávy.
Osada Svačinka, to je v nohejbalovém světě pojem. Osady dříve generovaly velké množství hráčů, dnes je však pohled tristní. Většina osad už ani nemá provozuschopné hřiště. Jak je to na tom Svačinka?
Je to tak a týká se to i naší osady. Turnaj má za sebou 22 let. Dnes už spojujeme několik akcí v jednu. Je to sportovní festival, hudební festival, trávíme tam dva tři dny. Po dvanáctihodinovce nohejbalu, což je okopírované ze sálového fotbalu, hraje hudba, hrají se tenisové turnaje. Vymysleli jsme i tenisový trojboj. Laik se bude ptát, co to je. Vysvětlím mu, že se jedná o tenis, stolní tenis a fotbaltenis. To už děláme asi osm roků a je to strašně pěkná akce. Samozřejmě rád jezdím i na turnaje jiných osad, ať to byl Šacung, Askalona či třeba Staří kamarádi.
Napadá tě, co udělat, aby se nohejbal zase mezi lidi více rozšířil a zastavil sestupný trend?
Nechci filozofovat. Ale od doby co je lidstvo lidstvem, tak platí, že kdo má v rukou média, má v rukou moc. A to se dá říci i o sportu. Když bude nohejbal více v médiích. Ale to je zase o penězích.
Peníze jsou ale zase o tom, co za ně může daný sport nabídnout. Myslíš že současný nohejbal má co nabídnout a je tedy dostatečně atraktivní?
Je to zákon sportovní džungle a akce a reakce. Vzpomenu a souvisí to. Vsetín, malé okresní město na pomezí Moravy a Slovenska. Žili tam hokejem, byli pětkrát mistrem ligy. Došly peníze a výsledkem je, po nás potopa.
Otázkou je, zda je to ta správná cesta. I v nohejbalové historii najdeme kluby, které zbohatly, nárazově nakoupily špičkové hráče, šly do vysokých soutěží a dnes žijí v zapomnění.
Je to diskutabilní. Vzpomenu na své začátky před čtyřiceti lety. Když jsme se probojovali do vyšší soutěže, museli jsme mít mládež. A tím jsme opravdu donutili své syny, syny sousedů, jejich kamarády, aby s námi chodili na tréninky, jezdili na zápasy. Dělali se pro školní děti v rámci dětských dnů takové sranda turnaje. To byla určitá cesta. Nevím, jak je to v nohejbalu dnes nastavené.
Povinnost mládeže stále je ve svazových předpisech zakotvena. Co se týká škol, názory se různí i na nejvyšší úrovni. Mnoho činovníků považuje školní kluby za takovou potěmkinovskou vesnici, než něco, s čím má smysl více pracovat.
Nohejbal má ve školách těžkou pozici. Není snadné se jej naučit a limitující je i malý počet hráčů, využitých ve hře. Ve vyučování jeho pozici nevidím dobře. Tady pomohou sportovní kroužky po vyučování.
Tam je zase problém najít ochotné učitele, věnovat se nohejbalu.
O tom už jsme mluvil, to je ta garda starých. Už to tady padlo, že není zdání, že nohejbal vyklízí pozice. Masovost ustupuje. Jak na to navázat, jak se do toho pustit? Dříve existovaly třeba soutěže SSM, různé rezortní nebo odborové soutěže. I ty měly svůj náboj, žila tím města. Pamatuji, když od nás Lipník, Hranice nebo Valašské Meziříčí vyslaly svého zástupce do okresního kola. Pak bylo krajské a nakonec jsme jeli přes celou republiku do Žatce, kde bylo třídenní celostátní vyvrcholení. To byla ta masovost.
Tyto zmíněné soutěže velmi vhodně doplňovaly svazové soutěže a skutečně se staraly o tu kvantitu. Proč došlo k jejich zániku?
Vše se nechalo živelnosti. Že si trh řekne. Přerušilo se to, co bylo dlouhé roky zavedené a dobře fungovalo.
Velkým hendikepem jsou i pravidla. Nohejbal pro úplné začátečníky je hodně náročný. Zrealizovat celou jednu herní kombinaci znamená třeba pět i deset neúspěšných pokusů. To může začátečníky odradit.
Je to těžké. Ale jsou ještě daleko těžší sporty. Nohejbal pořád beru jako masový sport pro různá setkání, pro různé hry na výletech, na školní přebory. Musí to být ale vedené. Nejde jen dát dětem tělocvičnu, míč a říci, hrajte si. Na druhou stranu je třeba rozvíjet všestrannost a ne děti do nohejbalu nutit. Musí to být nenásilné. Máme dnes stále ještě sportoviště, prostředky i nějakou základnu, co zbývá. Vzpomenu, když jsme v zimě odhrnovali ze hřiště sníh. Ze Sigmy nosili pytle s černými sazemi, abychom mohli na sněhu udělat čáry. Tak jsme byli zapálení do hry. Dnes už je spousta hal. Podmínky tedy máme. Jak to tedy zlomit?
Velký vliv pochopitelně mají i rodiče. Každý by chtěl doma mít dalšího Jágra, Berdycha, Rosického a proto tlačí i násilně děti do sportů, kde je profesionální špička.
Odpovím zcela konkrétním příkladem. Dva roky jsem svého vnuka vozil na stolní tenis. Nabalil k sobě několik kamarádů, kteří se věnovali různým sportům. Vnuk mi jednou položil otázku: „Dědečku, který sport je nejjednodušší“? Zeptal jsem se, proč se ptá. A on mi odpověděl, že by se chtěl sportem živit. To je hrozné, když osmileté děcko se takto zeptá. Co na to říci? Zase řeknu, je to o té medializaci, propagandě.
Úplně bych ale s tou medializací, jako všelékem nesouhlasil. Vždyť třeba po mistrovstvích světa u nás, která zejména v letech 2000 a 2004 byla hodně luxusně medializovaná, se to nijak neprojevilo v nárůstu členské základny či sponzorů.
Neumím si to vysvětlit. I u nás ve městě na radnici se nohejbal propaguje. Ale výsledkem je pořád ta stejná skupina lidí, která se okolo nohejbalu motá. Můžu skutečně naříkat, že je málo článků v novinách, málo pořadů v televizi, ale to opravdu není všechno. Už jsem to říkal před chvílí, veškeré podmínky jsou. A stejně to nepomáhá.
Aby náš rozhovor nevyzníval příliš negativně, vidíš něco, co se naopak za ty roky změnilo k lepšímu?
Před dvaceti lety byl pouze oddíl v Hranicích a pouze Svačinka. Teď je u nás v regionu v každé vesnici nohejbal, kde přitom dříve žádný nebyl. Vrací se ta starší generace, často bývalí fotbalisté, věku i přes šedesát let. Není to ale na soutěžní úrovni, spíše té rekreační.
Znamená to tedy, že se nohejbal za ta desetiletí plošně rozrostl?
Jednoznačně. My jsme možná v rozhovoru naladili tónus negace. Ale ono to tam v lidech je. Jde o to, probudit je. Bouře rozdmýchává oheň, ale zháší svíce.
Co by jsi závěrem popřál nohejbalu do nového roku?
Řeknu to po moravsku. Já nemám rád ošťarné řeči. Třeba ty na internetových diskuzích. Kolikrát lidi ani neuvedou své jméno, jsou to takové hospodské řeči, někdy i urážky. Internet je na sdělování dojmů. Moc bych si přál, aby se to prostředí zkultivovalo, aby se lidé i tady chovali na úrovni, aby se pochopili. To hlavní přání je pak to, aby nohejbalu rostla členská základna.
