(Praha) Nekonečné diskuse ohledně mezinárodních i tuzemských nohejbalových pravidel úměrně vzrůstají s klesajícím počtem dopadů. I tak lze definovat čtvrtý nohejbalový zákon. V době, kdy se mísí jednotlivé názorové proudy a bují i extrémní názory, není od věci pohlédnout do minulosti. Vždyť podobné diskuse zde už jednou byly. A stejně vzrušené, vždyť dnešní člen nohejbalové Síně slávy, VÁCLAV KOVANDA (*1935), také okusil i sílu nelibosti konzervativního hnutí.
Muž, který má lví podíl na zoficiálnění nohejbalu, své názory nikdy netajil a přednášel je v době, která ještě pro jejich pochopení nedozrála. Nikdy ho nezdobily hráčské úspěchy, jeho síla byla ve vzdělání, ve znalostech metodiky a publikačních schopnostech. Zcela právem se zařadil mezi největší postavy nohejbalové historie a proto nepřekvapovalo i jeho zařazení mezi prvními do Síně slávy. V devadesátých letech jej zasáhly spory okolo pravidel. A tehdy okusil velké zklamání, když jeho názory byly interpretovány jako kacířské a škodící českému nohejbalu. Pozdější rehabilitace měla hořkou pachuť, ale i zadostiučinění. Dnes chtě nechtě musí všichni přiznat jedno, Kovandovy tehdejší názory jsou dnes uplatňovány v praxi a obhajovány proti jiným změnám. I to jsou paradoxy doby.
Pane Kovando, vy jako metodik a snad i vizionář můžete přiložit do pranice svůj názor na dnešní pravidlové spory.
„Nevidím to tak zle. Já si myslím, že variabilita podle počtu dopadů je strašná výhoda tohoto sportu. Každý si může vybrat. Kdo na to má, ať hraje mezinárodní jednodopadový nohejbal, kdo na to nemá, ať hraje dvoudopadový, a kdo se necítí ani na něj, tak ať hraje soutěže na tři dopady. Nechť si způsob hry rozhodnou řídící orgány republikové, krajské, okresní…“
Ano, to je vlastně současný stav, který však není vnímán pozitivně.
„Jistě. Mezinárodně se však hraje jednodopadový nohejbal a pokud je situace, jaká je, tak alespoň ta naše špička musí prostě na jeden dopad hrát. Není možné hrát dvoudopadovou hru a pak rovnou přijít na mistrovství světa. Osobně si tedy myslím, že ještě není úplně čas na ten jednodopadový nohejbal. Že pokud by se všude hrál, vyžadoval by alespoň poloprofesionální přístup. Když však už to takhle je a nedá se s tím v blízké době nic dělat, musíme se tomu přizpůsobit. Ale jak jsem řekl, ať si každý vybere, co chce hrát.“
To znamená, že je to stále to pásmové řešení, kde určitá výkonnostní úroveň hraje určitý druh hry.
„Ano, takto to vlastně stejně je.“
Existují i další alternativy. Třeba po vzoru Slovenska začlenit jednodopadovou disciplínu ve formě jednoho či více zápasů do skladby ligového utkání.
„To by se mi moc nelíbilo. Spíše by se mi líbilo, kdyby se třeba přes zimu, kdy těch soutěží je méně, se v hale hrály turnaje jednodopadového nohejbalu. Jeden oddíl by uspořádal jeden turnaj, pak další a šlo by to. Tím by se pomohlo nároďáku, aby se mohl zaměřit na hru, zlepšování taktiky, nacvičení signálů a tak.“
Dalším zajímavým návrhem je tlačit na to, aby se do programu světových a evropských šampionátů dostala alespoň jedna dvoudopadová disciplína. Díky tomu by si poměrně nenásilnou formou konkurovaly různé druhy hry a čas by ukázal, který je lepší.
„To by pochopitelně šlo, bylo by to ale dost komplikované. Bude záležet na tom, co tomu řeknou ty ostatní státy, jak budou hlasovat. Spíše by to byl jakýsi přechodný stav do doby, až by se to vytříbilo.“
Byl jste u toho, když spory ohledně tří a dvou dopadů gradovaly. Tehdy vás také titulovali vrahem nohejbalu, zrádcem národa a podobnými potupnými přízvisky. Jak se díváte na dnešní spory?
