(Nymburk) První velká mezinárodní akce nové světové nohejbalové asociace, to byl prosincový UNIF Founding Cup, který se konal v České republice. Do míst, kde nohejbal vznikal, dorazil i slovenský reprezentační mág JAROSLAV ŽIGALA se svou hráčskou armádou, která si tradičně v zemi hostitele počínala jak obávané mongolské hordy. Poté co zlaté medailové doly nejprve vyplenil její juniorský a ženský předvoj, zahanbit se nedala ani hlavní mužská část. Slovenští nohejbalisté si tak nadělili hezký dárek pod vánoční stromeček.
Pane Žigalo, vánoční svátky asi budou ve vašem podání velmi příjemné, to se asi nemýlím?
Lhal bych, kdybych řekl že ne. Vyhráli jsme všechno, pochopitelně jsme spokojeni.
V mužské kategorii jste ale v obou vzájemných soubojích proti českým hráčům museli rozhodnout v zápase jednotlivců. Co pro vás během turnaje vůbec bylo nejtěžší překážkou?
V pátečních skupinách jsme velmi lehce přešli přes Francouze a Švýcary. Osobně mě zklamali, čekal jsem od nich přece jen o trochu více. Poslední utkání proti ČR byl takovou zkouškou před nedělí. Nejtěžší tedy bylo sobotní slovensko – české finále.
Ve finále jste poprvé a naposled během celého turnaje prohrávali. Čechům stačilo vyhrát trojici nebo jednotlivce a měli zlato. Jste pochopitelně zkušení, ale přece, nebyly u vás obavy o osud utkání?
Určitě. Po pátku jsme si věřili hlavně ve dvojkách, protože jak ostatní země, tak i Češi měli velké mezery hlavně v mezihře. Proto jsem v sobotním finále byl velmi překvapený, že jsme dvojku prohráli. Přinám se, že v tu chvíli moje důvěra k hráčům poklesla. To, co bylo předtím naší předností, mezihra, nám ve finále úplně odešla. Navíc jak Jano Brutovský, tak i Patrik Perun na útoku tolik nebodovali. Trocha života tam pak přinesl střídající Milan Ižol, ale náskok soupeře se už nepodařilo dotáhnout.
Po dvojicích ale přišly vaše silné disciplíny. Ve trojici se to tahalo první set, ve druhém už byl na hřišti jen jeden vládce. Vaši svěřenci.
Po té prohrané dvojici jsme se dost vyhecovali. Když mám popravdě říci, po pátku, kdy jsme hráli proti české trojici, která nakonec vyhrála, tak jsem našim hráčům tolik nevěřil. Zejména proto, že Jano Brutovský je už delší dobu ve Francii na Korsice a tedy s námi netrénuje. Měl jsem tedy obavy, jak to zvládne. Zpočátku to bylo těžké, na českých hráčích bylo v prvním setu vidět, že si do hry přinesli pohodu z vyhrané dvojice. My měli horší příjem podání, pole nám nefungovalo dobře a chyboval na nahrávce i jindy neomylný Martin Perun. Pak se to ale v polovině setu prolomilo a znovu to byla ta stará dobrá špičková trojice. Druhý set nám Češi odevzdali sami.
Bylo tedy srovnáno a šlo se do singlu. To už asi vládla ve slovenském táboře lepší nálada, singl je českou slabinou už delší dobu.
Náš Milan Ižol je už ostřílený singlista. Z české strany se Milan obával spíše mladého Hrona, protože v pátek s ním měl velké problémy. On hraje podobným stylem jako Milan. Ve finále to bylo zpočátku vidět, že tam nějaký respekt je, ale pak už jsme změnili podání i příjem podání a český hráč začal mít velké problémy. Když se Milan dostal do pohody, tak už jsem věděl, že vítězství nám neunikne a už to nezměnilo ani střídání ve druhém setu na české straně.
Co vůbec pro vás osobně znamená vítězství na Světovém poháru?
Před třemi měsíci jsem prohlásil, že to je moje poslední reprezentační vystoupení jako trenéra. Teď to bude těžší a zřejmě budu mít dlouhé rozhovory nejen s Výkonným výborem SNA, ale i s hráči. Nevím, zda se jim ale podaří mě přemluvit k pokračování.
