Čas je neúprosný a platí to i u nohejbalistů. Kdo by neznal JIŘÍHO KOPECKÉHO (*1950), staršího ze slavné pražské sourozenecké dvojice, která proháněla nejzvučnější soupeře v 60.-80. letech. Své botasky už bohužel nikdy neobuje.
„Velký nohejbal pro nás s bráchou začal v Tatře Smíchov, která hrála pražskou soutěž. Tehdy se ještě žádná republiková liga nehrála. Díky tomu, že dělal školu, šel na vojnu později. Ač jsem byl o tři roky mladší, nastoupili jsme spolu a vybrali nás do tehdy nejlepšího nohejbalového vojenského celku, Dukly Písek. Sešla se nás tam tehdy výborná generace hráčů a oba roky základní služby jsme bojovali o ligový titul. Nakonec z toho byla dvě stříbra. Za námi vždy skončilo Podolí, do kterého jsme z Písku po skončení vojny šli. Končili jsme většinou druzí a titulu jsme se dočkali v roce 1976. Jirka ještě přidal zlato z mistrovství republiky dvojic v Prostějově v roce 1978, to byl jeho největší individuální úspěch. Já ještě hrál chvilku za Dopravní podniky a pak jsme s bráchou šli na Klamovku do Košíř,“ popsal společnou část kariéry mladší z bratrské dvojice, VÍT KOPECKÝ.
Jiří Kopecký měl jednu vadu, která se ve světě nohejbalových anket moc neodpouští. Nebyl klasický smečař. Proto ho na medailových stupních ankety Nohejbalista roku nenajdeme. Byl však silný stratég a naprostý univerzál, který velmi solidně odehrál jakýkoli part.
„Brácha byl klasický univerzál. Vždycky ho někam postavili a on to odehrál. Zvládal všechny posty, od bloku až po servis. Bylo jedno, jestli hraje dvojky nebo trojky. Nebyl ale klasický tahoun, vyložená vůdčí osobnost, v tom jsem měl proti němu výhodu. Hrál v sestavě buď se mnou, nebo s Jindrou Žaludem. Navíc moc nejezdil na hlavní turnaje, spíše rád jezdil na chatu. Tu jsme měli u Ratají na Sázavě, ale nohejbal se tam nikde nehrál. Později brácha jezdil na chatu k Rokycanům,“ uvedl Kopecký ml.
Už jako starší hráč působil Jiří Kopecký velmi přemýšlivě a rozvážně. Nebývalo tomu ale vždy. „Brácha nesnášel porážky, na hřišti byl pěkný cholerik. Ale spolu jsme se snesli. V Písku nás spolu nestavěli, ale v Podolí ano. Každý z nás to měl ale jinak v hlavě nastavěné. Já, když prohrál, tak jsem to prostě bral jako fakt a nějak jsem se nestresoval. Brácha porážky snášel špatně, a to i s lepším soupeřem. Víc to prožíval. Ale o to byl při hře urputnější a hodně bojoval, aby těch porážek bylo málo. V Podolí ale byl na to stresování až druhý, tam neochvějně v tomto vládl Jindra Žalud. Čeho jsem si na bráchovi nejvíc vážil, byla spolehlivost. Když se řeklo, že se sejdeme v devět ráno v Budějovicích na náměstí, tak se nestalo, že by tam přesně nebyl. Cokoliv se s ním domluvilo, platilo. A to neplatilo jen na hřišti, ale i v civilním životě. Měl dvě děti, syna a dceru a pět vnoučat, samé holky. Syn Martin se potatil a dotáhl to v reprezentaci na mezinárodní titul,“ doplnil Kopecký ml.
Další osud ale Kopeckému staršímu vůbec nepřál. „Měl rakovinu u slinivky a k tomu srdeční arytmii. Nemohli ho tak léčit, jen tišit bolesti, které pak už byly nesnesitelné. Brácha mi bude chybět,“ zakončil Vít Kopecký vzpomínku na velmi blízkou nohejbalovou osobnost, která už bude na nohejbalová klání shlížet pouze z nebeských výšin.
Jedna odpověď
Upřímnou soustrast celé rodině. S Jirkou jsem hrál v Dukle Písek, kde byla výborná parta a moc rád na celé dva roky vzpomínám. Byl to nejen výborný fotbalista ale i člověk se kterým se dalo hovořit a jednat. |Sportovec tělem i duší. Jirko vzpomínám na Tebe jako na svého dobrého kamaráda.