(Košice) Jestliže nejúznavanějším českým nohejbalovým metodikem je Václav Kovanda, na slovenské straně je do této pozice pasován MARIÁN ŽIGALA, atletický a později nohejbalový reprezentant a mj. i mladší bratr trenéra slovenské mužské reprezentace, Jaroslava. Není od věci znát jeho názory na některé často diskutované otázky jak na tuzemské, tak i mezinárodní scéně.
Mariáne, popište nám ve stručnosti vaše působení v roli trenéra a metodika nohejbalu.
Během mého 17-letého působení ve vrcholovém nohejbalu jsem několik roků trénoval i nohejbalové třídy v Košicích, ze kterých například vzešel současný reprezentant Ján Brutovský. V roce 2001 jsem vydal metodickou publikaci Nohejbal a začal školit nové trenéry. Nohejbal se mi podařilo začlenit na UPJŠ mezi výběrové předměty, za které mohou studenti získat kredity. V současnosti dvakrát týdně trénuji pod vedením mého bratra Jaroslava, který je klubovým i reprezentačním trenérem a kromě těchto povinných společných tréninků absolvují někteří hráči pod mým vedením i trénink singlistů, včetně reprezentantů Ižola a Stupáka.
Jak se jako odborník díváte na dnešní spory okolo pravidel v oblasti počtu dopadů. Opravdu je to, že se dnes na různých úrovních na jeden, dva či tři dopady míče, takový zásadní problém?
Tak jako jiné sporty i nohejbal se vyvíjí a při hledání optimálního řešení v něm přirozeně dochází ke sporům. Co se týká počtu dopadů, jsem pro to, aby počet dopadů zohledňoval různé úrovně výkonnostního a vrcholového nohejbalu.
Souhlasíte s tvrzením vašeho českého kolegy, metodika Václava Kovandy, že se ve všech případech jedná o nohejbal, pouze jsou to jeho různé formy?
Ano.
Slovenské řídící orgány soutěží se s jedním dopadem popasovaly tak, že jej zařadily ve formě zápasu do skladby ligového utkání 1. SNL mužů.
Ano, je to jen jeden zápas trojic a pochopitelně jeden zápas jednotlivců.
Jak se zařazení jediného zápasu v utkání 1. SNL osvědčilo? Přineslo skutečně očekávaný užitek?
Vzhledem k celkové úrovni 1. SNL to má význam jen jako ukázka žalostně nízké technické vybavenosti většiny prvoligových hráčů.
Nejsou taková řešení provizorní a nesystémová? Pokud by jednodopadový nohejbal na mezinárodní úrovni nebyl nahrazen jinou vícedopadovou formou, jak by podle vás mělo např. na Slovensku vypadat systémové začlenění jednodopadové hry do systému soutěží?
Ve slovenském nohejbale musíme řešit větší problémy, než je zařazení jednodopadového systému do rozpadajícícho se systému soutěží.
Patrik Perun prohlásil, že už tři roky se veškeré tréninky DPMK odehrávají na jeden dopad a že pokud se někdy před dvoudopadovými akcemi trénuje na dva dopady, kvalita tréninku výrazně poklesne. Můžete to potvrdit?
V družstvu DPMK jsou hráči, kteří dokáží stejně přesně zpracovat a nahrát míč z voleje, jako po dopadu míče na zem. Proto u nás přechod na dva dopady hru zbytečně zpomaluje a zjednodušuje.
Stejný hráč také v rozhovoru pro slovenskou televizi prohlásil, že moc nechápe, proč ČR nedokáže plně využít svůj potenciál k dominantní pozici na mezinárodní nohejbalové scéně. Je to i váš názor, že český potenciál je výrazně vyšší, než jeho výsledky?
Na mezinárodní scéně se nám zatím daří vytěžit z minima maximum. Bohužel všechno to stojí na žalostně malém počtu excelentních hráčů a jednomu trenérovi. V České republice máte vyrovnanou špičku, která se doplňuje ze široké základny, množství soutěží a kvalitních turnajů, které tvoří fungující systém.
Donedávna jste se přetahoval s věčným českým rivalem Bubniakem o pozici nejlepšího světového singlisty. Vy sám už v této disciplíně nereprezentujete, Bubniak sice výsledkově stále kraluje, ale pouze doma. Změnil se vývoj takovým tempem, že ani vy, ani Bubniak už nemůžete pomýšlet na pozice, které vám před pár lety náležely?
