(Brandýs nad Labem) Existuje dost hráčů, kteří kromě samotné hry dokáží na oltář nohejbalu přinést nějakou tu osobní oběť. Zpravidla se jedná o výkon nějaké nehráčské funkce, funkcionářské, trenérské či rozhodcovské. Jen málokdo si to ovšem dovolí na těch nejvyšších úrovních. Jedním z mála vyvolených je ligový hráč, předseda extraligového klubu z Modřic, trenér druholigového družstva a člen Výkonného výboru ČNS, MICHAL JANEBA.
Tento nenápadný mladý muž nikdy nevynikal na hřišti excelentními údery ani jinými atraktivními kousky. Jeho silnou stránkou je herní disciplína, vyrovnanost a myšlení. Navíc jeho neortodoxní, mnohdy vysmívaný styl, způsobuje hodně hráčům problémy. Zkrátka účel světí prostředky a dnes už osmatřicetiletý univerzál si dokáže povodit mnohem mladší soupeře. Naposledy se o tom mohli přesvědčit špičkoví singlisté, kteří se sešli na republikovém šampionátu této disciplíny. Janeba tam dokráčel až do semifinále a medaile mu unikla o jediný míč.
Michale, byť ti není ani čtyřicet, dnes jsi tu byl zřejmě nejstarším účastníkem. Je to tak?
Tak to je mýlka, byl jsem až druhý v pořadí. Nejstarším byl Marek Novosad za Vsetína.
To je pravda. Jak jsi vůbec spokojen se svým dnešním umístěním na čtvrtém místě?
Když jsem sem jel, tak jsem vůbec nevěděl, co od sebe mám čekat. Minulý týden jsem si namohl záda a v podstatě mě teprve dva dny před republikou dal fyzioterapeut dohromady. Díky tomu jsem mohl smečovat. Takže jsem opravdu nevěděl, co můžu od dnešního dne čekat.
Na cestě do semifinále jsi zmasakroval dva své oddílové spoluhráče, včetně obhájce posledních dvou ročníků Pavla Kopa.
Zkusil jsem trochu trénovat, soustředit se, bylo to samozřejmě složité. Protože se spolu potkáváme na tréninku, známe se, víme co kopeme. Člověk tak musel přemýšlet nadvakrát, kam to kopne, aby tam soupeř nebyl. S Kubou Pospíšilem se mi povedl první set, kdy mu nešel příjem. Ve druhém se to obrátilo, do poloviny setu vedl, ale potom se mi dařil servis a Kuba už nebodoval. S utkání s Pavlem Kopem ve čtvrtfinále jsem měl obavy. Pavel singl dvakrát vyhrál, má velmi razantní servis, což pro mě v předchozích letech vždy znamenalo velké problémy, protože můj styl je založený na halfvoleji. Nicméně při těch pár trénincích před akcí jsem potrénoval příjem tělem na prsa. Ne tedy, že bych se to naučil, ale alespoň jsem to nekazil. V zápase s Pavlem se mi dařilo servis rozehrávat, vrátil jsem se ke své hře, dařilo se mi dostávat dopředu a tím i výměny ukončovat.
V semifinále jsi narazil na pozdějšího vítěze Ondřeje Víta. Tam to ale byl debakl, prakticky tě nepustil do hry.
No… Ještě do loňské sezóny jsem říkal, že nemůžu prohrát s hráčem, který podává zespoda. S Ondrou už jsem ale prohrál podruhé. Věc se stala tak, že už jsem absolutně nebyl schopen dát si příjem. Nevím, jestli to bylo celkovou únavou, protože už to byl šestý zápas dne. Nebo jsem se nevyrovnal s přechodem ze druhé haly. Nevím. Prostě já si absolutně nebyl schopen zvednout příjem a tím jsem to Ondrovi velmi usnadnil.
Měl jsi ale ještě druhý pokus na medaili. Michal Kolenský tě o ní nakonec připravil posledním míčem třetího setu. Je to zklamání?
Po té porážce od Ondry Víta se mi podařilo zmobilizovat síly. Navíc jsem byl po semifinále rozehraný, Michal hrál první semifinále, takže se musel dostat do tempa. V prvním setu se mi podařilo zachytit několik jeho útoků, nebyl schopný si dát dobrý příjem. Lehce jsem set vyhrál. Ve druhém setu na mě dolehla únava, Michal zpřesnil hru, zlepšil servis a já si opět nebyl schopen dát si příjem. Vlastně obě porážky byly o tom, že jsem nebyl schopen si dobře rozehrát servis. Z těch Ondrových, to bych ještě pochopil, ale z těch Michalových, to už pro mě bylo trochu… Asi zapracovala únava.
Nechme hru hrou. Jako trojživelník kombinuješ hned tři role najednou, a to na dost vysoké úrovni. Jako hráč tady rozesmutňuješ soupeře, jinak ale máš dvě vysoké funkce v oddíle i na svazu. K tomu trénuješ. Jak to jde na hřišti, hraješ ještě extraligu?
Hraji v modřickém béčku druhou ligu a vzhledem ke svým rokům tam zároveň i trénuji. Kromě singlu, kde jsem pravidelně nastupoval, jsem začal nastupovat i v dalších disciplinách, až když nám začalo téct do bot. Museli jsme měnit sestavu, byl zraněn Luboš Gryc, předposledním zápasem se nám podařilo zajistit si play-off. Bohužel potom se zápasy béčka kryly se zápasy áčka a tak jsem ani já, ani Luboš nemohli v těch důležitých zápasech nastupovat. Áčko má samozřejmě přednost.
Jak se ti vůbec kombinují tyto čtyři funkce? Vždy se říkalo, že jak si hráč přibere nehráčské činnosti, jde jeho výkonnost na hřišti dolů.
Je to velmi, velmi složité. Mám dlouholeté zkušenosti, hrajícího trenéra dělám už od dvaceti let. I když samozřejmě, když jsem hrál extraligu, tak jsme měli trenéra nehrajícího. Je to ale strašně složité, protože pokud svým svěřencům něco na hřišti vysvětlujete co mají hrát a nemají hrát a vzápětí se vám povede udělat stejnou chybu, tak vám to desetkrát omlátí o hlavu. K tomu poslední dobou, když přijdu na zápas, tak hodinu před ním řeším organizační věci, což pochopitelně poškozuje jak hru, tak i to trénování. Momentálně to prostě tak je a nevím, jak to udělat jinak.
To tedy znamená, že jsi už rezignoval na nejvyšší hráčskou úroveň? Lepší už to nebude?
Tak dneska se mi zase něco většího podařilo. Ale spíše je to o tom, že momentálně mají Modřice v extralize takový tým, že bych tam svou výkonností mohl nastupovat řekněme když by se jednomu či dvěma hráčům něco stalo. Myslím, že v současné době je lepší, že se hrou v béčku udržuji zápasovou jistotou. Je to lepší, než abych proseděl zápasy áčka na lavičce. Navíc tam je lepší, aby se rozehrávali a zapracovali do sestavy mladší hráči o dvacet let mladší.
