(Plzeň) Finálové vyvrcholení extraligy poutá vždy velkou pozornost nohejbalové veřejnosti. Podobné to bylo i v letošním roce. Vedle reakcí a komentářů týkajících se nesporně vysoké sportovní úrovně všech finálových utkání, se mezi nohejbalovými příznivci rozpoutala poměrně rozsáhlá diskuse, ve které byli kromě hráčů známkováni také rozhodčí.
Většina komentářů hodnotila výkony sudích pozitivně, ale zazněly i kritické příspěvky. Ty se nejvíce dotýkaly verdiktu hlavního sudího Pavlíka v emotivním komunikačním extempore s Petrem Bubniakem v úvodním duelu série. Pro připomenutí – modřický hráč poněkud nestandardním a důraznějším způsobem, po vzoru některých fotbalových hvězd, reagoval na výrok hlavního arbitra a podle některých názorů si zasloužil ocenění kartou. „Celá řada příspěvků a komentářů byla pro mě nepochybně podnětná, avšak v některých příspěvcích zazněly nepřesnosti a bohužel v malé míře i zavádějící informace,“ upozorňuje jeden z aktérů inkriminovaného momentu, známý plzeňský rozhodčí VLADIMÍR PAVLÍK. Nohec magazín vám nyní přináší jeho obsáhlejší stanovisko k diskutované situaci.
„Vzhledem k tomu, že vedle činnosti rozhodčího vykonávám funkci místopředsedy dvou odborných komisí, a to Komise rozhodčích a Komise tuzemského rozvoje ČNS, jsem se rozhodl, že mimořádně veřejně vystoupím a pokusím se blíže ozřejmit výše uvedenou kolizní situaci. Další motivací je pro mě skutečnost, že jako funkcionář ČNS a vedoucí lektor vzdělávacích akcí trenérů a rozhodčích mám maximální zájem kultivovat nohejbalové prostředí, ze kterého se od dob, kdy jsem působil ještě jako hráč v celostátních soutěžích, bohužel někdy vytrácí fair-play přístup. Svojí činností chci také v neposlední řadě posilovat důvěru v nestrannost nás rozhodčích a funkcionářů.
Dovolím si připojit ještě jednu drobnou poznámku pro ty, kteří mě osobně neznají, a proto mě asi hodnotili pouze z pohledu jednoho finálového zápasu, bez znalosti mých trvale konzistentních názorů na nohejbalovou problematiku: Celoživotně pracuji jako profesor či učitel a pravidelně se setkávám při svém povolání s celým systémem trestů a odměn. Osobně mám velký problém s uznáváním formálních autorit a v tomto smyslu je pro mě jedinou autoritou v rámci nohejbalového hnutí pouze a jedině nohejbal sám a jako rozhodčí se řídím podle známého – padni komu padni.
Ve formě otázek a následných odpovědí se vám pokusím přiblížit můj pohled na kolizní situaci v prvním finálovém střetnutí. I z toho důvodu, že podobná rozhodnutí sudích na vrcholných akcích mohou působit normotvorně jako precedens.
Otázka první: Provinil se hráč Petr Bubniak? Odpověď: Ano, provinil se.
Otázka druhá: Jednalo se o méně nevhodné chování bez sankcí /čl. 8.21. Pravidel/ nebo o nevhodné chování vedoucí k sankcím /čl. 8.22. Pravidel/? Odpověď: Jednalo se o nevhodné chování vedoucí k sankcím.
Otázka třetí: V jakém stupni ve stupnici provinění a postihů měl být výše uvedený hráč potrestán? Odpověď: Při logickém vyloučení postihů dle čtvrtého a pátého. stupně zbývá možnost uplatnění postihu v prvním až třetím stupni /napomenutí slovní – ŽK – ČK/.
