Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na vrcholné tuzemské akce pro sestavy mužské kategorie – mistrovství ČR.
Kombinace individuálního a kolektivního sportu, to je nohejbal. I proto s uvažovaným vznikem nových republikových soutěží se počítalo s tím, že dojde k vypsání jak jednorázových tak dlouhodobé soutěže. Už v roce 1968 začala při ještě neexistenci republikové sekce Komise nohejbalu MV ČSTV Praha připravovat 1. přebor ČSSR (mistrovství ČSSR), jehož termín se ale posunul o rok později. V roce 1969 se tak na stadionu Karla Aksamita v Praze uskutečnil první domácí šampionát s účastí 10 trojic (dle daného kvalifikačního klíče), vítězem se stala Tepna ČKD Hronov. Další trojkový šampionát o rok později pořádala TJ Kúpele Piešťany.
V roce 1971 už se hrála dvě mužská mistrovství. Mužské trojky pořádala TJ Slavia Kroměříž, první dvojkový šampionát (vítěz TJ Slavoj Hloubětín) TJ Slovan Hydroprojekt České Budějovice. Další trojkové šampionáty uspořádaly TJ Tepna ČKD Hronov (1972), TJ Spartak Přerov (1973), OSN Pardubice (1974), OP Prostějov (1975), TJ Slavia Kroměříž (1976, 1978, 1990), TJ Slovan Kadaň (1977, 1983, 1998), OSN Liberec (1979, 1981), TJ Slovan TMS Pardubice (1980, 1982), RH Mladá Boleslav (1984), TJ Agrostav Žatec (1985, 1988), TJ Spartak Děčín (1986), TJ Rukavičkářské závody Dobříš (1987), HM Ostrava (1989), TJ Tatran Sedlčany (1991), TJ Slavia Hradec Králové (1992, 1996), TJ Lokomotiva České Budějovice (1993), TJ AVIA Čakovice (1995), TJ Dynamo České Budějovice (1997), TJ Spartak Čelákovice (1999, 2013), SK Liapor Karlovy Vary – Doubí (2000, 2002, 2004, 2007-08, 2010, 2014, 2016), Město Plánice (2001, 2003), ONSK Severní Morava v Ostravě (2006), ČNS v Nymburce (2009), ČNS v Nymburce (2011), TJ Slavoj Český Brod (2012, 2017-18), TJ Sokol SDS Exmost Modřice (2015), Nohejbal Žižkov v Praze (2019).
Pořadateli dvojkových mistrovství se staly TJ Slovan Kadaň (1972), TJ Lokomotiva Praha (1973, 1983), TJ Kaučuk Kralupy (1974), TJ Solidarita v Praze (1975), ONS Pardubice (1976), TJ DPM Brno (1977), OP Prostějov (1978), RaJ Pardubice (1979), TJ Spartak Přerov (1980, 1993), TJ Osnice v Libni (1981), KNS Plzeň (1982), TJ Lokomotiva České Budějovice (1984), TJ Kavalier Sázava (1985), TJ Sokol Plzeň Bílá Hora (1986), TJ Agrostav Žatec (1987-88, 1994), TJ Slavia Kroměříž (1990, 1994, 1998), TJ Tatran Sedlčany (1991), TJ Slavia Hradec Králové (1992, 2000-01), TJ Rukavičkářské závody Dobříš (1995), SK Liapor Karlovy Vary – Doubí (1996, 2004, 2006, 2014, 2017, 2020), ONSK Severní Morava v Ostravě (1989, 1997), TJ AVIA Čakovice (1999), Město Plánice (2002), TJ Sokol Semily (2003), Město Litomyšl (2007), NK Orel Vyškov (2008-10), ČNS v Nymburce (2011, 2016), TJ Sokol SDS Exmost Modřice (2012, 2015), TJ Slavoj Český Brod (2013, 2018), MNK Modřice (2021).
Třetím do šampionátové party se stala disciplína jednotlivců. Poprvé se její mistrovství hrálo v roce 1993 v Praze, pořadatelem byla TJ Solidarita. Dalšími pořadateli byly TJ Solidarita (1994), TJ Slavia Kroměříž (1995), TJ Dynamo České Budějovice (1996), TJ Slavia Hradec Králové (1997), TJ Osnice v Libni (1998), TJ Slovan Chabařovice (1999), TJ Sokol Plzeň Bílá Hora (2000-02), TJ Sokol Frýdek-Místek (2003), NK Opava (2004), ČNS v Nymburce (2006-07, 2011, 2013-18), ČNS v Brandýse nad Labem (2008-09), TJ Lokomotiva České Budějovice (2010), SKP UNITOP Žďár nad Sázavou (2012), TJ Spartak Čelákovice (2019), TJ Start Praha (2021).
