(České Budějovice) Už se zdálo, že českobudějovický nohejbal natrvalo zmizí z extraligových kolbišť. Slavné časy Tesly, Lokomotivy či Dynama už zajímají zejména historiky, vždyť poslední účast celků z jihočeské metropole mezi elitou nese číslovku 1996 (Dynamo), resp. 2004 (Lokomotiva). Jenže momentálně se blýská na výrazně lepší časy. České Budějovice od minulého týdne disponují právem k nejvyšší mužské soutěži. Ne však právem získaným nějakým odkupem soutěže, ale vybojovaným na krajských, druholigových a poté i prvoligových hřištích. O tom všem jsme hovořili s nejvyšším hráčem českobudějovického Dynama, levonohým blokařem ONDŘEJEM MATĚJKOU.
Ondro, extraligu máš v kapse a stejně tak pozvánku na soustředění juniorské reprezentace. Nepochybuji o tom, že zažíváš příjemné chvilky.
Mám z toho všeho určitě radost. Hned v naší druhé sezoně v první lize jsme dokázali postoupit o soutěž výše. Předtím se nám podařilo hned první rok postoupit z druhé ligy. Bylo to ve shodném složení a těší mě, že jsme to dokázali vlastními silami.
Během krátké doby jsi ochutnal hned čtveřici soutěží – tři mužské (krajský přebor, druhá liga, první liga) a jednu dorosteneckou (BDL). Zkus je porovnat z hlediska sportovní úrovně.
Dorostenecká liga se dost mění každým rokem. Když jsme ji jako Dynamo hráli, tak byla určitě kvalitnější než jihočeský krajský přebor mužů. S druhou ligou mužů by se mohly měřit tak tři nejlepší dorostenecké týmy, ostatní ne. Dnes je navíc úroveň dorostenecké ligy nižší než dříve. Odešla silná generace.
V první lize jste letos sice patřili mezi favority, ale přece jen se o trochu více věřilo Přerovu a Zruči. Základní část soutěže předpoklady potvrdila, ale play-off vyznělo v přímé konfrontaci pro vás. Bylo to tím, že jste byli zase o něco zkušenější, nebo za tím stála lepší psychika?
V přípravě se nic oproti základní části nezměnilo. Před play-off jsme celé léto chodili na tréninky, poctivě jsme objížděli po republice turnaje. Možná nám právě turnaje pomohly v konfrontaci s jinými týmy, které tolik vidět nebyly. Řekl bych, že ke konci play-off jsme měli i větší diváckou podporu než naši soupeři. Naše výkony šly v porovnání se základní částí skutečně nahoru, naopak naši soupeři hráli stejně. Máme mladý tým a každý měsíc hry je na výkonnosti znát. Rostlo i sebevědomí a dokázali jsme se vyhecovat.
Nicméně snadné jste to v play-off neměli. Jak s Přerovem, tak se Zručí jste první utkání série ztratili a museli tak poté dvakrát vyhrát.
S Přerovem nám doma nevyšly dvojice a výkon nebyl optimální. Ale na Přerov jsme si věřili, v základní části jsme ho dvakrát dokázali porazit. V odvetě u nich jsme změnili sestavy do prvních dvojic a vyšlo to. Ve trojkách jsme silní. Když vyhrajeme jednu z obou dvojic, tak většinou utkání dotáhneme do úspěšného konce. Podobné to bylo se Zručí.
Ve Zruči nechybělo moc a vyhráli jste už první utkání série.
Tam nám moc nevyhoval přesun do haly po přerušení. Soupeř zahrál výborně obě poslední dvojice a nedal nám šanci.
Odveta a poté i rozhodující utkání ve Zruči vás ale zastihly ve velké pohodě.
Ve druhém i třetím utkání série už nebyly výkony zručských hráčů tak kvalitní. Toho jsme doma v odvetě dokázali využít. Protože se třetí utkání hrálo hned další den, nedalo se čekat, že se něco výrazně změní. Zručští byli pod větším tlakem, působili na mě unaveně a my pokračovali v naší vítězné sérii.
Kde se v klíčovém utkání rozhodlo o vašem postupu? Do stavu 2:2 na výhru a postup mohl pomýšlet i soupeř, navíc hrál doma.
Měl jsem dobrý pocit, když jsme vyhráli druhou dvojku. Pomohlo, i když naše druhá trojka ve druhé půlce utkání porazila lepší domácí trojku. Tím se to zlomilo.
Triumf vás jistě těší i proto, že téměř celý tým je tvořen odchovanci.
Všichni s výjimkou Míši Kozla jsme odchovanci Dynama a všichni bydlíme v Českých Budějovicích. Nemáme žádný problém se v plném počtu scházet na trénincích. Trénujeme dvakrát týdně. Nohejbal v Českých Budějovicích má velkou tradici a bylo to znát i na divácké podpoře. S přibývajícími výhrami se počet diváků zvyšoval. Před plnými tribunami se nám hraje dobře. Většina z diváků jsou navíc hráči – současní nebo bývalí. Nejsou to tedy jen nějací lidé, co přijdou na pivo a nerozumí nohejbalu.
Určitě právě vaší velkou výhodou je, že vám neodchází hráči, kteří skončí kariéru. Ale že se zapojují do činností pro klub. Stávají se funkcionáři, trenéry, vedou mládež, shání finanční prostředky…
Je to tak. My jsme další generací nohejbalistů, synové bývalých či rekreačních hráčů. Naši tátové i další bývalí hráči se o nás starají. Když vidí, že se náš tým dokázal dostat nahoru a nemá mezi sebou žádné spory, tak mají znovu velký zájem. Všichni ti, co se o nás roky starají, mají nyní radost a je to pro ně impulz k další práci.
Jsi dost mladý a vyhlášenou rivalitu českobudějovických klubů jsi už moc nezažil. Přesto, vnímáš její dozvuky nebo už je to minulost?
Mezi hráči už určitě žádná není. Mezi funkcionáři vím, že bývala, ale už se to zmírnilo. Po rozpadu Lokomotivy už jsme jediný ligový klub ve městě. Jediný hráč, který hraje u nás a hrál dříve za Lokomotivu, je Michal Kozel. A s ním nikdo z nás nemá žádný problém.
Co bude cílem pro novou sezonu?
Nechceme na konci soutěže skončit s nulou, snad nějaké body urveme. Udržet soutěž by bylo fajn, ale bude to hodně těžké.