„Když se podívám na ty minulé, tak dvoudopadový nohejbal jsem preferoval hlavně proto, že jestliže chceme hrát moderně, tzn. na dva smečaře, tak tam bezpodmínečně musí být útok z voleje. Čili ten třetí dopad je tam zbytečný. Někteří argumentovali tím, že někde spočítali, že lidi zajímá jen hra na síti, která tvoří asi patnáct procent času výměny. Ostatní část výměny je jen takové přehazování míče. Dnes se na dva dopady hraje ve většině našich soutěží a vadí to jen málokomu.“
Takže ještě jednou, měl by se český nohejbal přestat zabývat vymýšlením různých bojkotů mezinárodního nohejbalu a přizpůsobit se mu?
„No určitě musíme. Protože ten trend je všeobecný. Je to známé, v době Pepi Bicana se ve fotbale hrálo na dva obránce a pět útočníků, dneska se hraje totální fotbal. K tomu se také došlo během desítek let, přes různé WM systémy a dneska je to totální fotbal. Tak také nohejbal nemůže být pořád stejný. Když začal, tak ho nevymysleli proto, aby se tam honili, protože se honili na fotbale. Ale proto, aby se moc nezadýchali, aby si ho zahráli třeba místo karet. Také to ale byl jen sportovní doplněk. Pokud to ale má být plnohodnotný sport, tak musí držet tendence ostatních sportů. A u všech sportů to tak je. Takový volejbal, který je nohejbalu velmi blízký, byl dříve nahrávač a smečař a dnes je jeden nahrávač a všichni ostatní smečaři a blokaři.“
Silným argumentem odpůrců jednodopadového nohejbalu je stávající nízká trénovanost hráčů. V podání málo trénovaných hráčů nevypadá jednodopadová hra nijak přitažlivě.
„Ano, to je pravda. Proto jsem také řekl, že to trochu předběhlo dobu. Bohužel to bylo způsobené tím, že my jsme tenkrát trvali na tom třídopadovém nohejbalu a ostatní trvali na jednodopadovém. Tehdy byl vyjednán dvoudopadový kompromis, který podle mého názoru se mohl přijmout a hrálo by se to na mistrovství světa doteď. Jenže ty národy, když potom viděly, že v tom třídopadovém nohejbalu nemají vůbec žádnou šanci, tak trvaly na tom jednodopadovém. Také se ukazuje, že my máme v jednodopadové hře dost problémů s ostatními státy, které na tři dopady neměly žádnou šanci.“
Ale proč neměly šanci? Vždyť naučit se dobře hrát třídopadovou hru je snažší, než tu s méně dopady.
„Dobře, ale kvalita těch hráčů, ten obrovský kádr, který tady byl a je, desítky let hry, to byla naše nesporná výhoda proti nim.“
Znamená to tedy, že ostatní země vycházely z principu, že musí najít odlišný styl hry, kde startovací čára bude pro všechny přibližně stejná?
„No pochopitelně, to je jednoznačné. Slováci v tomto byli chytřejší, říkali „nám je to jedno, hrajme na tři nebo na dva dopady“. Češi ale tvrdohlavě trvali na třech dopadech a říkali, ať se to ostatní naučí, že nic neumí. Jenže to na mezinárodním poli nejde, tam má každý stát jeden hlas. Tam to nejde říci, naučte se to a budeme to hrát takhle. Takže to vzniklo tímhle postojem. Škoda. Protože na ten jednodopadový nohejbal je potřeba minimálně poloprofesionální přístup. Potom to bude skvělé a nikdo už nebude chtít hrát na více dopadů, protože to bude pro diváka nudné. To už dnes na jednopadových akcích vidíme, že tam skutečně už hráči musí mít kondici. To už nemohou hrát jako někde na turnajích, hlavně se moc neunavit. Tady musí jít naplno.“
Závěr je tedy jasný, jednodopadový nohejbal předběhl dobu, ale nemuselo k tomu tak brzy dojít.
„Jistě.“
Nutno však dovětkem podotknout, že je jen domněnkou, zda by počátkem devadesátých let dojednaný dvoudopadový kompromis skutečně vydržel až do dnešních dní. Později na konci desetiletí k němu přece jen došlo, avšak dodnes některé státy při rozhovorech zpochybňují tehdejší regulérnost jeho přijetí. Možná i to se podepsalo na kontraaktivitě většiny ostatních zemí, které se v roce 2005 postaraly o návrat k jednodopadové hře.