Od roku 2019 ČNS přistoupil na pořádání MČR dvojic a trojic střídavě ve dvouleté periodicitě. V roce 2020 bylo díky koronavirové pandemii MČR jednotlivců zrušeno.
Do roku 1975 se mistrovství ČSR konala zároveň jako mistrovství ČSSR, po vytvoření slovenského svazu už slovenská družstva startovala na vlastních šampionátech. V roce 1980 se díky spolupráci českého a slovenského svazu podařilo vypsat společné vrcholné soutěže o neoficiální titul mistra ČSSR (Memoriál Petra Mačáka), na kterých se utkala tři nejlepší družstva, resp. sestavy z republikových soutěží.
Pořadatelem neoficiálních mistrovství ČSSR družstev se staly TJ Tesla Bratislava (1980-82), TJ Dynamo DPMK Košice (1983), TJ Dynamo Pankrác (1986). Dvojice a trojice byly pořádány TJ Slavoj Hloubětín (1980-82, 1984), TJ Dynamo DPMK Košice (1983), TJ Drátovna Hlohovec (1985), TJ Dynamo Pankrác (1986).
Už s oficiálním puncem se konala mistrovství ČSSR v letech 1987-92 (dvojice a trojice, resp. 1987-90 (družstva). Družstva se utkala v Praze (TJ Dynamo Pankrác), dalšími pořadateli se staly TJ Dynamo DPMK Košice (1988), TJ Slavia Kroměříž (1989), TJ Slovan Považská Bystrica (1990). Dvojky a trojky byly pořádány TJ Dynamo DPMK Košice (1987, 1991), TJ Rukavičkářské závody Dobříš (1988), TJ Považan Nové Město nad Váhom (1989), TJ Sigma Dolní Benešov (1990), NK Bajda Kroměříž (1992). Jednotlivci se poprvé o titul mistra ČSSR utkali v roce 1991, pořadatelem byla TJ Slavia Kroměříž. Dalším pak Asociace malých sportů v Brně (1992).
První mistrovství republiky v historii a k tomu ještě výhra z kategorie méně očekávaných. To byl triumf nohejbalových mušketýrů z Tepna ČKD Hronov, kteří v Praze vypálili roku 1969 rybník všem favoritům. Ladislav Hrnčíř, Josef Braha, Vlastimil Hanzl a trenér Adolf Dyntar odešli do nohejbalového nebe, ale poslední pamětník BORIS EKRT (*1949) stále největší úspěch hronovského nohejbalu nosí v srdci.
Pane Ekrte, byl jste i u příprav na první mistrovství republiky. Jak se akce zrodila?
Nohejbalovou Mekkou na počátku 60. let, kdy jsem začal nohejbal v Hronově hrát, byla Praha. Pražské soutěže řídila komise nohejbalu při Městském výboru ČSTV, od března 1969 Městský svaz nohejbalu Praha. S rozšířením tohoto typicky českého sportu začaly po vzoru Prahy vznikat komise nohejbalu také v jednotlivých okresech v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Chybělo však srovnání herní úrovně. Iniciativou pražské komise MV ČSTV byl proto připravován zprvu blíže nepojmenovaný celostátní turnaj nejlepších krajských družstev v nohejbalu trojic s konáním v říjnu roku 1968. Reprezentanti krajů měli vzejít z kvalifikačních turnajů. Přihlášky tehdy zaslaly kraje Jihočeský, Severočeský, Východočeský, Západoslovenský, Středoslovenský a Praha. Veškeré snahy přerušilo obsazení naší republiky cizími vojsky v srpnu 1968 a zasáhlo i do sportovního dění. Vzhledem k nenahraditelné ztrátě času v přípravě a organizaci byl nucen pořadatel oznámit, že 1. přebor ČSSR v nohejbalu trojic pro rok 1968 se nekoná. Zároveň však písemně požádal funkcionáře všech oddílů v republice o zaslání návrhů týkajících se uspořádání přeboru ČSSR o rok později. Jako zástupce východočeské oblasti jsem se zúčastnil 30.8.1969 schůzky zástupců nohejbalových oblastí ČSSR v Praze, kterou svolal Městský svaz nohejbalu Praha. Jedním z bodů bylo uspořádání mezioblastní soutěže pro rok 1969, oficiálně nazvané Mistrovství ČSSR v nohejbalu trojic pro rok 1969. Počet účastníků byl stanoven na deset, z toho tři nejlepší družstva z Prahy a za každou ze sedmi oblastí jedno družstvo. Herní systém každý s každým, na tři dopady, podle pražských pravidel. To proto, že oblastní odchylky se týkaly výšky sítě. Historicky první mistrovství republiky v nohejbalu trojic se uskutečnilo ve dnech 27.–28. září 1969 na stadionu Karla Aksamita v Praze.
