(Praha) Na slavnostním večeru Nohejbalista roku se z předaných ocenění neradovali pouze ti aktivní nohejbalisté. Jak je tradicí, součástí večera je i vstup nových členů do nohejbalové Síně slávy. Jména osmi stávajících členů jsou známá, nyní přibyla další dvě. JAROSLAV HANÁK a FRANTIŠEK TICHÁČEK už nemusí o tuto poctu soupeřit s jinými slavnými jmény, naopak nyní oni mohou svým hlasem rozhodovat o přijetí či nepřijetí dalších kandidátů.
Zdeněk Borkovec, Václav Kovanda, Miloš Fabián, Ladislav Kratochvíl, Vladimír Vilímovský, Jindřich Žalud, Jiří Šmejkal, Zdeněk Diviš, Jaroslav Hanák a František Ticháček, to je aktuální sestava dvorany slávy. Sestava, která nepochybně představuje obecně ohromný a jen těžko porazitelný hráčský, trenérský i funkcionářský potenciál. Říká se, že kultura sportu se pozná podle toho, jak se stará o své legendy. Nohejbal zatím svou kamennou Síň slávy nemá, a tak alespoň tato pocta existuje ve virtuální podobě. Kdo ví, třeba časem vyroste národní nohejbalový stadion a tam se virtuální Síň zhmotní v tu hmatatelnou.
Apropo, čím si oba „nováčci“ vstup mezi mazáky zasloužili? Ze závěrečné zprávy můžeme vyčíst následující fakta. „Ing. Jaroslav Hanák se narodil 26.4.1936 a jako hráč hájil barvy Slávie Kroměříž, se kterou v sedmdesátých letech hrál nejvyšší soutěž a získal i medaili z republikového šampionátu. Svou velmi dlouhou funkcionářskou dráhu načal na konci šedesátých let, kdy na Moravě prováděl nohejbalovou osvětu a vytvořil i vazby na slovenský nohejbal. Počátkem let sedmdesátých stál u zrodu moravsko-slovenské ligy a organizoval i jednorázové soutěže. V roce 1973 byl pod jeho vedením založen okresní nohejbalový svaz v Kroměříži a Hanák se též stal členem předsednictva republikového svazu. Od roku 1974 byl předsedou Jihomoravského krajského svazu, kde působí v této funkci dodnes. Jeho aktivnímu přístupu vděčí mnoho nohejbalových oddílů za svůj vznik. Za funkcionářskou činnost byl i několikrát vyznamenán tělovýchovnými institucemi. Všestranný sportovec, který byl mj. i mistrem republiky v řecko-římském zápasu, vystřídal ve svém životě několik profesí od zámečníka po strojního inženýra a konstruktéra.“
U druhého oceněného je pak uvedeno následující: „František Ticháček se narodil 8.5.1947 a svou bohatou hráčskou kariéru v barvách pražských oddílů načal v celku Libně 8. V šedesátých letech hájil dres Dukly Karlín, v roce 1968 vstoupil do řad Hloubětína, tehdy bezejmenného týmu, který však v následujících letech z nejnižší pražské třídy vystoupá i s podílem Ticháčka na 2 titulech k dosud nepřekonaným 11 mistrovským titulům. Ticháček nechává svou stopu i v dalších pražských týmech, jako jsou Kobylisy, Tatra Smíchov, Dopravní podniky, AFC. S většinou těchto týmů sbírá úspěchy na domácích šampionátech, celkem 5 titulů a 7 dalších medailí, stává se členem prvního reprezentačního výběru ČSR. Svou bohatou ligovou kariéru uzavírá v 48 letech v dresu extraligové TJ Pankrác. Dnes nastupuje v barvách Čakovic v nižších pražských soutěžích a jako trenér působí u prvoligového družstva žen téhož oddílu. Proslul zejména jako mimořádně technicky vybavený hráč, řada znalců jeho styl hry považuje vůbec za nejhezčí v celé nohejbalové historii. Nejen to ho vyneslo k vítězství v prvním ročníku ankety Nohejbalista roku v roce 1973 a medailovým příčkám v dalších letech. Stejně jako v nohejbalu i v občanském povolání jej jako stavebního klempíře musíme hledat na těch nejvyšších patrech.“
Kdo další vstoupí mezi nesmrtelné? To se dozvíme až na dalším ročníku večera Nohejbalista roku.
