Karlovarský nohejbal slaví v tomto roce jedno nepřehlédnutelné výročí – v roce 1995 byla uzavřená smlouva o spolupráci mezi nohejbalovým oddílem z Doubí a společností Lias Vintířov. Partnerství s předním evropským výrobcem lehkých stavebních materiálů s obchodní značkou Liapor tak trvá už rovných třicet roků, během kterých nohejbalisté pod hlavičkou SK Liapor vybojovali sedm titulů klubových mistrů republiky, dvakrát vyhráli Pohár mistrů Evropských zemí a získali bezpočet titulů republikových, evropských i světových šampionů.
Nohejbal se v Doubí začal hrát v roce 1977 a na jaře příštího roku 1978 byl oficiálně založený Oddíl nohejbalu TJ Dětská vesnička Doubí. U jeho kolébky stálo kvarteto nadšenců Vladimír Hlavatý, František Veselý st., Jan Dutka a Miroslav Fuksa spolu s dalšími kamarády. Partnerství s Dětskou vesničkou bylo reciproční, oddíly Tělovýchovné jednoty, kromě nohejbalového ještě fotbalový, tenisový a šachový, se staraly o výchovu a sportovní vyžití dětí z vesničky a vesnička činnost TJ podporovala finančně. Vzájemná spolupráce nesla ovoce, úroveň nohejbalu šla rychle nahoru, už v roce 1981 vyhrálo družstvo mužů okresní přebor, následujících deset let hrálo s velmi slušnými výsledky Západočeský oblastní přebor a v roce 1991 tuto tehdy velmi kvalitní soutěž vyhrálo, získalo titul přeborníků Západočeské oblasti a po úspěšné kvalifikaci postoupilo do Národní nohejbalové ligy České republiky. V nejvyšší soutěži České republiky působí od té doby bez jediné přestávky už 34 let, a tím se nemůže pochlubit nikdo jiný!
V roce 1992, tedy hned v prvním roce svého působení v celostátní soutěži, vybojovali nohejbalisté z Doubí svůj první „velký“ titul Přeborníků České (zaplaťbůh už ne socialistické) republiky a postoupili do Federální ligy ČSFR, kterou si ale nikdy nezahráli, neboť po rozpadu Československa tato soutěž zanikla. Nebyla to jediná změna, se kterou se museli vyrovnat. O dosavadní statut přišla i SOS vesnička, a tak si klub v následujících dvou letech musel hledat nové partnery. Titul Přeborníků České republiky v roce 1992 vybojoval pod názvem TJ KAMP Doubí, do nejvyšší soutěže nově vzniklé České republiky, která se tehdy oficiálně jmenovala 1. liga ČR mužů, postoupil už pod názvem TJ CHEZAK Karlovy Vary, a jako TJ CHEZAK tuto soutěž v premiérovém roce 1992 také vyhráli. K titulu klubových mistrů republiky pak přidali i tituly mistrů republiky v individuálních disciplínách: Karel Bláha s Vlastimilem Kubínem ve dvojicích a František Veselý v singlu. Vůbec nejcennější trofej toho roku, titul Mistra Evropy v nohejbalu dvojic pak do Doubí přivezl z Rumunska Karel Bláha. Původně malý klub z karlovarské periferie se rázem zařadil k nohejbalovým gigantům a bylo čím dál jasnější, že jeho další existence a rozvoj budou potřebovat solidního, movitého a pro věc nadšeného partnera.
„Výstavba nových hřišť a celkové zvelebení areálu si vyžádaly značné finanční prostředky a velké náklady byly třeba i na výchovu dětí a mládeže v nově postavených družstvech dorostu a žactva,“ vrací se do doby před třiceti roky jeden ze spoluzakladatelů a dlouholetý prezident nohejbalového klubu Vladimír Hlavatý. „Dostali jsme tenkrát celou řadu tipů, s kým o partnerství jednat, a jako nejnadějnější z nich se jevila vintířovská firma LIAS, která tehdy podporovala i karlovarský fotbal a jejíž vedení, reprezentované ředitelem závodu ing. Rudolfem Borýskem, bylo podobným činnostem nakloněné.“
Poznání, že nohejbal má potenciál stát se dobrou reklamou schopnou oslovit veřejnost nejenom v regionu, pomohla nakonec náhoda: „V průběhu našeho jednání se v prosinci 1994 v Praze na Pankráci konal tradiční nohejbalový turnaj Poslední smeč, naši v sestavě Karel Bláha, František Veselý, Gerhard Knop a Vlastimil Kubín tenhle vysoce prestižní turnaj vyhráli a jejich vítězný finálový souboj s plzeňskou trojicí Sokola Hradiště sledovala v přímém televizím přenosu celá republika,“ vzpomíná na moment, který zásadně ovlivnil jednání o spolupráci Vladimír Hlavatý.
Smlouva s firmou LIAS Vintířov byla uzavřená hned na počátku roku 1995 a do nového ročníku tak vstoupil nohejbalový klub z Doubí již pod názvem SK LIAPOR KARLOVY VARY. Smlouva pak byla v průběhu následujících let několikrát obnovená a trvá tak nepřetržitě už rovných třicet roků, což je v poměrech českého sportu jistě vzácný jev. „Pokud se týká našeho klubu, nikdy jsme té spolupráce ani na okamžik nelitovali a myslím, že toho nelitují ani ve Vintířově. Věřím, že nohejbal je pro firmu LIAS i celkem dobrá reklama, vždyť hráči v dresech SK LIAPOR za těch třicet let vybojovali sedm titulů Mistrů Extraligy, dvakrát vyhráli Pohár mistrů evropských zemí, v individuálních soutěžích získali mnoho desítek titulů republikových, evropských i světových šampionů a dva z nich, Karel Bláha v roce 1999 a Jan Vanke v roce 2011, se stali Nohejbalisty roku České Republiky, což je vůbec nejprestižnější ocenění, jakého lze individuálně v našem sportu dosáhnout,“ vypočítává plody vzájemné spolupráce Vladimír Hlavatý.
I DÍKY SPOLUPRÁCI SE SPOLEČNOSTÍ LIAS VINTÍŘOV vyrostli na dvorcích SK Liapor hráči, kteří se trvale zapsali do historie českého nohejbalu. Prvním z nich byl vícenásobný republikový i světový šampion KAREL BLÁHA, který byl do síně slávy jako NOHEJBALISTA ROKU uvedený v roce 1999…
… a o dvanáct let později v roce 2011 získal stejné ocenění JAN VANKE.
Autor článku
Jiří Linhart
