Nalejme si čistého vína, tradice už netáhne. Spoléhat na to, že desítky let historie automaticky obstarají pořadateli osadního turnaje kvalitní účast, dnes zavání extrémním sebevědomím, nebo spíše neznalostí současných poměrů. Každopádně výsledek tohoto přístupu se zrodí záhy. Ano, doba se změnila a pořadatelům kdysi věhlasných akcí nezbývá, než přijmout tvrdou realitu.
Ono se stačí projít třeba Posázavskou stezkou, vedoucí kolem osad na dolním toku „Zlaté řeky“ a cestou určitě neminete několik zarostlých ploch, jejichž dřívější funkci hřiště jak dva osiřelé majáky připomínají rezavějící sloupky sítě. Další osady naštěstí svůj nohejbalový klenot stále ještě hýčkají a vůbec to nemají lehké. To, co zatím letos zažili pořadatelé většiny vyhlášených osadních turnajů, lze bez nadsázky nazvat malým Waterloo. Výjimkou nebyly turnaje, kde počet zúčastněných sestav bylo možné spočítat prsty jedné ruky. Také kvalita hráčského pole byla vzdálena minulým ročníkům. Kde hledat přičiny tohoto skokového jevu? Jistěže, v prvé řadě za tím stojí nárůst počtu turnajů, což je obecně kvitovaný jev. Zájem o nohejbal tak stoupá a souvisí i s určitým vnímáním nohejbalu jako sportu spíše rekreačního charakteru. Zejména hráči nižších soutěží a rekreační hráči baží po dalších a dalších nových akcích. Ruku v ruce se zvyšujícím se počtem turnajů jde i zvýšená informovanost a medializace akcí. Stačí pohled do Centrálního přehledu akcí na stránkách ČNS či do dalších celostátních i regionálních přehledů a vše je jasné. A to je stále jen menší část turnajů, protože ta většina, ať už jsou důvody různé, není do žádného přehledu zanesena.
To však stále nevysvětluje tu skokovou změnu. S velkou pravděpodobností jí letos má na svědomí panující celosvětová ekonomická krize. Pořadatelé totiž hovoří o tom, že letos na měrné jednotce jedné osoby evidují výrazný pokles tržeb z občerstvení. Toto se týká jak diváků, tak i samotných hráčů. Ochota cestovat, platit startovné a útratu tak může být letos skutečně tímto ovlivněna. Ale to se týká všech akcí bez rozdílu. Další důvod byl zmíněn v úvodu. Magická vysoká číslovka počtu odehraných ročníků možná ohromuje samotné pořadatele, ale dá se říci u velmi nohejbalovou historií a kulturou nevzdělaného průměrného hráče nepůsobí tak magicky, jak by pořadatel očekával. Hráče dnes zajímají především hodnota cen, reálná možnost na ně dosáhnout a také další možnosti, které turnaj nabízí (doprovodné aktivity, možnost koupání, u starších pak možnost zabavení rodinných příslušníků atd.). Právě to pochopili pořadatelé nových akcí a nabízí turnaje, které zdatně tradičním akcím konkurují. Ve zvětšující se konkurenci zákonitě vzrůstá tlak na termíny a dochází tak k termínové kolizi akcí. A to bohužel i akcí stejné výkonnostní kategorie a ve stejném kraji nebo dokonce okresu. Tomuto trendu podlehly i některé osady bývalé turnajové Grand Prix, které až dosud ctily nepsaný (donedávna dokonce ČNS zveřejňovaný) stále stejný termínový kalendář této série. Svůj tradiční termín tak podržely pouze osady na Havranu, Majáku, Meridě, Šacungu, Askaloně a Zapomenutých. Ochota k návratu na původní termínovku už zřejmě od rebelujících osad nelze očekávat.
Protože počet prázdninových víkendů je neměnný, jediným rozumným východiskem by byla dohoda na termínové nekolizi v příslušném kraji nebo regionu alespoň u turnajů shodné kategorie (u všech bez rozdílu je to nereálné). Právě kategorizace akcí, taková, jaká je například úspěšně užívána v tenise, by přinesla řešení jak do současné svízelné situace, tak i pro lepší určení akce. Ostatně o klasifikaci akcí do kategorií se již nedávno snažila i mezinárodní federace FIFTA. Ono není pro pořadatele i diváka žádný med na elitním ligovém turnaji sledovat nezáživný zápas špičkové sestavy s krajskou nebo okresní. A platí to i naopak. Účast ligové sestavy na regionálním „pouťáku“ možná potěší ego pořadatele, ale už ne samotné účastníky nižších soutěží, na které tak zbývá boj o max. druhé místo. Naštěstí toto už někteří pořadatelé pochopili a do propozic akce vkládají omezující prvky, týkající se právě výše soutěže potenciálních účastníků (omezení shora nebo zdola). A pokud by tato kategorizace byla zavedena v širším měřítku, umožnila by (při alespoň průměrné vůli pořadatelů) stejně jako ve zmíněném tenisu odstranit regionální kolize akcí stejné kategorie. Bohužel v nohejbalu vše trvá podstatně déle, než v jiných sportech. Nicméně cesta byla naznačena.