Můj sparingpartner – úřadující mistr Evropy Milan Ižol, se mnou každou neděli hraje zápas o pizzu a často při placení vytahuje peněženku on. Myslím si, že by lépe neobstál ani Bubniak, i když by ještě mohl zamíchat pořadím nejlepších světových singlistů.
Pojďme nyní ke slovenské diplomacii. Po volbách v ČNS i SNA v roce 2005 se zdálo, že Češi a Slováci se přece jen shodnou na společném postupu ve FIFTA. Jenže za dva roky bylo vše ve starých kolejích, Slováci se při hlasováních o pravidlech přiklánějí k východnímu bloku a Češi, ve snaze prosadit vícedopadový nohejbal, jsou za buřiče. Jaký je váš pohled na věc?
I když by slovenská diplomacie měla více s tou českou spolupracovat a společně také čelit některým rozhodnutím FIFTA, přece jen na hlasování o vícedopadovém nohejbale by se nic podstatné nezměnilo.
Jak se díváte na české argumenty, které zaznívají i ve FIFTA, že vícedopadový nohejbal má šanci přivést k nohejbalu více zájemců bez větších finančních prostředků, kdežto jednoopadový nohejbal musí být tlačen uměle, tj. většími finančními prostředky?
Vícedopadový nohejbal je vhodný a potřebný pro dosáhnutí určité výkonnostní úrovně, ale není vhodný pro vrcholový sport.
Na druhou stranu existují opačné argumenty, které poukazují na to, že ani v Česku za 70 let historie vícedopadový nohejbal neuchvátil masy natolik, aby se z něho stal významný a preferovaný sport. A že náročnější forma (ať už sníženým počtem dopadů, nebo jiné ztížení hry) by mohla zaujmout výrazně více. Obdobné platí i na Slovensku. Co vy na to?
V prvopočátcích mého působení, kdy jsem přešel z vrcholné atletiky k nohejbalu, jsem hlavní nedostatek viděl v nízkých požadavcích na fyzickou připravenost. Jen zřídkakdy se stávalo, že ve vícedopadovém nohejbalu se mi tepová frekvence vyšplhala alespoň do aerobní zóny. Zařazením hry jednotlivců a snížením počtu dopadů u dvojic a trojic se to změnilo, ale ještě bych hru trojic oživil zrušením čáry podání a ve hře dvojic umožnil provedení podání do celého hřiště, ne do jedné poloviny a tak preferoval univerzálnost hráčů. Při práci s mládeží, hlavně v zimním období, jsem měl problém s možností zapojeního většího počtu hráčů do hry, což se odráželo na celkové intenzitě tréninku. Tehdy jsem litoval, že se namísto nesmyslných křížových dvojic raději neschválila hra čtveřic, která by napomohla při snaze o zařazení nohejbalu do učebních osnov tělesné výchovy. Také si myslím, že je potřeba hledat způsoby, jak zamezit rychlému a častému přerušování hry (klidně i zvýšením sítě u mužů na 120 cm). A jestliže nechceme dalších 70 let přešlapovat na místě, neměli bychom se bát diskutovat i o radikálnějších změnách, které by napomohly vývoji a popularitě nohejbalu.
Nedávno se objevila zajímavá videa s korejským sportem Jokgu, který je prakticky kombinací českého trojdopadového nohejbalu a asijského sepaktakraw. Jak na vás tyto ukázky zapůsobily a co si jako metodik z nich odnášíte?
To jen potvrzuje, že nohejbal je nádherný sport, který se hraje v různých podobách na všech kontinentech. Naší snahou by mělo být sjednocení těchto podob. Vhodným místem střetnutí s asijskými nohejbalisty by mohlo být příští MS mužů 2010 v Istanbulu.
Jste mj. autorem metodické publikace o nohejbalu a jeho tréninku. Jaký kniha zaznamenala úspěch?
Kniha byla vydána v nákladu 1.000 kusů. Na Slovensku se prodala asi polovina nákladu. Knihu jsem nechal přeložit do anglického jazyka a nabídl vedení FIFTA.
Je něco, co by závěrem chtěl Marián Žigala vzkázat českým čtenárům?
I když na posledním evropském šampionátu mužů čeští reprezentanti nezískali žádnou zlatou medaili, nohejbal v České republice je na dobré cestě a čeští hráči brzy i v jednodopadovém nohejbalu na delší dobu zaujmou dominantní postavení na mezinárodní scéně.