Se silnými pražskými sestavami jste se utkávali už dříve. Pamatuje na některé souboje?
Hronovský nohejbal byl až do října roku 1963 veden pouze jako kroužek při oddílu odbíjené. Samostatným sportovním oddílem se stal až po ustavující členské schůzi, která se konala 12.11.1963. Ještě téhož roku se hráči Hronova zúčastnili dvou pražských turnajů, při nichž navázali první kontakty s hráči předních družstev. V domácím prostředí uspořádali na podzim 1963 první ročník nohejbalového turnaje trojic O putovní pohár Jiráskova kraje, na dvou volejbalových kurtech u sokolovny. Z Prahy tehdy přijelo do Hronova zvláštním autobusem 11 družstev 1. pražské třídy, jedno družstvo z Brna a tři celky místní. Do finálové skupiny postoupilo osm pražských družstev. Nechyběla tu slavná jména – Šarlinger, Vilimovský, Smíšek, Chvalovský, Pecl, Černý, Šleichert, Šálek, Šmejkal, Kaucký, Procházka, Knytl a další. Tento turnaj se stal výbornou propagací k získání dalších hráčů. Motivoval i nás. Mně bylo tenkrát 14 let, Láďovi Hrnčířovi 15. Začínali jsme se teprve učit nohejbalové abecedě od zkušenějších hronovských hráčů Šolína, Brahy a Hanzla. Ti nás každoročně po skončení okresního přeboru brávali s sebou na osadní turnaje v okolí Prahy, kde jsme měli možnost hrát proti tehdejším nohejbalovým špičkám. Začátky byly těžké a hořké. První dva turnaje trojic na osadě Havran v údolí Kocáby a na osadě Šacung na Sázavě v roce 1965 končily trpkým zklamáním, když v obou případech jsme si zahráli pouhé dva zápasy ve skupinách a po porážkách nás čekala dlouhá cesta zpět k domovu. Odváželi jsme si ale cenné zkušenosti. První výsledky našich kontaktů s pražskými družstvy se dostavily v roce 1967. Bylo to nejprve 4. místo z 22 družstev na osadě Jedličkov a následně překvapivé vítězství na dvoudenním turnaji trojic ve Vršovicích o putovní pohár Miss nohejbal s účastí 53 družstev z celé republiky. To mělo signalizovat pražským celkům, že s hronovským nohejbalem je třeba vážně počítat.
S Hrnčířem a Brahou jste vytvořili slavnou sestavu. Jak byste charakterizoval své bývalé spoluhráče?
Láďa Hrnčíř – kompletní smečař a blokař se vším všudy. Autorita. Dirigoval si hru, nikdy spoluhráčům chyby nevyčítal. Jako málokterý smečař uměl své spoluhráče za dobrý zákrok pochválit, povzbudit, a své selhání přiznat. Při hře téměř nekazil. Když si nebyl jistý, zda zaboduje, raději přehrál míč zadarmo soupeři s šancí, že protiútok zablokuje, nebo jej chytneme. To se mu často vyplácelo. Jeho silnou zbraní bylo periferní vidění, blok, smečovaný úder „hřebík“ k lajně těsně za síť a vytloukání bloků soupeře. Hrát s ním a dělat mu dvorního nahrávače byla radost a pohoda. Pepa Braha – můj nohejbalový táta, o 21 let starší, všestranný sportovec. V mládí fotbalový brankář, jako atlet skákal výšku a v zimě se věnoval skokům na lyžích. Nohejbal začal hrát až později, a ten mu přirostl k srdci nejvíce. Průkopník hry tělem, zvané prsa. V jeho éře to nikdo nehrál. Poctivák nejen při hře, kdy o něco šlo, ale i v tréninku. Jeho přesné a klidné příjmy míče tělem či hlavou byly stěžejním předpokladem založení úspěšného útoku.