Otázka čtvrtá: Mělo být hráčovo jednání hodnoceno jako provinění třetího stupně a měl být potrestán červenou kartou? Odpověď: Zde by byl teoreticky možný postih podle čl. 10.3.c – urážka nebo zlehčování výkonu rozhodčího, případně podle 10.3.b – hrubé nesportovní chování. Musím však kategoricky odmítnout možnost postihu v tomto stupni, neboť ani jeden z citovaných článků nebyl naplněn. V komunikační situaci mezi námi padlo pouze jedno jediné slovo, které vyjadřovalo jakýsi pocit zmaru a křivdy zároveň na základě mého předchozího nejednoznačného, ba přímo chybného rozhodnutí. V žádném případě nebylo cíleno proti mé autoritě rozhodčího ve smyslu urážky nebo zlehčování výkonu rozhodčího. Také nedošlo ke strčení, ale pouze k velmi nepatrnému kontaktu mezi hrudí hráče a mojí pohybující se pravou rukou, kterou jsem směřoval do kapsy košile za účelem případného udělení jedné z karet. Jinými slovy jsem se připravoval na tuto možnost, ale komunikační situace začala a zároveň skončila tímto jediným slovem, a proto Petr Bubniak nemohl být potrestán v tomto konkrétním případě červenou kartou. Z utkání existuje neoficiální záznam, který incident zachycuje a autor záznamu mi tyto skutečnosti potvrdil.
Otázka pátá: Mělo být jednání hráče hodnoceno jako provinění druhého stupně? Odpověď: V tomto případě to není jednoznačné. Hráč nepochybně mohl být – ale nemusel – hodnocen jako provinilý ve druhém stupni.
Otázka šestá: Proč chování hráče mohlo být případně hodnoceno nižším trestem, tedy slovním napomenutím, kterým byl Petr Bubniak ve skutečnosti doopravdy potrestán? Odpověď: Verbální projev hráče – jedno slovo – rozhodně nebylo možné posoudit jako nesportovní chování. Na druhou stranu bylo možné nepochybně hodnotit jako nesportovní chování hráčův neverbální projev. Zde je ale třeba připomenout dvě důležité skutečnosti, které se vztahují k rozhodnutím nás arbitrů, a to je článek 9.2.h Pravidel – povinnosti obou rozhodčích – ve kterém se uvádí, že sudí posuzují chování hráčů a podle potřeby určují příslušný postih. Z citace jednoznačně vyplývá, že je pouze a jedině na rozhodčích, jak posoudí chování hráčů. Určení příslušného postihu je pak vázáno na konkrétní potřebu v dané situaci, v daném utkání. Vzhledem k vývoji utkání, které jsme měli bez větších problémů pod kontrolou, a také s ohledem na jednu chybu v mém rozhodování, která předcházela kolizní situaci, jsem usoudil, že je dostatečné a pro tuto chvíli potřebné hráče potrestat jen slovním napomenutím. Toto pak bude dostatečnou sankcí, předejde dalším vyhroceným situacím a utkání se dohraje v duchu fair-play. Další průběh střetnutí mi dal za pravdu. Jednoznačně se totiž ukázalo, že trest splnil svůj účel a k dalším extempore již nedošlo.
Snad ještě jednu poznámku na vysvětlenou. Svůj text zveřejňuji, a to zdůrazňuji, nikoliv jako obhajobu svých konkrétních rozhodnutí rozhodčího, za kterými si ostatně i s odstupem času pevně stojím, ale spíše s cílem vysvětlení jakési filosofie rozhodování nohejbalových utkání a pokusu na tomto mediálně známém případu demonstrovat složitosti rozhodování rozhodčích a v neposlední řadě se pokusit o drobné zobecnění pro celou nohejbalovou veřejnost. Závěrem nabízím všem nohejbalovým příznivcům možnost účasti na vzdělávacích akcích ČNS určeným pro trenéry a rozhodčí, kde se uvedenou problematikou pravidelně zabýváme nebo další možnost, a to výše zmiňovanou problematiku diskutovat neformálně při, pro mě milých, osobních nohejbalových setkáních.“
Vladimír Pavlík
Místopředseda Komise rozhodčích ČNS
