(Aš) Plných devět let se prali nohejbalisté z nejzápadnější výspy Čech o ligové body. Tu o druholigové, jindy dokonce o prvoligové. Jenže sešup, který jejich příznivci zažili během jediného roku, znamenal ligové adieu a návrat „ke kořenům“, tedy do krajské nebo dokonce okresní soutěže.
Na tu lepší část ligové historie vzpomíná LUBOMÍR CHYNORANSKÝ. „Vše začalo nádhernou kvalifikací u nás v Aši v roce 2004, kterou jsme s pomocí skvělých diváků a mažoretek vyhráli a kvalifikovali se do západní skupiny druhé ligy mužů. Hned v první sezóně jsme překvapili a místo boje o záchranu se umístili na skvělém čtvrtém místě. V následujícím roce jsme se sice o dvě místa pohoršili ale stále bez strachu před sestupem. Stejně jako rok předtím jsme dokonce skončili před naším regionálním sokem Skalnou. Rok 2007 byl ve znamení experimentu, čtyř skupin po čtyřech družstvech. Ta si zahrála nejprve mezi sebou a poté se soupeři z druhé skupiny, jako by hrála jedna skupina. Následně se hrálo play-off a play-out. Ani to nás ale nedokázalo srazit na kolena a v rozstřelu o udržení jsme jasně přehráli Kobylisy. Následoval úžasný rok 2008. Pětadvacet bodů a nula na kontě porážek nás katapultovaly na první místo tabulky a do play-off, kde jsme přes rezervu Modřic postoupili do druhé nejvyšší soutěže. Také úvodní prvoligová sezóna se nám vydařila. Páté místo pro nováčka nebylo vůbec špatným počinem. Zvláště když před námi skončily jen takové týmy jako třeba Vsetín nebo Český Brod. V roce 2010 se našim chlapcům příliš nevedlo a tak jsme obsadili poslední místo, což znamenalo, po prohraném rozstřelu se Zručí-Sencem, baráž s Přerovem. Ten postoupil z druholigového play-off. Sérii jsme začali dobře a zvítězili na domácím hřišti 5:3. Jenže o týden později jsme po šestihodinové cestě utrpěli debakl 0:5 a série se vrátila na západ Čech. V rozhodujícím duelu jsme se však semkli a díky obětavosti všech hráčů a hlavně domácím divákům první ligu zachránili.“
Horší doby však číhaly za humny. „Také následující ročník se nám vůbec nevydařil a se ziskem jediného bodu jsme se už loučili se soutěží. Jenže odstoupila Solidarita, nikdo nesestupoval a tak jsme se přeci jen udrželi. Poslední prvoligová sezóna dopadla herně o něco lépe, než ta předcházející ale i tak to znamenalo s devíti body předposlední místo. Jenže poslední Janovice nás přehrály v play-out a tak jsme se pro sezónu 2013 propadli do druhé ligy. Jenže neměl být našemu trápení konec. Zařazení mladí hráči ještě soutěži nedorostli, ti zkušení se pomalu přiblížili zenitu výkonnosti a hráči, kteří přišli z klubů v okolí, nebyli kvůli dojíždění přínosem pro adekvátní kvalitu tréninku. Bohužel, hlavně naši odchovanci ve věku 16 až 22 let, neoplývali spolehlivostí a patřičnou láskou k našemu sportu. Což, když se sečetlo, znamenalo předposlední místo a následně neúspěšnou baráž. Když bychom to shrnuli, je div, že naše ligové účinkování trvalo téměř celou dekádu. O to se zasloužili tito hráči: Imrich Luley, Marian Lichtenberg, Petr Veselý, Luboš Chynoranský, Pavel Grisník, Michal Fedoš, Jiří Bránický, Radek Ulmon, Milan Hlaváček, Martin Myška, Martin Kolář, Petr Luley, Vlasta Krupička, Jirka Kůrka, Míra Brilla, Pavel Kubš, Karel Oktábec, Patrik Rada, Tomáš Putyera, Martin Čermák, Vlastimil Kubín st., Jakub Huspek, Petr Brandl, Václav Janatka, Radek Kříž, Tomáš Kříž, Karel Bláha st., Karel Bláha ml., Jan Vasilečko a také věrní diváci Milan Toth, Máša, Sláveček z Kadaně, Tomáš Richtr, Radim, Jára Bulant a nesmrtelný hlas Slávy z Boudy. Těm všem díky za ty krásné chvíle mezi nohejbalovou elitou,“ smutně podoktla hlavní postava ašského klubu.
Z nedalekého Tachova do Aše dorazil i RADEK ULMON: „Do Aše jsem přišel, pokud se nemýlím, v roce 2004 a to co se dělo na kurtech, jsem do té doby dlouho nezažil, Tým plný lidí, kteří chtějí hrát vyšší soutěž a ještě k tomu se tímto sportem bavit, urputná podpora diváků, nadšení a hlavně člověk co to všechno vedl! Luboš Chynoranský. Mé osobě poskytl výborné zázemí, skvělou kulisu a nohejbalový domov, dá se říci po celou dobu mého působení v Aši. Byl jsem rád při tom a hru jsem si vždy po boku Hlaváčka, Čermáka, Oktábce, Kůrky, a ostatních velmi užil! Bohužel přišel rok, co jsem i já už cítil, že má mise také končí a hlavně mě táhl tachovský nohejbalový domov. Tak jsem se po těch letech vrátil domů na Tachovsko a setkal se s Aší jako soupeř. Utkání mezi námi proběhla férově ale s nábojem. Je mi velmi líto že v Aši je konec a budu na ty roky rád vzpomínat.“
Podobné pocity zažívala i další známá tvář, MILAN HLAVÁČEK. „V Aši jsem prožil krásných devět let, jak sportovních tak oslavných. Kolem Luboše Chynoranského se vždy utvořila příjemná parta kamarádů, kteří si nohejbal užívali. Za zmínku stojí nezapomenutelné zápasy o záchranu, kdy jsme vždy v posledním možném utkání ligu zachránili. Až to poslední nám bohužel nevyšlo. Nezapomenutelné jsou také naše výlety na Moravu a na Vysočinu, na to samozřejmě budeme vzpomínat s radostí všichni. Byl jsem rád, že jsem si na konci sportovní kariéry mohl zahrát v jednom mužstvu s takovými osobnostmi nohejbalu, jako jsou Karel Bláha, Martin Čermák, Vlasta Kubín, Radek Ulmon. Jsou to výborní nohejbalisté a kamarádi. Všechno jednou končí, nic netrvá věčně.“
I další z mazáků, MARTIN ČERMÁK, nebude na ašskou etapu své kariéry vzpomínat ve zlém. „Po příchodu do týmu Aše jsem se zde potkal s klukama, které jsem znal jako soupeře už od dorosteneckých soutěží. Byli to třeba Milan Hlaváček, Radek Ulmon, Martin Myška či Karel Oktábec. V čele s nadšencem Lubošem Chynoranským a skvělými fanoušky jsme utvořili výbornou partu lidí a odehráli spoustu nezapomenutelných utkání. Postupně se tým měnil a přicházeli ostřílení borci Vlasta Kubín, Karel Bláha, s kterými byla radost hrát. Po obchodech většiny zkušených hráčů a razantnímu omlazení týmu se nám nepodařilo zachránit ve druhé lize. Mužstvo se prakticky rozpadlo. Rád bych všem, kteří v Aši hráli, popřál ať se jim daří a pokud budou pokračovat v kariéře tak dobrou formu bez zranění. A snad se na kurtech zase potkáme.“