Na šampionátu jste ale nebyli hlavním favoritem. Na zlato si brousilo zuby několik zvučných sestav, zejména z Prahy. Přesto zlato máte vy – proč?
Hráči pražských celků se spolu utkávali v mistrovských zápasech daleko častěji a mezi sebou se dobře znali. S námi se potkávali pouze občas na turnajích. Naše hra byla zcela podřízena dovednostem smečaře Ládi Hrnčíře. Musela být precizní. Jednou z variant byl například útok vedený na pravý kůl vysokou nahrávkou nad síť, zakončený nejčastěji vytlučeným blokem. Na soupeřův blok se Láďa těšil. Uměl si s ním pohrát. Byl to častý zdroj zisku našich bodů, zrovna tak jako Hrnčířovy těžko chytatelné hřebíky nebo prokopnuté středy. Myslím, že způsob naší hry našim soupeřům nevyhovoval. Ani pro diváky nebyla naše hra pohledná. Nehráli jsme na krásu, ale na vítězství. Na prvním republikovém šampionátu v Praze jsme vyhráli všech devět utkání při skóre setů 18:3.
Vaše sestava ještě získala stříbro na šampionátech v letech 1970 a 1972. Jak na tyto úspěchy vzpomínáte?
Mít z prvních čtyř republikových šampionátů zlatou a dvě stříbrné medaile nebylo pro nás špatným vysvědčením. V té době jsme se pravidelně účastnili turnajů po celé republice. Kromě vršovického turnaje v Praze také na osadách Havran, Šacung, Jedličkov, Staří kamarádi, dále v Náchodě, Liberci, Jablonci, Kroměříži a Martině. V roce 1970 v Piešťanech se nám titul obhájit nepodařilo. Ve finále jsme prohráli s Podolím, vedeným Jindrou Žaludem, 1:2. A o dva roky později v Hronově na domácí půdě nám titul unikl těsně po porážce od Lokomotivy Praha s Pepou Hochmanem. Při rovnosti bodů rozhodl o celkovém vítězi vzájemný zápas.
Rok 1972 byl ale zároveň prvním a také zatím posledním ročníkem Hronova v ligové soutěži. Jaké byly příčiny pádu hronovského nohejbalu, kterému se už poté nepodařilo na předchozí úspěchy navázat?
Nově vzniklá ligová soutěž družstev v roce 1972 byla nad síly oddílů menších měst. Měli jsme v Hronově pouze jednu kvalitní trojkovou sestavu, citelně však chyběla širší členská základna. Nepomohla ani hráčská výpomoc z Náchoda. Hned v 1. ligovém ročníku nastala paradoxní situace, když narychlo sestavené a hráčsky nevyrovnané hronovské družstvo všechna svá utkání prohrálo a s ligovým účinkováním se muselo rozloučit. Ještě téhož roku však na republikovém šampionátu trojic vybojovala naše hronovská trojka stříbro. Příčin rozpadu hronovského oddílu nohejbalu v roce 1972 bylo několik. Generace těch, kteří počátkem 60. let navazovali první kontakty s pražskými družstvy, zestárla. Oddílu chyběla mládež, kterou v Hronově pohltil fotbal, lední hokej a volejbal. Po IV. mistrovství ČSSR trojic v Hronově se rozhodli naši starší spoluhráči Pepa Braha ve 44 letech a Vlastimil Hanzl ve 46 letech ukončit sportovní činnost. Já jsem v té době již studoval v Hradci Králové na pedagogické fakultě, bydlel na kolejích a domů jsem jezdil pouze na víkendy. V Hradci se nohejbal nehrál. Mé zájmy se začaly tříštit mezi sportem a hrou na kytaru ve folkové skupině Kantoři. Tehdy jsem upřednostnil hudbu. Jediný Láďa Hrnčíř se rozhodl v nohejbalu pokračovat. Přestoupil do pražské Solidarity a významně se tu v roce 1973 podílel na zisku prvoligového titulu.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Přeji ČNS, aby se mu dařilo propagovat a prosazovat své podněty a myšlenky vedoucí k rozvoji a šíření nohejbalu, tohoto typicky českého sportu, na mezinárodní scéně. Aby nohejbalu byla věnována větší publicita v médiích a veřejnost jej vnímala jako plnohodnotný sport.
